Maurice Leblanc

Maurice Leblanc

Slečinka se zelenýma očima

I.

… a Angličanka s očima modrýma.

Raoul de Limezy toulal se boulevardy, vesele, jako šťastný muž, jemuž postačí se dívat, aby se těšil ze života, z jeho půvabných podívaných a z lehké, radostné nálady, kterou skýtá Paříž v některých jasných dubnových dnech. Jsa prostřední postavy, zdál se současně i štíhlý i mohutný. V místech svalů na ramenech rukávy jeho kabátu se nadýmaly a jeho hrudník se široce klenul nad jeho pasem, štíhlým a svižným. Střih a barevný odstín jeho obleku prozrazovaly muže, který přisuzuje důležitost výběru látek.

Když šel kolem divadla Gymnase, měl dojem, že nějaký pán, který kráčel vedle něho, sleduje dámu, dojem, o jehož správnosti mohl se ihned poté přesvědčiti.

Nic nepřipadalo Raoulovi komičtějším a zábavnějším než pán, sledující dámu, Pozoroval tedy pána, sledujícího dámu, a všichni tři, jeden za druhým, ve slušných vzdálenostech, kráčeli hlučnými boulevardy.

Bylo třeba veškeré zkušenosti barona de Limezy, aby uhodl, že onen pán sleduje dámu, neboť pán namáhal se s gentlemanskou obezřelostí, aby ona dáma toho nepozorovala. Raoul de Limezy byl též obezřelý a vmísiv se mezi procházející se, přidal do kroku, aby si mohl obě osobnosti dobře prohlédnouti.

Pozorován zezadu, pán vyznamenával se bezvadnou cestičkou, která dělila jeho černé a napomádované vlasy, a šaty taktéž bezvadnými, které uplatňovaly široká ramena a vysoký vzrůst. Pozorován se strany, ukazoval korektní tvář, zdobenou pečlivým vousem a svěží a růžovou pletí. Bylo mu snad asi třicet roků. Měl pevnou chůzi. Bezpečné vystupování. Všednost zjevu. Prsteny na rukou. Zlatý proužek na cigaretě, kterou kouřil.

Raoul si pospíšil. Dáma, vysoká, odhodlaného vzhledu, vznešeného chování, s velikým chodidlem Angličanky, ale zato s nohou půvabnou a kotníky útlými, spěchala ulicí. Její tvář byla velmi krásná, ozářená obdivuhodnýma, modrýma očima a těžkou záplavou světlých vlasů. Mimojdoucí se zastavovali a za ní se otáčeli. Zdálo se, že je lhostejna k této mimoděčné poctě davu.

– U čerta! pomyslil si Raoul, jaká to aristokratka! Nezaslouží si napomádovaného chlapíka, který ji sleduje. Co chce? Je to žárlivý manžel? Odmrštěný nápadník? Či spíše jen krasavec na honbě za dobrodružstvím? Ano, to asi. Panáček má opravdu hlavu chlapíka, jenž má štěstí u žen a pokládá se za neodolatelného.

Prošla Operním náměstím nedbajíc povozů, které je zatarasovaly. Nákladní vůz nějaký se jí postavil v cestu; dáma pomalu se chopila otěží koně a zastavila jej. Všechen rozčertěn vozka seskočil s kozlíku a zblízka se do ní pustil: dala mu do nosu šňupku, až mu vystříkla krev. Strážník žádal o vysvětlení; obrátila se k němu zády a klidně se vzdálila.

V ulici Auberově, kde se prali dva uličníci, chytla je za límec a na deset kroků je odhodila. Ale pak jim hodila dvě zlaté mince.

Na boulevardu Hausmannově vstoupila do cukrárny a Raoul z dálky spatřil, že usedla u jednoho stolu. Poněvadž pán, který ji sledoval, tam nevstoupil, vešel tam sám a usadil se tak aby ho nemohla viděti.

Objednala si čaj a čtyři opékané chlebíčky, jež zchrupala zoubky, které byly nádherné.

Její sousedé se na ni dívali. Zůstávala však nevyrušitelně klidná a dala si přinést čtyři nové opékané chlebíčky.

Ale jiná mladá žena, sedící poněkud dále, přitahovala též zvědavost. Světlovlasá jako Angličanka, s vlnitými pletenci, méně bohatě oblečena, ale s bezpečnějším vkusem Pařížanky, byla obklopena třemi dětmi, chudě oblečenými, jimž rozdávala koláčky a sklenice grenadiny. Potkala je přede dveřmi a častovala je ze zřejmé touhy, vidět jejich oči zaněcovat se radostí a jejich tváře se špinit šlehačkou. Děti se neodvažovaly mluvit a nacpávaly si plně hrdla. Ale jsouc ještě více dítětem než ony, dívka se nesmírně bavila a žvatlala za ně za všechny: – Jakpak se řekne slečince? Hlasitěji… Neslyšela jsem… Ne, nejsem milostpaní… Musí se mi říci: Díky, slečinko!«

Raoul byl ihned jat dvěma úkazy, šťastnou a přirozenou veselostí její tváře a hlubokou svůdností dvou velkých, zelených očí, barvy nefritu, proužkované zlatem, očí, od nichž člověk nemohl odvrátiti pohledu, jakmile jej v ně upřel.

Takové oči jsou obyčejně zvláštní, melancholické či dumavé, a to byl snad i obvyklý výraz těchto zde. Ale v této chvíli skýtaly totéž vyzařování intensivního života jako ostatní obličej, jako zlomyslná ústa, jako zachvívající se nozdry a jako tváře s úsměvnými důlky.

– Buď nejvyšší radost neb zas kruté bolesti, není mezi nimi přechodu pro takovéto stvoření, řekl si Raoul, jenž náhle pocítil v sobě touhu, míti vliv na tyto radosti či zase potlačovat ony bolesti.

Obrátil se zpět k Angličance. Byla opravdu krásná, krásy nevšední, kterou tvořila rovnováha, úměrnost a spokojenost. Ale slečinka se zelenýma očima, jak ji nazýval, jej upoutávala a okouzlovala více. Jestliže se obdivoval jedné, přál si poznat druhou a vniknout do tajemství jejího života.

Přes to však zaváhal, když zaplatila svou útratu a odešla s těmi třemi dětmi. Má jít za ní či zůstat? Kdo zvítězí? Zelené oči či modré?

Povstal náhle, hodil na stůl peníze a vyšel. Zvítězily zelené oči.

Překvapilo ho však nepředvídané divadlo: slečinka se zelenýma očima mluvila na chodníku s krasavcem, který půl hodiny předtím sledoval Angličanku jako bázlivý a žárlivý milenec. Byla to rozmluva živá a prudká, s jeho i s její strany, jež podobala se spíše hádce. Bylo zřejmo, že dívka hledí projít kolem a že krasavec jí v tom brání a bylo to tak očividné, že Raoul užuž by byl proti všem pravidlům slušnosti zakročil.

Neměl k tomu kdy. Taxi zastavilo před cukrárnou. Vystoupil z něho pán, který, vida výjev na chodníku, přiběhl, zvedl svou hůl a, rozpřáhnuv se jednou ranou srazil klobouk napomádovaného krasavce.

Ten v úžasu ustoupil, ale hned poté se vrhl na pána, volaje:

– Vy jste šílený! Vy jste šílený!

Nově příchozí, který byl menší a starší, postavil se do obranné posice a zvedaje hůl, zvolal:

– Zakázal jsem vám oslovovat tuto dívku. Jsem její otec a říkám vám, že jste bídák, ano, pouhopouhý bídák!

U obou bylo možno pozorovat jakési nenávistné rozechvění. Krasavec se pod urážkou napřímil, jsa hotov skočit na druhého, jejž mladá dívka držela za ruku a pokoušela se odvléci k taxiautu. Podařilo se mu je od sebe odtrhnout a zachytit hůl pánovu, když tu náhle octl se tváří v tvář hlavě, která se vynořila mezi ním a jeho soupeřem, hlavě neznámé, podivné, jejíž pravé oko pomrkávalo nervosně a jejíž ústa, zhyzděná ironickým šklebem, držela cigaretu.

Byl to Raoul, který se tak mezi ně postavil a jenž pronesl hlasem chraplavým:

– Smím prosit o trochu ohně?

Toť byla žádost věru velmi nevhodná. Co jen chtěl onen vetřelec? Napomádovaný pán se vzepřel.

– Dejte mi pokoj! Nemám ohně.

– Ale ano. Ještě před chvilkou jste kouřil, řekl vetřelec.

Pán, jsa všechen bez sebe vztekem, pokusil se ho odstrčit. Když se mu to nezdařilo a vida, že nemůže pohnout rukou, sklonil hlavu, aby se podíval, jaká to překážka mu stojí v cestě. Bylo vidět, že je všechen zmaten. Obě ruce pánovy mu svíraly zápěstí tak pevně, že nebyl možný žádný pohyb. Železný svěrák by ho byl nebyl více ochromoval. A vetřelec nepřestával opakovat s vytrvalým a neústupným přízvukem:

– Smím prosít o trochu ohně? Bylo by opravdu hrozné, kdybyste mi odepřel i pouhou trošku ohně.

Lidé se kolem smáli. Krasavec, všechen rozčilen, pronesl:

– Dejte mi, k čertu, už jednou pokoj, ano? Povídám vám, že nemám ohně!

Pán zavrtěl hlavou s melancholickým výrazem v tváři:

– Jste opravdu nezdvořák! Člověk přece nikdy neodepře ohně tomu, kdo o něj zdvořile požádá. Ale když jste tak neochotný a odpíráte mi tuto službu…

Pustil jeho ruce. Krasavec, vysvobozen, se rozběhl. Ale auto již ujíždělo, unášejíc útočníka a slečinku se zelenýma očima, a bylo snadno uhodnout, že úsilí napomádovaného bude marné.

– To jsem si opravdu nepomohl! zabručel si Raoul, dívaje se za ním, jak běží. Dělám dona Quichota ve prospěch neznámé krasavice a ona upláchne, aniž by mi udala své jméno a svou adresu. Je nemožno ji teď znova nalézt. Co tedy teď?

Tu se rozhodl, že se vrátí k Angličance. Ta právě se vzdalovala, když byla před tím bezpochyby přihlížela k pohoršlivému výjevu.

Raoul se nalézal v jedné z oněch chvil, kdy život, aby se tak řeklo, visí mezi minulostí a budoucnem. Byla to pro něho minulost plná událostí. A budoucnost, která se také tak přihlašovala. Uprostřed nebylo ničeho. A v takovém případě, je-li člověku čtyřiatřicet let, je to žena, která se zdá mít v rukou klíč k našemu osudu. Poněvadž zelené oči zmizely, zařídí svou nejistou chůzi podle jasu oči modrých.

Nuže, téměř okamžitě, jakmile hleděl vzbudit zdání, že se dává jinou cestou a vrátil se. Zpozoroval, že krasavec s napomádovanými vlasy se dal znova na lov a, byv odražen na jedné straně, vrhal se, jako on na stranu druhou. A tak všichni tři jali se znova kráčet, aniž by Angličanka mohla si uvědomit úskok svých nápadníků.

Kráčela přeplněnými chodníky, toulajíc se nazdařbůh, prohlížejíc si pečlivě výklady a nevšímajíc si obdivu mimojdoucích. Došla tak až na náměstí de la Madeleine, dala se ulicemi Royale a Foubourg Saint-Honoré, vešla do hotelu »Concordia«. Krasavec se před ním zastavil, obcházel kolem, koupil si krabičku cigaret a poté vstoupil do hotelu, kde Raoul jej viděl rozmlouvat s domovníkem. Tři minuty poté odešel. Raoul se chystal též vyptat na vše domovníka, když tu Angličanka prošla podsíní hotelu a vstoupila do malého auta, do něhož snesli kufřík. Odjížděla tedy na cesty?

– Šofére, budete sledovat ono auto tam, řekl Raoul, jenž si zavolal mimojedoucí nájemné auto.

Angličanka provedla několik nákupů a v osm hodin vystoupila u Lyonského nádraží, kde usedla v restaurantu a objednala si večeři.

Raoul usedl opodál.

Když dojedla, Angličanka vykouřila dvě cigarety a poté, k půldesáté, vyhledala zřízence Cookovy společnosti, jenž jí dal jízdenku a lístek na zavazadla. Poté odešla k rychlíku, jenž odjíždí v devět hodin a čtyřicet šest minut.

– Dostanete padesát franků, povíte-li mi jméno této dámy, nabídl Raoul zřízenci.

– Lady Bakefield.

– Kam jede?

– Do Monte-Carla, pane. Je ve voze číslo pět.

Raoul se zadumal a poté rozhodl. Modré oči stály za tuto cestu. A pak, vždyť sleduje oči modré, našel oči zelené a bylo snad možno najít pomocí Angličanky krasavce a pomocí krasavce dospět k zeleným očím.

Vrátil se tedy, aby si koupil lístek do Monte-Carla a rychle běžel na nástupiště.

Spatřil Angličanku nahoře na schodech do jednoho vozu, vmísil se do skupiny cestujících a znova ji spatřil oknem, jak ve voze stojí a rozpíná svůj plášť.

Bylo málo cestujících. Bylo to několik roků před válkou, ke konci dubna, a tento rychlík, dosti nepohodlný, bez lůžkových vozů a bez restaurantu, unášel na jih jen málo cestujících první třídy. Raoul napočítal jen dva muže, kteří seděli docela vpředu v oddělení téhož vozu číslo pět.

Prošel se nástupištěm, dosti daleko od tohoto vozu, vypůjčil si dva polštáře, zásobil se u knihkupeckého vozíku časopisy a brožurami a po zapísknutí jedním skokem vyšvihl se na stupně a vstoupil do třetího oddělení, jako někdo, kdo přiběhl v poslední chvíli.

Angličanka byla samotna a stála u okénka. Usedl na protější sedadlo, ale poblíž chodbičky. Pozvedla oči, prohlédla si vetřelce, který neposkytoval ani záruky zavazadla nebo aspoň balíku, a aniž budila dojem, že se nad tím rozčiluje, jala se pojídat obrovské kousky čokolády, jíž měla na svých kolenou celou otevřenou krabici.

Přišel průvodčí a propíchl jízdenky. Vlak uháněl nejbližším okolím Paříže. Pařížská světla řidla. Raoul pročetl rychle noviny a poněvadž v nich nic nevzbudilo jeho zájem, odhodil je.

– Nic se neděje, řekl si. Žádný sensační zločin. Jak tato mladá osůbka zde je daleko zajímavější!

Skutečnost, že nalézá se sám a sám v malé uzavřené místnosti s neznámou a zvláště hezkou ženou, že ztráví společně noc a že bude spát skoro po jejím boku, zdála se mu vždy společenskou výjimkou, která ho velice bavila. Proto byl plně rozhodnut, neztrácet času četbou, úvahami nebo pokradmým házením očkem.

Přiblížil se o jedno místo. Angličanka patrně asi uhodla, že její spolucestující chce ji oslovit, a ani se nad tím rozčilila, ani mu sama nevyšla vstříc. Bylo proto nutno, aby Raoul sám navázal nějak rozhovor. To mu nebylo nijak těžké. S přízvukem nesmírně uctivým pronesl:

– Ať se tím i dopustím snad neslušnosti, poprosím vás o dovolení, abych vám směl podat zprávu o věci, která může býti pro vás důležitou, Smím si dovolit několik slov?

Vybrala si čokoládu a, neobrátivši hlavy, řekla úsečně:

– Jde-li jen o několik slov, pane, pak ano.

– Prosím, milostpaní…

Opravila ho:

– Slečna…

– Prosím tedy, slečno. Vím náhodou, že jste byla po celý den sledována, a to způsobem dosti podezřelým, pánem, který se před vámi skrývá a…

Angličanka jej přerušila:

– Vaše počínání je skutečně neslušné, což mne u Francouze překvapuje. Nemáte přece poslání, hlídat lidi, kteří mne sledují.

– Jenom že tento zde se mi zdál býti podezřelým…

– Pán, kterého znám a který se mi dal loňského roku představit, pan Marescal, je při nejmenším tak jemný, že mne sleduje jen z dálky a nevřítí se do mého vlakového oddělení.

Raoul, zasažen do živého, se uklonil:

– Výborně, slečno, toť přímá rána. Nezbývá mi dále než mlčet.

– Skutečně, měl byste nadále mlčet, a to až do příští stanice, kde vám radím, abyste vystoupil.

– Lituji nesmírně, mé záležitosti mne volají do Monte Carla.

– Volají vás tam teprve od té chvíle, kdy víte, že tam jedu.

– Ne, slečno, řekl Raoul klidně… nýbrž od té chvíle, kdy jsem vás odpoledne spatřil v jisté cukrárně na boulevardu Hausmannově.

Angličanka ho okamžitě odrazila.

– To není správné, pane, řekla. Vaše obdivování mladé dívky s nádhernýma zelenýma očima by vás bylo jistě vedlo za ní, kdybyste ji byl mohl dohonit po skandálu, který nastal. Nemoha jí dostihnout, šel jste mi v patách, nejprve až do hotelu Concordia, právě tak jako onen člověk, jehož jednání mi udáváte, a poté až do nádražního restaurantu.

Raoul se upřímně bavil.

– Lichotí mi, že žádný z mých činů a pohybů vám neunikl, slečno.

– Nic mi neunikne, pane.

– Uvědomuji si to. Nescházelo by mnoho a řekla byste mi mé jméno.

– Raoul de Limezy, cestovatel, jenž se právě vrátil z Tibetu a ze střední Asie.

Raoul nezakryl svého překvapení.

– Lichotí mi to čím dále tím více. Smím se vás zeptat: jaké pátrání jste za tím cílem vykonala?…

– Žádné! Ale vidí-li dáma vběhnout do svého oddělení v poslední chvíli pána, a to bez zavazadel, je samá sobě povinna, jej pozorovat. Nuže, rozřezal jste dvě či tři stránky své brožury jednou ze svých navštívenek. Přečtla jsem si tuto navštívenku, a tu jsem si připomněla nedávný interview, v němž Raoul de Limezy vypravuje o své poslední výpravě. Toť prosté.

– Velice prosté. Ale je nutno míti dobré oči.

– Mé oči jsou výborné.

– A přece jen jste nespustila očí se své krabice s bonbony. Snědla jste jich už osmnáct.

– Není mi třeba se dívat, abych viděla, ani uvažovat, abych uhodla.

– Abyste uhodla… co, v tomto případě?

– Abych uhodla, že vaše pravé jméno není Raoul de Limezy.

– Je-li možná? To se podívejme!

– Neboť jinak by začáteční písmena, která jsou vlepena do vašeho klobouku, nebyla H a V, ačli nenosíte klobouku některého svého přítele.

Raoul se počínal znepokojovat. Neměl rád, když v souboji, do kterého se pustil, protivník měl stále vrch.

– A co znamenají ono H a ono V podle vašeho soudu?

Zchrupla svůj devatenáctý čokoládový bonbon a řekla tímtéž lhostejným tónem:

– Toť jsou, pane, začáteční písmena, jejichž spojení je dosti vzácné. Když se s nimi náhodou shledávám, můj duch vždycky mimoděk srovnává je se začátečními písmeny dvou jmen, která jsem jednou spatřila.

– Mohu se vás zeptat, která to jsou jména?

– To by vám nic nepovědělo. Jsou to jména pro vás neznámá.

– Povězte mi je přece.

– Horace Valmont.

– A kdo je onen Horace Valmont?

– Horace Valmont je jedno z četných pseudonymů, pod nimiž se skrývá…

– Pod nimiž se skrývá?…

– Arsén Lupin.

Raoul vybuchl v smích.

– Já jsem tedy Arsén Lupin?

Angličanka namítla:

– Jaký to nápad! Povídám vám jen o vzpomínce, kterou začáteční písmena ve vašem klobouku ve mně docela hloupě vyvolávají. A říkám si, že vaše hezké jméno Raoul de Limezy se velmi podobá jménu Raoul d‘Andresy, které si dával Arsén Lupin též.

– Toť jsou znamenité odpovědi, slečno! Ale kdybych měl čest být Arsénem Lupinem, věřte mi, nehrál bych poněkud přihlouplou úlohu, kterou před vámi hraji. S jakou povýšeností se vysmíváte nevinnému Limezyovi!

Podala mu svou krabici.

– Čokoládový bonbon, pane? V náhradu za vaši porážku, A teď mne nechejte spát.

– Ale, slečno, poprosil ji, naše rozmluva přece není tímhle odbyta?

– Ne, řekla. Jestliže nevinný Limezy mne nezajímá, lidé, kteří si dávají jiné jméno, než své vlastní, mne vždycky dráždí. Jaké jsou jejich důvody k tomu? Proč se zakuklují? Toť zvědavost poněkud zrůdná.

– Toť zvědavost, kterou si může dovolit lady Bakefieldová, řekl dost těžce.

A dodal:

– Jak vidíte, slečno, i já znám vaše jméno.

– A Cookův zřízenec též, řekla se smíchem.

– Pak, prohodil Raoul, jsem poražen. Však vám to při nejbližší příležitosti splatím.

– Příležitost se naskýtá nejspíš, když jí člověk nehledá, přesvědčivě pronesla Angličanka.

Po prvé na něj otevřeně a zplna upřela krásný pohled svých modrých očí. Zachvěl se.

– Zrovna tak krásná jako tajemná, zašeptal.

– Naprosto ne tajemná, řekla. Jmenuji se Konstancie Bakefieldová, Jedu do Monte Carla za svým otcem, lordem Bakefieldem, jenž na mne čeká, abych s ním hrála golf. Mimo hru golf, kterou vášnivě mám ráda, jako všechna tělesná cvičení, píši do novin, abych si vydělala na živobytí a zachovala si svou neodvislost. Jako »reporteresse« mohu mít zprávy z první ruky o všech slavných osobnostech, o státnicích, generálech, presidentech průmyslových závodů, ale i o těch, jichž jediným výdělkem je podvod, o velkých umělcích i o slavných lupičích. Poroučím se vám, pane.

A tu již uzavírala nad svým obličejem oba konce šály, zahořujíc svou světlovlasou hlavu do podušky, přehodila přes ramena pokrývku a lehla si na sedadlo.

Raoul, který se zachvěl pod ostřím slova lupič, rychle pronesl několik vět, které zůstaly bez odpovědi; bušil na zavřená vrata. Nejlépe bylo: mlčet a počkat na odvetu.

Zůstal tedy mlčky ve svém koutě, všechen zmaten tímto dobrodružstvím, ale v podstatě nadšen a plný naděje. Jaká to rozkošná bytost, zvláštní a okouzlující, záhadná a přece upřímná! A jaký má ostrý pozorovací smysl! Jak do něho jasně viděla! Jak okamžitě zpozorovala nerozvážnůstky, kterých se dopouštět svádělo jej někdy pohrdání nebezpečenstvím. Tak na příklad ona dvě začáteční písmena…

Chopil se svého klobouku a vytrhl z něho podšívku, kterou šel vyhodit oknem v chodbičce. Poté se vrátil na své místo uprostřed oddělení, zabořil také hlavu mezi dva polštáře a jal se nedbale snít. Život mu připadal rozkošným. Byl mlád. Bankovky, lehce vydělané, plnily jeho tobolku. Dvacet plánů bezpečně proveditelných a výnosných kvasilo v jeho důmyslném mozku, A zítra ráno naskytne se jeho očím vzrušující a omamující podívaná probouzející se mladé ženy. Myslil na to se zalíbením. Ve svém polospánku viděl její krásné modré oči barvy nebes. Podivná věc, počaly se pomalu zbarvovat nečekanými odstíny a stávaly se zelenými, barvy vod. Nevěděl již ani dobře, zda to jsou oči Angličanky či Pařížanky, jež se na něho dívají v této neurčité polotmě. Mladá dívka z Paříže se na něho roztomile usmívala. Na konec byla to opravdu ona, která spala jemu naproti, A s úsměvem na rtech a s klidným svědomím usnul též.

Sny člověka, jehož svědomí je klidné a který se se svým žaludkem udržuje srdečné styky, mají v sobě vždy půvab, jehož nezmenší dokonce ani nárazy vlaku. Raoul se vznášel blaženě v neurčitých zemích, kde se zaněcovaly oči modré a oči zelené, a cesta byla tak příjemná, že nebyl ani tak opatrný, aby postavil před sebe a, aby se tak řeklo, na stráž, jak to vždycky dělával, nepatrnou částečku svého ducha. Dopouštěl se tím chyby. Ve vlaku má se míti člověk vždy na pozoru, zvláště když jede málo lidí. Nezaslechl proto, jak se otevřela dvířka můstku, opatřeného zvarhánkovatělou látkou po stranách, můstku, který sloužil k přechodu do předcházejícího vozu (vozu číslo čtyři), ani jak přiblížily se po špičkách tři osoby se škraboškami, oblečené v dlouhé šedivé blůzy, tři osoby, které se zastavily před jeho oddělením.

Druhá chyba: nezakryl skleněné koule světla. Kdyby ji byl záclonkou zakryl, oni lidé by byli nuceni rozsvítit aby mohli provést svůj neblahý úmysl, a Raoul by se byl rázem probudil a vyskočil.

Takže, zkrátka, nezaslechl nic a nic neviděl. Jeden z mužů, s revolverem v pěsti, zůstal jako hlídka na chodbě. Druzí dva několika posunky si rozdělili práci a vyňali ze svých kapes zabijáky. Jeden udeří prvního cestujícího, druhý pak toho, jenž spí pod pokrývkou.

Povel k útoku byl dán šeptem, ale přes to, že byl tichý, Raoul zaslechl tento zvuk, probudil se a okamžitě vzepřel své nohy a své paže. Byla to však zbytečná obrana. Zabiják dopadl na jeho čelo a srazil ho zpět na sedadlo. Nanejvýš mohl ještě jen pocítit, že ho kdosi chytil za krk a mohl spatřit, jak nějaký stín prošel kolem něho a vrhl se na miss Bakefieldovou.

Od té chvíle nastala noc, husté temnoty, v nichž, ztráceje půdu pod nohama jako topící se člověk, měl už jen ony nesouvislé a trapné pocity, které později se vynořují nad hladinu vědomí, a z nichž se dá v celku sestavit skutečnost. Svázali ho pevně, vrazili mu roubík do úst a zabalili mu hlavu drsnou látkou. Jeho bankovky byly mu vzaty.

– Dobrý obchůdek, zašeptal hlas. Ale vše to je jen počinek, předkrm. Svázal i si druhou?

– Rána zabijákem ji jistě omráčila.

Patrně asi rána zabijákem neomráčila ji dostatečně, a skutečnost, že je svázána, se jí nelíbila, neboť zaznělo zaklení, hluk, strkanice, hluk vášnivě prudkého zápasu, který cloumal lavicí… a poté výkřiky…

– Zatracená…! vyslovil temně jeden hlas. Škrabe… a kouše… Ale, poslouchej, pověz, poznáváš ji dobře?

– U čerta! To přece musíš líp vědět ty!

– Nech mne, ať jí nejdříve zacpu ústa!

Použil silných prostředků, že skutečně pozvolna zmlkla. Výkřiky zeslábly, staly se pouhým škytáním, nářkem. Přes to však zápasila a vše to odehrávalo se těsně u Limezyho, který jako v těžkém snu viděl všechna úsilí útoku i obrany.

A náhle vše se skončilo. Třetí hlas, přicházející z chodbičky, patrně hlas muže na stráži, rozkázal přidušeným tónem:

– Dost již! – Pusťte ji přec! Nezabili jste jí přece, co?

– Namoutě, bojím se skoro, že ano… Rozhodně mohli bychom jí prohledat šaty.

– Dost již a ticho u všech rohatých.

Oba útočníci vyšli ven. Hádali se a přeli na chodbičce a Raoul, který počínal se probouzet a hýbat, zaslechl tato slova: – Ano… dále… oddělení na konci vozu… A rychle…! Mohl by přijít průvodčí…«

Jeden ze tří lupičů se nad něho sklonil:

– Pohneš-li se, jsi synem smrti! Ani sebou nehni!

Všichni tři odešli k protějšímu konci vozu, kde Raoul povšiml si dvou cestujících. Hned pokoušel se rozvázat si provazy a pohyby čelistí pohnout roubíkem.

Vedle něho Angličanka sténala čím dále tím slaběji, což ho velice zarmucovalo. Všemi silami pokoušel se vyprostit, v obavě, aby nebylo to příliš pozdě pro záchranu nešťastnice. Jeho pouta byla však pevná a tvrdě utažená.

Ale látka, která působila, že neviděl, jsouc špatně přivázána, náhle spadla. Spatřil mladou dívku na kolenou, s lokty na sedadle, a pohlížející na něho očima, které již neviděly.

V dálce zazněly výstřely. Tři maskovaní lupiči a dva cestující patrně zápasili v krajním oddělení. A téměř hned poté jeden z lupičů proběhl kolem tryskem, drže v ruce kufřík, rozčileně jím mávaje.

Již asi minutu či dvě vlak mírnil rychlost. Bylo pravděpodobno, že opravné práce na trati byly příčinou tohoto zmírnění rychlosti a proto byla tato chvíle zvolena k útoku.

Raoul byl všechen zoufalý. Vzpíraje se a natahuje, aby uvolnil své neúprosné provazy, dovedl na konec, přes roubík v ústech, říci mladé dívce:

– Vydržte, prosím vás… Ošetřím vás… Ale, co jest? Co pociťujete?

Lupiči asi příliš sevřeli hrdlo dívčino a zlomili jí vaz, neboť její tvář, pokrytá velkými, černými skvrnami a křečovitě sebou škubající, ukazovala všechny příznaky rdoušení. Raoul okamžitě poznal, že v nejbližší chvíli zemře. Těžce oddychovala a chvěla se od hlavy po paty.

Její poprsí se sklonilo k mladému muži. Zaslechl chraptivý zvuk jejího dechu a mezi chropoty naprostého vysíleni několik slov, které koktala anglicky:

– Pane… pane… poslyšte… jsem ztracena…

– Ale ne, řekl, všechen jsa vzrušen. Pokuste se povstat… dosáhnout signálu v nebezpečí…

Neměla k tomu síly. A nebylo již žádné naděje, že se Raoulovi podaří se vyprostit, přes nadlidskou námahu jeho pokusů o to. Jak už byl zvyklý dopomoci k vítězství své vůli, trpěl nesmírně, že takto je bezmocným divákem této děsné smrti. Události unikaly nadvládě jeho vůle a vířily kolem něho v bouřlivé závrati.

Prošel kolem druhý maskovaný muž, obtěžkaný cestovním vakem a mající v ruce revolver. Poté pak zezadu přicházel třetí. Oba cestující patrně podlehli a poněvadž vlak jel stále pomaleji tratí, kterou spravovali, vrahové klidně se hotovili prchnout.

Tu však, k velkému překvapení Limezyovu, náhle se zastavili, právě před jeho oddělením, jako by hrozná nějaká překážka se vynořila před nimi. Raoul si domyslil, že asi někdo se objevil u vchodu na spojovací můstek… Snad průvodčí na své obchůzce.

Okamžitě totiž opravdu zazněly výkřiky a poté bylo náhle slyšeti zápas. První z mužů nemohl dokonce ani použít své zbraně, která mu vypadla z ruky. Zřízenec, oblečený ve stejnokroj, jej přepadl a oba svalili se na koberec, zatím co spoluvinník, drobné postavy, který zdál se velice štíhlý ve své šedivé blůze, poskvrněné krví, a jehož celá hlava se ztrácela pod příliš širokou čepicí, na kterou byla připevněna škraboška z černého, lesklého hedvábí, pokoušel se vyprostit svého druha.

– Jen odvahu, pane průvodčí! zvolal zoufale Raoul… jdu vám na pomoc!

Ale průvodčí slábl, poněvadž jednu z jeho rukou pevně držel nejmenší z lupičů. Druhý lupič pak nabyl převahy a jako kladivem tloukl do tváře zřízencovy jak kroupy dopadajícími ranami pěstí.

Tehdy nejmenší povstal a jak povstával, jeho škraboška se zachytila o něco a spadla, berouc s sebou příliš širokou čepici. Jediným posunkem přikryl si znova tvář i hlavu. Ale Raoul mohl zpozorovat světlé vlasy a zbožňování hodný, vyděšený a zsinalý obličej neznámé se zelenýma očima, kterou potkal odpoledne v cukrárně na boulevardu Haussmanově.

Tragedie se končila. Oba spoluvinníci uprchli. Raoul, všechen ohromen, sledoval bez jediného slova dlouhé a trapné úsilí průvodčího, kterému se podařilo vystoupiti na lavičku a zatáhnout signál v nebezpečí.

Angličanka dokonávala. V posledním dechu zakoktala ještě tato nesouvislá slova:

– Pro lásku Boží… slyšte mne… musíte vzít… musíte vzít…

– Co? Slibuji vám…

– Pro Boha… musíte vzít mou koženou tašku… vzít z ní papíry… přísahejte…

Zvrátila hlavu nazpátek a zemřela.

Vlak zastavil.

II.

Pátrání.

Smrt miss Bakefieldové, divoký útok tří maskovaných osob, vražda dvou cestujících a ztráta bankovek, vše to nemělo valné váhy v mysli Raoulově vedle nepochopitelného vidění, které ho rozrušilo naposled. Slečinka se zelenýma očima! Nejpůvabnější a nejsvůdnější ze všech žen, které kdy potkal, vynořovala se ze zločinné tmy! Nejzářivější obraz se objevoval pod podlou škraboškou zloděje a vraha! Slečinku s očima barvy nefritu, k níž jeho mužský pud ho od první chvíle poháněl, hle, nalézal ji, oblečenou do blůzy, poskvrněné krví, s tváří zoufale vytřeštěnou, ve společnosti dvou hrozných vrahů a jako oni loupící, vraždící, šířící kolem sebe smrt a hrůzu.

Ačkoliv jeho život, jenž byl zapleten v tolik hrůz a hanebností, jej navykl nejhorším divadlům. Raoul (jmenujmež jej tak dále, neboť pod tímto jménem Arsén Lupin hrál v tomto dramatu svou úlohu), Raoul de Limezy zůstával zmateně stát před skutečností, kterou bylo mu nemožno pochopit a, aby se tak řeklo, pevně pojmout. Tyto události předstihovaly jeho obrazotvornost.

Venku nastal hluk. Z nádraží docela blízkého, z nádraží beaucourtského, přibíhali zřízenci a také skupina dělníků, kteří právě opravovali trať. Ozvaly se výkřiky. Hledali, odkud znělo volání.

Průvodčí přeřezal pouta Raoulova, naslouchaje jeho výkladům, a poté otevřel okno v chodbičce a dal znamení zřízencům.

– Sem! Sem!

Obraceje se k Raoulovi, řekl mu:

– Je mrtva, není-li pravda, tato mladá žena?

– Ano… Zardoušena. A to není vše… dva cestující na druhém konci vozu…

Běželi tam rychle.

V posledním oddělení ležely dvě mrtvoly. Nebylo žádných stop nepořádku. V síti na zavazadla nebylo nic. Ni kufrů. Ni balíků.

V této chvíli zřízenci z nádraží se pokoušeli otevřít dveře, jež vedly do sousedního vozu. Byly zavřeny, což objasnilo Raoulovi důvody, k vůli kterým oni tři lupiči dali se znova toutéž cestou po chodbě a utekli prvními otevřenými dveřmi.

Ty skutečně, jak se přesvědčili, byly otevřeny, Do vlaku vstoupili lidé. Jiní přicházeli můstkem, obklíčeným varhánkovitě složenou látkou, a obě oddělení vyplňoval již četný dav, když tu silný hlas pronesl velitelským tónem:

– Ničeho se nedotýkat!… Ne, pane, nechte onen revolver, kde je. Toť důležitý, usvědčující předmět.

A pak, bude lépe, když všichni lidé odejdou! Vůz bude odepjat a vlak ihned bude pokračovat v jízdě. Není-li pravda, pane přednosto?

Ve chvílích zmatku postačí, aby někdo jasně promluvil a věděl, co chce, aby všechny roztříštěné vůle se podřídily této energii, jež zdá se býti energií náčelníka. A tento zde se vyjadřoval mocně, jako muž, zvyklý, aby ho lidé poslouchali. Raoul se naň podíval a byl nesmírně překvapen, poznav v něm člověka, který sledoval miss Bakefieldovou a oslovil slečinku se zelenýma očima, člověka, jehož požádal o oheň, zkrátka, napomádovaného krasavce, toho, jejž Angličanka nazývala Marescal. Stoje ve dveřích oddělení, v němž ležela mladá dívka, zatarasoval vchod vetřelcům a tlačil je zpátky k otevřeným dveřím.

– Pane přednosto, mluvil dále, buďte tak laskav a dohlédněte, jak to bude provedeno. Odveďte s sebou všechny své zřízence. Mělo by se též zatelefonovat na nejbližší četnickou stanici, požádat o lékaře a podat zprávu státnímu návladnictvu v Romillaud. Stojíme tváří v tvář zločinu.

– Tváří v tvář třem vraždám, opravil ho průvodčí vlaku. Dva muži se škraboškami uprchli, dva muži, kteří mne přepadli.

– Vím, řekl Marescal. Dělníci na trati zpozorovali dva stíny a pronásledují je. Nahoře na svahu je lesík, a pořádají kolem dokola a podél hlavní silnice nadháňku. Chytnou-li někoho, dovíme se to zde.

Pronášel slovo za slovem tvrdě, se suchými posunky a s pánovitým vzezřením.

Raoul se čím dále tím více podivoval a rázem nabýval znova své chladnokrevnosti. Co tu jen onen napomádovaný chlap dělá? A co mu dodává tohoto neuvěřitelného sebevědomí? Což se často nestává, že ono sebevědomí pochází právě z toho, že musí něco skrývat svým skvělým vystupováním? A jak zapomenout, že Marescal po celé odpoledne pronásledoval miss Bakefieldovou, že na ni číhal před chvílí odjezdu a že se nalézal patrně vedle, ve voze číslo čtyři, právě v okamžiku, kdy se osnoval onen zločin? Mezi jedním a druhým vozem byl jen můstek,… můstek, kterým oni tři maskovaní lupiči sem vnikli, a jimž jednomu ze tří, prvnímu, se podařilo se vrátit… Nebyl oním třetím právě člověk, který se tu naparoval a poroučel?

Vůz se vyprázdnil. Zůstal tu už jen průvodčí. Raoul se pokusil vrátit se na své místo. Bylo mu v tom zabráněno.

– Jak to, pane, řekl, jsa si jist, že ho Marescal nepoznává, jak to? Byl jsem zde a také se sem vrátím.

– Ne pane, odpověděl ostře Marescal, každé místo, na němž byl spáchán zločin, patří soudním úřadům a nikdo tam nemůže vniknout bez zvláštního povolení.

Tu zakročil průvodčí vlaku:

– Tento cestující byl jednou z obětí útoku. Svázali ho a obrali.

– Lituji, řekl Marescal, ale rozkazy jsou přesné a jasné.

– Jaké rozkazy? řekl Raoul rozzloben.

– Mé rozkazy!

Raoul zkřížil na prsou ruce.

– U všech všudy, pane, jakým právem tu mluvíte? Vy nám tady rozkazujete, a to s drzostí, kterou snad snesou ostatní, ale které nesnesu – naprosto nesnesu – já, rozumíte?

Krasavec mu podal svou navštívenku, pronášeje hlasem plným nadutosti:

– Rudolf Marescal, komisař ve službách mezinárodní policie, přidělený ministerstvu vnitra.

Vypadalo to, jako by chtěl říci, že před takovými tituly nelze jinak než se sklonit. A dodal:

– Jestliže jsem se ujal řízení této věci zde, učinil jsem to po dohodě s přednostou stanice a proto, poněvadž mne k tomu opravňuje má zvláštní pravomoc.

Raoul, jsa poněkud zaražen, se opanoval. Jméno Marescal. jemuž nevěnoval valné pozornosti, budilo v jeho paměti náhle nejasnou vzpomínku na některá soudní řízení, při nichž komisař se osvědčil a ukázal značnou prozíravost. Rozhodně bylo pošetilé, proti němu se postavit.

– Je to má vlastní vina, pomyslil si. Místo, abych jednal po přání Angličanky a splnil její poslední přání, ztratil jsem čas tím, že jsem s pohnutím a něhou myslil na maskovanou dívku. Ale přece jen tě zase dostanu, napomádovaný panáku, a zvím, proč ses octl v tomto vlaku zrovna v pravý okamžik, aby ses zabýval pátráním, v němž úlohu hrdinek hrají právě dvě ženy z odpoledne. Zatím pěkně pláchněme!

A uctivým tónem, jako by byl proniknut úctou k vysokému úřadu, pronesl:

– Omluvte mne, pane. Ač jsem velmi málo Pařížanem, poněvadž bydlím nejčastěji mimo Francii, pověst o vašich činech došla až ke mně a vzpomínám si, mezi jinými, na historii o náušnicích…

Marescal se přímo nafoukl:

– Ano, náušnice kněžny Laurentiniové, řekl. To nebylo opravdu špatné. Ale pokusíme se o zdar ještě větší dnes, a doznávám, že ještě před příchodem četnictva, a zvláště, ještě před příchodem vyšetřujícího soudce, chtěl bych pátrání dovésti až k určitému bodu…

– Ano, schválil Raoul, až k bodu, kdy oněm pánům by nezbývalo už nic, než učinit závěr. Máte naprostě pravdu a budu ve své cestě pokračovat po případě až zítra, jestliže má přítomnost vám může prospět.

– Nanejvýše prospět a děkuji vám za to.

Průvodčí, když byl vypověděl, co věděl, musil odjet.

Mezitím byl vůz odsunut na vedlejší kolej a vlak se vzdálil.

Marescal počal svá pátrání a poté s patrným úmyslem, vzdálit Raoula, požádal ho, aby došel až na stanici pro prostěradla, jimiž by přikryli mrtvoly.

Raoul horlivě seskočil, šel podél vozu, ale vyšvihl se do výše třetího okna v chodbičce.

– Ano, je to tak, jak jsem si to myslil, napomádovaný chtěl býti sám. Chce provést nějakou předběžnou machinaci.

Marescal skutečně poněkud nadzvedl tělo Angličanky a rozepjal její cestovní plášť. Kolem pasu visela malá kožená rudá brašna. Marescal odepjal řemen, chopil se brašny a otevřel ji. Obsahovala papíry, jež se jal ihned čísti.

Raoul, který ho viděl pouze zezadu a nemohl proto usuzovat podle výrazu jeho tváře, co soudil o své četbě, odešel, mruče si:

– A kdybys pospíchal sebe více, kamaráde, přece jen tě ještě před cílem dohoním. Tyto papíry mi byly odkázány a nikdo jiný než já nemá na ně práva.

Provedl poslání, jímž byl pověřen, a když se vrátil s manželkou a matkou přednosty stanice, které chtěly u mrtvol ztrávit noc bděním a modlením, dověděl se od Marescala, že obklíčili v lese dva muže, kteří se skrývají uprostřed houštin.

– Nic jiného nevypátráno? zeptal se Raoul.

– Nic, prohlásil Marescal. Jeden z mužů kulhal a našli za ním podpatek, jenž se vklínil mezi kořeny. Ale je to podpatek z ženských střevíčků.

– A proto není mezi nálezem a zločinem vztahu.

– Žádného vztahu.

Položili na zem Angličanku. Raoul se naposled podíval na hezkou a šťastnou svou společnici cesty a zašeptal v duchu:

– Pomstím vás, miss Bakefieldová. Nedovedl-li jsem nad vámi bdít a vás zachránit, přisahám vám aspoň, že vaši vrahové budou potrestáni!

Myslil na slečinku se zelenýma očima a opakoval jaksi směrem k oné tajuplné bytosti tutéž přísahu nenávisti a pomsty. Poté pak, líbaje oční víčka krásné anglické dívky znova pokryl prostěradlem její bledý obličej.

– Byla opravdu krásná, řekl. Neznáte jejího jména?

– Jak bych je mohl znát? prohlásil Marescal, jenž uhnul tak jeho otázkám.

– Ale hle, zde je brašna…

– Nesmí býti otevřena dříve až za přítomnosti vyšetřujícího soudce, řekl Marescal, jenž si ji přehodil přes rameno a dodal:

– Je podivné, že ji lupiči neuloupili.

– Jistě že obsahuje papíry…

– Vyčkáme příchodu vyšetřujícího soudce, opakoval komisař. Ale zdá se, že lupiči, kteří vás obrali o peníze, nic nevzali jí… ani tento náramek s hodinkami, ani tuto sponu, ani tento náhrdelník…

Raoul pověděl, co se sběhlo, a to zprvu přesně, tak toužil po tom, spolupracovat na odhalení pravdy. Ale poté pozvolna nejasné nějaké důvody jej nabádaly, aby pozměnil poněkud události, nemluvil vůbec o třetím spoluvinníku a podal o dvou ostatních popis jen přibližný, nezjeviv, že mezi nimi byla i žena.

Marescal ho vyslechl a položil mu několik otázek, poté pak, zanechav u mrtvoly jednu z žen, odvedl druhou do oddělení, kde leželi dva mrtví muži.

Podobali se vzájemně sobě, jeden z nich byl mnohem mladší, ale oba měli stejně hrubé rysy, stejně husté obočí a stejně šedivé šaty špatně ušité. Mladší dostal kuli přímo do čela, druhý do hrdla.

Marescal, který dával najevo největší zdrželivost, si je dlouze prohlédl, nezměniv ani jejich polohy, prohledal jejich kapsy a pokryl je oba jedním prostěradlem.

– Pane komisaři, řekl Raoul, který si dobře povšiml marnivosti a náročnosti Marescalovy, mám dojem, že jste již vykonal značnou cestu na dráze pravdy. Člověk ve vás cítí mistra. Je vám možno několika slovy…?

– Proč pak ne, řekl Marescal, který odvedl Raoula do jiného oddělení. Četnictvo již brzy přijde a lékař též. Abych dobře a přesně vyznačil, až kam jsem dospěl, a abych si z toho zabezpečil zisk, docela rád napřed vyložím výsledek svých prvních kroků v pátrání.

– Jen do toho, napomádovaný! řekl si Raoul. Nemohl sis věru vybrat lepšího důvěrníka nade mne.

Dělal, jako by byl všechen zmaten takovým štěstím. Jaká to čest a jaká radost! Komisař ho vybídl, aby se posadil, a započal –

– Pane, aniž bych se dal zmásti některými rozpory nebo zbloudil v podrobnostech, hledím učiniti zjevnými dvě první a základní skutečnosti, neobyčejně důležité, podle mého skromného soudu. Nejprve toto zde: Mladá Angličanka, jak ji nazýváte, byla obětí zmýlené. Neříkejte, že ne. Mám toho důkazy. V napřed stanovenou chvíli, v době zpomalení rychlosti vlaku, lupiči, kteří seděli v následujícím voze (vzpomínám si, že jsem z dálky je zahlédl a domníval jsem se dokonce, že jsou tři), vás přepadnou, oberou, přepadnou i vaši sousedku a hledí ji spoutat… a potom náhle všeho nechají a jdou dále, až do posledního oddělení. Proč tento obrat? Proč? Poněvadž se zmýlili, poněvadž mladá ona žena byla zakryta pokrývkou, poněvadž myslili, že přepadají dva muže a spatřují náhle ženu. Proto jejich zděšení. U všech čertů, toť ženská! A proto jejich rychlý odchod. Propátrají chodbu a objeví dva muže, kter
é hledají… dva muže, kteří tu leží. Nuže, poněvadž tito dva muži se brání, zabijí je výstřely z revolveru a oberou je tak, že jim nic nenechají… Kufříky, balíky, vše zmizelo, i dokonce čepice… Toť první bod přesně vymezený a zjištěný, co?

Raoul byl překvapen, ne touto domněnkou, neboť i on sám ji hned od počátku připouštěl nýbrž tím-, že Marescal dovedl si ji sestrojit s touto ostrostí a s touto logikou.

– Druhý bod: pokračoval policista, jejž obdiv jeho společníka uváděl v nadšení.

Podal Raoulovi stříbrnou krabičku, jemně tepanou.

– Tohleto jsem našel za sedátkem.

– Tabatěrku?

– Ano, starožitnou tabatěrku… sloužící za pouzdro na cigarety. Vejde se sem jen tak nanejvýš sedm cigaret, těchto zde… se světlým tabákem, pro ženu.

– Nebo pro muže, řekl Raoul usmívaje se – neboť, konec konců, byli zde jedině muži.

– Pro ženu, tvrdím znova…

– Toť nemožno!

– Přivoňte si k pouzdru.

Přidržel je Raoulovi pod nosem. Ten, když vdechl vůni, přitakal:

– Skutečně, skutečně… toť vůně ženy, která klade si pouzdro na cigarety do kabelky s kapesníkem, s pudrem a s kapesním rozprašovačem. Tato vůně je charakteristická.

– Nuže tedy?

– Nuže, pak už tomu za mák nerozumím. Byli tu dva muži, jež nalézáme jako mrtvoly… a dva muži, kteří je přepadli a uprchli, když je zabili.

– Pročpak ne jeden muž a jedna žena?

– Cože? Žena… jeden z oněch lupičů by byl ženou?

– A co toto pouzdro na cigarety?

– Toť důkaz nepostačující.

– Mám ještě jiný.

– Jaký?

– Podpatek… onen podpatek ze střevíčku, který našli v lese mezi dvěma kořeny. Myslíte, že je třeba ještě něčeho více, aby bylo lze vyslovit pevné přesvědčení, vztahující se k druhému bodu, a jež tuto pronáším: byli dva útočnici, z nichž jeden byl muž a druhý žena.

Bystrozrak Marescalův rozčiloval Raoula. Chránil se ovšem dát to najevo a pronesl mezi zuby, jako by toto zvolání mimoděk mu uniklo:

– Jste po čertech bystrý!

A dodal:

– Toť vše? Nebylo nic jiného objeveno?

– Jémine! řekl druhý se smíchem, nechte mne si přece oddechnout!

– Máte tedy úmysl po celou noc pracovat?

– Při nejmenším aspoň do té chvíle, kdy přivedou oba uprchlíky, což nemůže se na dlouho protáhnout, jestliže se řídili mými rozkazy.

Raoul vyslechl řeč Marescalovu s dobráckým výrazem ve tváři pána, který není zrovna velmi bystrý a který přenechává jiným starost o to, aby rozmotali záhadnou událost, z níž sám mnoho nepochopil. Pokrčil rameny a pronesl zívaje:

– Bavte se, bavte, pane komisaři. Co se mne týče, doznám vám, že všechny tyto silné dojmy mne silně zmohly a že hodinka či dvě odpočinku…

– I jen si odpočiňte, schválil Marescal. Kterékoliv z oddělení vozu vám poslouží za lůžko… Hleďte, toto zde… postarám se, aby vás nikdo nevyrušil… a až skončím, přijdu si sem také odpočinout.

Raoul se uzavřel, stáhl záclonky a zakryl světlo.

V této chvíli neměl jasné představy o tom, co chce dělat. Události, velice složité, nedovolovaly dosud vytvořit si po důkladné úvaze rozluštění a spokojil se zatím tím, že hleděl vyslídit úmysly Marescalovy a rozřešit záhadu jeho chování.

– Napomádovaný chlape, mám tě v hrsti, říkal si. Jsi jako havran z bajky: pochvalami lze tě přimět k tomu, že mluvíš. Pravda, máš své úspěchy, máš bystrý zrak. Ale jsi příliš chvástavý. Náramně bych se divil, kdybys dovedl dostat do klece neznámou a jejího spoluvinníka. Toť podnik, jejž si budu musit vzít sám osobně na starost!

Ale stalo se, že směrem k nádraží zazněl zvuk hlasů, jenž brzy nabyl rozměrů hluku. Raoul naslouchal. Marescal se vyklonil a volal oknem z chodbičky na lidi, kteří se blížili:

– Co je? Aj, výborně, četnictvo… nemýlím se, co?

Odpověděli mu:

– Přednosta stanice nás posílá k vám, pane komisaři.

– To jste vy, strážmistře? Byla provedena zatčení?

– Jedno jediné, pane komisaři. Jeden z těch, které pronásledovali, klesl únavou na hlavní silnici, když jsme docházeli na kilometr vzdálenosti odtud; druhému podařilo se uniknouti.

– A co lékař?

– Dával zapřahat, když jsme šli kolem jeho domu. Ale musil vykonat cestou nutnou lékařskou návštěvu. Bude tu do čtyřiceti minut.

– Je to onen menší ze dvou, kterého jste zatkli, strážmistře?

– Maličký, náramně bledý… s čepicí příliš velikou… který pláče… a který slibuje: »Budu mluvit, ale teprve před panem soudcem… Kde je pan soudce?

– Nechali jste ho na stanici, toho človíčka?

– Pod dobrou stráží.

– Jdu tam.

– Kdybyste dovolil, pane komisaři, rád bych se dříve podíval, jak se to odehrálo ve vlaku.

Strážmistr s četníkem vystoupili do vozu… Marescal je přijal nahoře na schůdkách a okamžitě je dovedl k mrtvole mladé Angličanky.

– Vše jde dobře, řekl si Raoul, jemuž neušlo jediné slovo z rozmluvy. Jestliže se napomáděnec dá do výkladu, popovídá si hezky dlouhou chvíli.

Tentokráte viděl jasně do zmatku svého ducha a rozeznával úmysly opravdu neočekávané, jež se v něm náhle vynořovaly, bez jeho vědomí, aby se tak řeklo, a aniž mohl pochopiti tajný původ svého počínání.

Spustil velké okno a naklonil se nad dvojnásobnou čáru kolejí. Nikoho tu nebylo. Nebylo žádného světla.

Seskočil.

III.

Polibek ve tmě.

Nádraží beaucourtské leží uprostřed širé roviny, daleko všech obydlí. Silnice, kolmo k železnici, je spojuje s vesnicí Beaucourt a dále s Romillaud, kde se nalézá četnická stanice, a dále s Auxerre, odkud měli přijít soudní úředníci. Je v pravém úhlu proťata hlavní silnicí, která vede podél dráhy ve vzdálenosti pěti set metrů.

Seskupili na peronu všechna světla, jež mohli sehnat, lampy, svíčky, lucerny, pochodně, což donutilo Raoula, aby postupoval vpřed s nekonečnou opatrností. Přednosta stanice, jeden zřízenec a jeden dělník rozmlouvali s četníkem, jenž tu byl na stráži a jehož vysoká postava se tyčila před otevřenými dveřmi o dvou veřejích, přede dveřmi do místnosti, přeplněné balíky, jež byla vyhrazena poštovní službě.

V polotemnu této místnosti kupily se stohy košů a bedniček, a byly rozházeny přerůzné balíky. Jak se blížil, Raoulovi se zdálo, že tam vidí sedět na hromadě věcí nehybnou shrbenou postavu.

– Toť pravděpodobně ona, řekl si, toť slečinka se zelenýma očima. Jediné otočení klíčem u zadních dveří, a žalář je okamžitě hotov, poněvadž žalářníci stojí před jediným možným východem.

Situace se mu zazdála býti příznivou, ale jen pod podmínkou, že nenarazí na nečekané překážky, poněvadž Marescal a strážmistr se mohli objeviti dříve, než to předpokládal. Oklikou, běže, dospěl k zadnímu průčelí nádraží, nepotkav živé duše. Bylo po půlnoci. Žádný vlak tu již nestavil a mimo skupinku lidí, tlachajících na peronu, nebylo tu nikoho.

Vešel do síně pro podávání zavazadel. Dveře vlevo, předsíň se schodištěm a napravo od této předsíně druhé dveře. Podle rozdělení místností vedly do vězení dívčina.

Pro muže jako Raoul zámek není valnou překážkou. Měl vždy v kapse čtyři či pět drobných nástrojů, jimiž dovedl otevřít i nejvzdornější dveře. Po prvním pokusu tyto zde uposlechly. Když je lehce pootevřel, spatřil, že na ně nepadá žádný paprsek světla. Strčil tedy, skláněje se, do dveří a vešel. Lidé venku nemohli ho ani vidět ani slyšet a rovněž tak ne vězněnou, jejíž temné vzlyky rytmicky prorážely tichem.

Dělník vypravoval o pronásledování lesem. Byl to on, který na mýtině, vrhnuv na ni světlo pochodně, vypátral »zvěř«. Druhý zákeřník, jak se vyjadřoval, je štíhlý a vysoký a pelášil jako zajíc. Ostatně byla tak velká tma, že honba nebyla snadná.

– Hned se ten kluk, který tu je, vypravoval dělník, dal do sténání. Má podivný dívčí hlas, promísený pláčem: »Kde je soudce… řeknu mu vše… ať mě dovedou před soudce!«

Posluchači se smáli. Raoul toho použil, aby vsunul hlavu mezi dvě hranice beden sbitých z úzkých latí« s mezerami mezi latěmi. Nalézal se tak za hromadou poštovních balíků, na které vězněná ležela. Tentokráte asi postřehla nějaký šramot, neboť její vzlyky ustaly.

Zašeptal. – Nemějte strach.

Poněvadž mlčela, řekl znova:

– Neměřte strach. Jsem váš přítel.

– Vilém? zeptala se velice tiše.

Raoul pochopil, že mluvila o druhém uprchlíku a odpověděl.

– Ne, jsem někdo, kdo vás vysvobodí z rukou četníků.

Neodpověděla jediného slova. Obávala se patrně nějaké nástrahy. Ale Raoul naléhal:

– Jste v rukou spravedlnosti. Nebudete-li mne následovat, dostanete se do vězení, před porotu…

– Ne, řekla, pan soudce mě propustí.

– Nepropustí vás. Dva muži zemřeli… – Vaše blůza je pokryta krví… Pojďte… Jediná vteřina váhaní může vás zničit… Pojďte.

Po krátkém mlčení zašeptala:

– Mám svázané ruce.

Stále skrčen v dřep přeřezal jí provazy svým nožem a zeptal se jí:

– Mohou vás nyní vidět?

– Jenom četník, když se obrátí, a to špatně, neboť jsem ve tmě… Pokud jde o ostatní, jsou příliš vlevo…

– Vše jde dobře… Ach! Jen okamžik… Poslyšte…

Po peronu blížily se kroky a Raoul poznal hlas Marescalův. Proto poručil:

– Ani se nehněte… hle, přicházejí dříve, než jsem si myslil… Položte se…

– Oh, mám strach, zakoktala mladá dívka… Zdá se mi, že tento hlas… Můj Bože, bylo by to možné?!

– Ano, řekl, toť hlas Marescalův, hlas vašeho nepřítele… Ale nemusíte mít strach… Dnes odpoledne, jen si vzpomeňte, na boulevardu, kdosi se postavil mezi vás a jej. Prosím vás, abyste neměla strach.

– Ale on vstoupí…

– To není jisto…

– Ale jestliže vstoupí?…

– Dělejte, jako byste spala, jako byste byla ve mdlobách… Skryjte svou hlavu do svých zkřížených rukou… A ani sebou nepohněte…

– Ale což, když se pokusí mne spatřit? Jestliže mne pozná?

– Neodpovězte mu… Ať se stane cokoliv, neproneste ani jediného slova… Marescal nebude jednat okamžitě… bude uvažovat…

Sám Raoul nebyl však klidný. Předpokládal, že je Marescal jistě zvědav zvědět, zda se nemýlil a zda lupič byl skutečně žena. Přistoupí tedy ihned k bezprostřednímu výslechu a zcela jistě, poněvadž bude pokládat opatrnost za nedostatečnou, prohlédne si sám vězení.

Skutečně, komisař ihned veselým tónem zvolal:

– Nuže, pane přednosto stanice, jsou to novinky, co? Je u vás zajatec? A to znamenitý zajatec! Nádraží v Beaucourtu se stane slavným… Strážmistře, místo se mi zdá velmi dobře zvoleno a jsem přesvědčen, že nebylo možno vše zařídit lépe. Ale z přemíry opatrnosti se přece jen přesvědčím…

A tak tedy hned naráz kráčel rovnou k cíli, jak to Raoul předvídal. Těžký boj bude sveden mezi tímto mužem a dívkou. Pár posunků, pár slov a slečinka se zelenýma očima bude neodvolatelně zničena.

Raoul byl blízek toho, aby ustoupil. Ale to znamenalo vzdát se celé hry a poštvat za sebou celou smečku protivníků, kteří by mu dále již nedovolili, znova se věci ujmout. Raoul zůstával stranou, dostatečně chráněn bednami, aby ho Marescal ještě nespatřil.

Komisař se zastavil a řekl docela nahlas:

– Zdá se, že spí… Poslyš, kamaráde, nemohli bychom si spolu trochu popovídat?

Vyňal ze své kapsy elektrickou lampu, jejíž knoflík stiskl a vrhl proud světla na dívku. Vida pouze čepici a sevřené ruce, odstrčil ruce a pozvedl čepici.

– Už to tu je, řekl docela tiše… žena… světlovlasá žena!… Nu tak tedy, maličká, ukažte mi svou hezounkou tvářinku.

Chopil se násilím její hlavy a otočil jí. To však, co spatřil, bylo tak neobyčejné, že neuvěřil této nepravděpodobné pravdě.

– Ne, ne, zašeptal, to není možné…

Podíval se na vstupní dveře, nechtěje, aby kdokoliv z druhých přišel za ním. Poté horečně strhl jí s hlavy čepici. Její plně osvětlený obličej se mu zjevil.

– Ona! Ona! zamumlal. Ale vždyť šílím… Vždyť to přece není k víře… Ona! ona! vražedkyně! ona!… ona!

Sklonil se nad ni ještě více. Zajatá sebou ani nepohnula. Její obličej se nezachvěl a Marescal vrhl jí supajícím hlasem v tvář:

– To jste vy! Jakým zázrakem?… Tak vy jste tedy vraždila… a četníci vás sebrali a jste zde, jste tady! Je to možné?

Člověk by byl vskutku řekl, že spí. Marescal zmlkl. Což pak skutečně spí? Řekl jí:

– Tak, tak, nehýbejte se… odstraním ostatní a vrátím se za hodinu, přijdu sem… a promluvíme si… Budete musit zatroleně rychle prchnout, maličká!

Co tím chtěl říci? Zdaž jí navrhne nějaký hnusný obchod? V podstatě to Raoul poznával, neměl přesného plánu. Událost ho překvapila a ptal se sám sebe, co z ní může vyzískat.

Vsadil znova čepici na světlovlasou hlavu a vsunul pod ni všechny vrkoče, poté pak, rozepjav jí blůzu, prohledal všechny kapsy jejího kabátu. Nic v nich nenalezl. Tehdy znova se vzpřímil a jeho pohnutí bylo tak velké, že již si ani nevzpomněl na prohlídku místnosti a dveří.

– Prazvláštní skrček, řekl vraceje se ke skupině na peronu. Není mu jistě ani dvacet roků… Kluk, kterého jeho spoluvinník asi svedl na špatnou cestu…

Mluvil dále, ale způsobem roztržitým, z něhož bylo možno vycítit zmatek jeho myšlenek a potřebu, aby vše rozvážil.

– Myslím, řekl, že mé předběžné pátráníčko bude věru zajímat ony pány od soudu. Než přijdou, budu tu s vámi na stráži, strážmistře. Nebo dokonce docela sám, neboť není mi zapotřebí nikoho, chcete-li si poněkud odpočinout…

Raoul si pospíšil. Chopil se mezi balíky tří svázaných pytlů, jejichž plátno zdálo se míti přibližně stejný odstín barvy jako blůza, pod kterou zajatá skrývala své přestrojení za chlapce. Pozvedl jeden z těchto pytlů a zašeptal:

– Přibližte své nohy směrem ke mně… abych mohl toto zde položiti zpředu na jejich místo. Ale tak, že se sotva pohnete, ano?… Poté ucouvnete trupem směrem ke mně… a poté svou hlavou…

Chopil se ruky, která byla ledově studená a opakoval svá poučení, neboť mladá dívka zůstávala nečinně ležet.

– Zapřísahám vás, poslechněte mne… Marescal je schopen všeho… Ponížila jste ho… Pomstí se, tak či onak, poněvadž jste v jeho rukou… Přibližte nohy směrem ke mně…

Učinila tak drobnými pohyby, aby se tak řeklo nehybnými, které ji nepozorovatelně posunovaly a jež trvaly při nejmenším tři či čtyři minuty, než byly provedeny. Když byl tento výkon ukončen, ležel před ní, poněkud výše než ona, šedý jakýsi balík, mající přibližně stejné obrysy, a jenž dostatečně budil zdání její přítomnosti, aby četník a Marescal, vrhajíce sem občas pohled, mohli se domnívat, že je stále zde.

– A teď do toho!… Využijte okamžiku, kdy jsou k vám obráceni zády a mluví silněji a skočte ke mně.

Chytl ji do své náruči, přidržel ji takto shrbenou a vytáhl ji pootevřenými dveřmi ven. V předsíni mohla povstat. Raoul znova zavřel zámek, a prošli síní k podávání zavazadel Ale sotva se octli na prostranství před nádražím, opustily ji síly a klesla na kolena.

– Nebudu nikdy moci… zasténala… Nikdy…

Bez zvláštního úsilí naložil si ji na rameno a dal se do běhu ke skupině stromů, které vyznačovaly silnici k Romillaudu a k Auxerre. Pociťoval hluboké zadostiučinění při myšlence, že má v rukou svou kořist, že vražedkyně miss Bakefieldové nemůže mu již uniknout a že jeho činnost nastupuje tu místo činnosti společnosti. Co udělá? Na tom málo záleželo. V tomto okamžiku byl přesvědčen – alespoň si to říká! – že ho vede velká touha po spravedlnosti a že trest vezme na se formu, kterou mu urči okolnosti.

Dvě stě kroků dále se zastavil, ne že by byl udýchán, nýbrž poslouchal a pátral do velikého ticha, jež rušilo nanejvýše zachvívání listí a kradmý chod drobných nočních zvířat.

– Co jest? zeptala se dívka s úzkostí.

– Nic… nic znepokojujícího… Naopak… zaznívá cval koně… ve veliké dálce… To je to. co jsem chtěl… a jsem velmi spokojen… toť spása pro vás…

Sňal ji se svého ramene a položil si ji na své dvě paže jako dítě. Uběhl tak a to rychle, tři až čtyři sta metrů, což je dovedlo až na křižovatku velké hlavní silnice, jejíž běl se objevovala pod černým listím stromů. Tráva byla tak vlhká, že jí řekl, usedaje na svah příkopu:

– Zůstaňte tak ležet na mém klíně a rozumějte mi dobře. Tento vůz, jejž je slyšet, je vůz lékařův, jejž povolali. Zbavím se chlapíka tím, že ho přiváži náramně roztomile ke stromu. Vstoupíme do vozu a povezeme se po celou noc až k některé stanici druhé železniční trati.

Neodpověděla. Pochyboval, že ho slyšela. Její ruka se stala palčivě žhavou. Zakoktala v jakémsi blouznění:

– Nevraždila jsem… nezavraždila jsem…

– Mlčte, řekl prudce Raoul. O tom si promluvíme později.

Zmlkli oba. Nesmírný mír spící krajiny rozprostíral kolem nich širá prostranství ticha a bezpečnosti. Jedině cval koňův zazníval občas v temnotách. Spatřili dvakráte či třikráte v neurčité vzdálenosti svítilny vozu, jež zářily jako vytřeštěné oči. Žádný hluk, žádná hrozba se strany nádraží.

Raoul myslil na tuto podivnou situaci a na záhadnou vražednici, jejíž srdce bilo tak silně, že slyšel jeho zmatený rytmus, vyvolával si obraz Pařížanky, kterou zahlédl před osmi až devíti hodinami předtím, šťastnou a bez jakékoliv zjevné starosti. Oba obrazy, tak vzájemně se různící, přes to přece jen v jeho nitru splývaly. Vzpomínka na onen zářící zjev mírnila v něm nenávist k té, která zavraždila Angličanku. Ale pociťoval k ní nenávist? Chytal se tohoto slova a tvrdě si myslil:

– Nenávidím jí… Ať cokoliv říká, přece jen vraždila… Angličanka zemřela její vinou a vinou jejích společníků… Nenávidím jí – Miss Bakefieldová bude pomstěna.

Ale neříkal nic z toho a naopak uvědomoval si, že z jeho úst vycházejí sladká slova:

– Neštěstí se vrhá na lidi právě ve chvíli, kdy nic netuší, není-li pravda? Člověk je šťasten… žije… a náhle projde kolem zločin… Ale vše se urovná… Svěříte se mi… a vše se srovná…

Měl dojem, že ji proniká pozvolna veliký klid. Nebyla již zmítána oněmi horečnými pohyby, které jí škubaly od nohou až k hlavě. Zlo se uklidňovalo a s ním mučivé sny, úzkosti, hrůzy, celý hnusný svět noci a smrti.

Pochutnával si prudce na projevu svého vlivu a své moci, přímo magnetické, nad některými bytostmi, jež okolnosti učinily jakýmisi sirotami a jimž vracel rovnováhu a dával jim na chvíli zapomenout na hroznou skutečnost.

I on sám, ostatně, se odvracel od onoho dramatu. Mrtvá Angličanka mizela z jeho paměti, a netiskl to k srdci ženu v blůze, poskvrněné krví, nýbrž elegantní a zářící Pařížanku. Marně si říkal: »Potrestám ji. Bude trpět.« Jak by byl necítil svěžího dechu, jenž vystupoval z blízkých rtů?

Oči svítilen rostly. Lékař přijede k nim v osmi či v deseti minutách.

– A pak, pak bude nutno, abych se od ní vzdálil a abych jednal… a bude konec… Nebudu již moci nalézt okamžik, jako je tento zde… okamžik, v němž je mi tak důvěrně blízká…

Sklonil se nad ni ještě víc. Tušil, že má dále zavřena víčka a že se vzdává jeho ochraně. Vše bylo takto dobré, myslila si asi. Nebezpečí se vzdalovalo.

Náhle se sklonil a políbil ji na rty.

Pokusila se slabě se hájit, povzdechla a nic neřekla. Měl dojem, že přijímá tento polibek a že přes to, že ucouvla hlavou, podléhala sladkosti tohoto polibku.

Tak to trvalo několik okamžiků. Poté však jí otřásl náhle se probudivší odpor. Vzepjala paže a s náhlou energií vyškubla se mu, sténajíc:

– Ach, toť ohavné! Jaká nestoudnost! Nechte mne! nechte mne… Co tu děláte, je bídáctví.

Pokusil se z ní si ztropit žert a, rozzuřen, byl by chtěl ji urazit. Ale nenalézal slov, a zatím co ona ho odstrčila a prchala do noci, opakoval šeptem –

– Co to znamená? To je mi ale cudnost! A co dál? Což!? Člověk by věru mohl myslit, že jsem se dopustil svatokrádeže…

Povstal, vyběhl po svahu nahoru a jal se ji hledat. Kudy? Husté stromy podporovaly její útěk. Nebylo naprosto žádné naděje, že by ji mohl chytit.

Hromoval, nadával, nenalézal v sobě už nic jiného než nenávist než vztek člověka, kterému byl proveden ošklivý kousek, a div že se zdržel vykonat příšerný úmysl, vrátit se na nádraží a udělat poplach, když tu zaslechl v nepatrné vzdálenosti výkřiky. Vycházely ze silnice a to z místa oné silnice, kterou zakrýval svah a kde, podle jeho soudu, nalézal se asi právě lékařův vůz. Běžel tam. Spatřil skutečně obě svítilny, ale zdálo se mu že se na místě otočily a změnily směr. Vůz se vzdaloval a to ne již klidným poklusem koně, nýbrž šíleným cvalem zvířete, které popoháněly rány biče.

O dvě minuty později Raoul, jda směrem volání, vytušil v temnu stínokresbu muže který rozkládal rukama uprostřed houští a ostružin.

– Jste jistě lékař z Romillaudu? řekl. Poslali mne z nádraží vám naproti… Byl jste bezpochyby přepaden?

– Ano… kolemjdoucím, který se mne ptal na cestu… Zastavil jsem, a tu on mne chopil za hrdlo, svázal a hodil do ostružin.

– A uprchl s vaším vozem?

– Ano.

– Sám?

– Ne, s někým, kdo za ním přiběhl… pak teprve jsem křičel.

– Byl to muž? Či žena?

– Neviděl jsem. Sotvaže spolu promluvili, a to docela potichu. Hned po jejich odjezdu jsem volal.

Raoulovi se podařilo jej pozvednout k sobě, i řekl mu:

– Oni vám tedy nevložili do úst roubík?

– Ó ano, ale špatně.

– Z čeho byl roubík udělán?

– Z mého hedvábného šátku.

– Je zvláštní způsob vázání roubíku a málo lidí jej zná, řekl Raoul, jenž se chopil šátku, povalil lékaře a jal se mu ukazovat, jak se to dělá.

Tato lekce byla sledována jinou operací, dovedným a umělým svázáním provedeným pokrývkou koně a ohlávkou, které použil Vilém (neboť nebylo možno pochybovat, že útočníkem byl Vilém a že dívka ho dostihla).

– Nebolí vás to, není-li pravda, doktore? To by mne velice mrzelo. A pak, takto se nemusíte aspoň bát trní a kopřiv, dodal Raoul, veda svého zajatce. Hle, tady je místečko, kde neztrávíte špatnou noc. Mech byl tu patrně spálen sluncem, neboť je suchý… Ne, neděkujte mi, doktore. Věřte, opravdu, věřte že, kdybych byl mohl toho neudělat… byl bych tomu opravdu rád…

Úmyslem de Limezyho bylo v oné chvíli, dáti se do pořádného běhu a dohonit, stůj co stůj, oba uprchlíky. Zuřil, že byl takto napálen Jakže! Držel ji ve svých rukou, a místo, aby jí sevřel hrdlo, bavil se tím, že ji líbal! Což pak člověk za takovýchto podmínek má dále zdravý rozum?

Ale této noci úmysly Raoulovy končily vždy výsledky naprosto opačnými. Jakmile opustil lékaře, a ačkoliv se nevzdal svého úmyslu vrátil se ke stanici s novým prováděcím plánem který byl ten, vsednout na kůň jednoho z četníků a tak docílit úspěchu v tomto podniku.

Zpozoroval, že tři koně četnictva stáli pod kůlnou, před kterou byl na stráži jeden z dělníků. Došel k ní. Muž spal za svitu lucerny. Raoul vyňal svůj nůž, aby přeřezal jednu z uzd, jimiž byli koně přivázáni, ale místo toho jal se náhle přeřezávat, pomalounku s veškerou opatrností, povolené popruhy tří koní a řemeny uzd.

Tak pronásledování slečinky se zelenýma očima, až by zpozorovali její zmizení, stávalo se nemožným.

– Nevím dobře, co dělám, řekl si Raoul, vraceje se zpět do svého oddělení v železničním voze. Mám hrůzu z oné darebnice. Nic by mi nebylo příjemnější než ji vydat spravedlnosti a než splnit svou přísahu pomsty. A přec všechna má úsilí směřují jen k tomu, jak bych ji zachránil. Proč?

Odpověď na tuto otázku znal dobře. Jestliže se zajímal o onu dívku, poněvadž měla oči barvy nefritu, jak by jí nechránil nyní, když před tím ji cítil tak blízko, omdlévající a své rty na jejích rtech? Cožpak člověk může vydat ženu, jejíž ústa políbil? Je vražednice, budiž. Ale zachvěla se pod jeho polibkem, a chápal, že nic na světě nemůže nadále mu zabránit, aby ji hájil vůči všem a proti všemu Pro něho horoucí polibek oné noci ovládal celé ono drama a všechna rozhodnutí, k nimž spíše jeho pud než jeho rozum mu velel se přiklonit.

Proto musil znova vejít ve styk s Marescalem, aby poznal výsledek jeho pátrání a aby ho znova spatřil i k vůli oné Angličance a oné brašně, kterou mu Constance Bakefieldová odporučila.

O dvě hodiny později Marescal, zdolán únavou, klesl naproti němu na lavici, kde v odepjatém železničním voze Raoul na něho klidně čekal. Probudiv se náhle Raoul rozsvítil, a vida unavenou tvář komisařovu, jeho pocuchanou cestičku ve vlasech a jeho dolů visící kníry, zvolal:

– Co se to děje, pane komisaři? Nejste k poznání!

Marescal zakoktal:

– Copak vy to nevíte? Vy jste nic neslyšel?

– Naprosto nic. Nic jsem nezaslechl od chvíle, kdy jste za mnou zavřel tyto dveře zde.

– Unikl!

– Kdo?

– Vrah!

– Chytli ho tedy?

– Ano.

– Kterého z obou?

– Ženu.

– Byla to tedy opravdu žena?

– Ano.

– A nedovedli ji uhlídat?

– Ano. Jenom že…

– Co, jenom že…?

– Byl to balík prádla.

Vzdav se pronásledování uprchlíků, Raoul jistě uposlechl, mimo jiné důvody, bezprostřední potřeby odvety. Byv zesměšněn, chtěl i on sám činit směšným a vysmát se jinému, jako se vysmáli jemu. Byl tu Marescal, oběť již předurčená, Marescal kterému doufal vyrvat i jiná ještě důvěrná sdělení a jehož zhroucení se způsobilo mu okamžitě pocit libosti.

– Toť přímo katastrofa, řekl.

– Katastrofa, přisvědčil komisař.

– A nemáte žádného podezření?

– Ani nejmenšího.

– Žádné nové stopy spoluvinníkovy?

– Jakého spoluvinníka?

– Onoho, který si vymyslil plán útěku?

– Ale ten na tom neměl naprosto žádné účasti! Známe otisky jeho obuvi, jež zůstaly skoro všude a hlavně v lese. Nuže, při východu z nádraží. v kaluži bláta docela vedle otisku střevíčku bez podpatku, našli stopy docela jiné… stopy chodidla daleko menšího, podrážek špičatějších…

Raoul skryl co možná nejdále pod lavici své zablácené střevíce a zeptal se ho s živým zájmem:

– Byl by tedy někdo… venku?

– Nepochybně. A podle mého soudu uprchl s vražednicí použiv vozu lékařova.

– Lékařova?

– Jinak bychom ho byli přece spatřili, onoho lékaře. A jestliže jsme ho nespatřili, je to proto, poněvadž ho shodili s jeho vozu a ukryli do některé díry.

– Vůz lze přece dohonit.

– Jak?

– Byli tu přec koně četnictva…

– Běžel jsem ke kůlně, kam je postavili pod střechu, a vyskočil jsem na jednoho z nich. Ale sedlo se ihned zvrátilo a já jsem se svalil na zemi.

– Co to povídáte?

– Muž, který hlídal koně, usnul a mezitím přeřezali uzdy a popruhy sedel. Za těchto okolností bylo nemožno vydat se na hon.

Raoul se nemohl zdržet smíchu.

– Mistr, pane! Měl jsem příležitost podrobně sledovat aféru, v niž Arsén Lupin zápolil s Ganimardem. Báječný kousek z dnešní noci byl zosnován se stejným mistrovstvím.

Raoul byl neúprosný.

– Toť pravá katastrofa Neboť, konec konců, počítal jste velmi s tímto zatčením vzhledem ke své budoucnosti, ne?

– Velmi, řekl Marescal, jejž jeho porážka nutkala čím dále tím více k důvěrnostem. Mám v ministerstvu mocné nepřátele a zatčení oné ženy, aby se tak řeklo, přímo okamžité, bylo by mi nanejvýš posloužilo. Pomyslete jen…! Poplach jejž by tato věc byla způsobila, úžas jejž by vyvolalo zatčení této zločinné ženy, přestrojené mladé hezké…! Přes noc byl bych se byl stal slavným… A pak…

– A pak?

Marescal lehce zaváhal. Ale jsou chvíle, kdy žádný důvod člověku nezabrání mluvit a ukázat se až po samu hloubi duše, i kdyby toho měl později litovat. Odhalil tedy své nitro:

– A pak to zdvojnásobovalo, ztrojnásobovalo důležitost vítězství, kterého jsem dobýval na opačné půdě…!

– Druhé vítězství? řekl Raoul s obdivem.

– Ano a to definitivní vítězství, toto zde.

– Definitivní?

– Ovšem a nikdo mi je už nemůže vyrvat, poněvadž jde o mrtvou.

– O mladou Angličanku snad?

– O mladou Angličanku.

Nevzdávaje se poněkud přihlouplého výrazu ve své tváři a jako by především povoloval zvláště své touze, obdivovat se kouskům svého společníka, Raoul se zeptal:

– Můžete mi to vysvětlit…?

– Pročpak ne? Budete zpraven o dvě hodiny dříve než soudní úředníci, toť vše.

– Jsa zpit únavou a v hlavě maje zmatek Marescal dopustil se neopatrnosti proti svému zvyku, že se chvástal jako nováček. Nakláněje se k Raoulovi, řekl mu:

– Víte, kdo byla ona Angličanka?

– Vy ji tedy znáte, pane komisaři?

– To si myslím, že ji znám! Byli jsme dokonce dobří přátelé. Již po šest měsíců jsem žil v jejím stínu, číhal jsem na ni, stopoval jsem ji a hledal proti ní důkazy. jež se mi nedařilo najít…!

– Proti ní?

– I ano, proti ní! Proti miss Bakefieldové, s jedné strany dceři lorda Bakefielda, anglického paira a mnohonásobného milionáře, ale se strany druhé proti mezinárodní zlodějce, hotelové myšce a náčelnici lupičské tlupy, vše to pro svou zábavu, z jakéhosi ochotnictví. Ona také mne prohlédla, a když jsem s ní mluvil, cítil jsem, že se mi vysmívá a je jista sama sebou. Byla zlodějkou, ano, a podal jsem o tom zprávu svým představeným. Ale jak ji lapit? Nuže, od včerejška byla v mých rukou. Byl jsem zpraven někým z jejího hotelu, jenž je v našich službách, že miss Bakefieldová dostala včera z Nizzy plán vily, jež má být vyloupena, vily B, jak ji označovali v přiloženém listu, že vložila tyto papíry do malé brašničky z rudé kůže, se svazkem listin dosti podezřelých a že ujíždí na jih. Proto jsem odejel. »Tam dole, myslil jsem si, buď ji přistihnu přímo při činu, nebo se zmocním jejích papírů. Nemusil jsem dokonce ani čekat tak dlouho. Lupiči mi ji sami vydali.

– A co brašna?

– Nosila ji pod svým šatem na řemeni. A nyní je zde, řekl Marescal, poklepávaje na svůj svrchník ve výši pasu Měl i sem právě jen taktak čas vrhnout v ni pohled jenž mi dovolil zahlédnout naprosto nepopiratelné průkazy, jako na příklad plán vily B, na nějž svou vlastní rukou připsala modrou tužkou datum 28. dubna. Dvacátého osmého dubna je pozítří, ve středu…

Raoul pociťoval trochu zklamání. Jeho hezká společnice cesty že byla zlodějka?! A jeho zklamání bylo tím větší, že nemohl nic namítat proti obžalobě, kterou ospravedlňovaly tak četné podrobnosti a která vysvětlovala na příklad její bystrozrak vůči němu. Jsouc členem tlupy mezinárodních zlodějů měla o mnohých lidech zprávy, jež ji dovolily zahlédnout za Raoulem de Limezy stínokresbu Arséna Lupina. A nemusil věřit, že ve chvíli smrti slova, která se snažila marně pronésti, byla slova doznání a prosby provinilé ženy která se obracela právě na Arséna Lupina. »Hajte mou památku… Ať můj otec se o ničem nedoví…! Ať jsou mé papíry zničeny!

– A tak tedy pane komisaři, je to zneuctění, hanba pro ušlechtilou rodinu Bakefieldů?

– Nemohu si pomoci…, řekl Marescal.

Raoul pokračoval:

– Tato myšlenka vám není trapná? Zrovna tak jako myšlenka, vydat spravedlnosti mladou ženu, jako je ta, která vám právě unikla? Neboť je mladá, není-li pravda?

– Velice mladá a velice hezká.

– A přes to to učiníte?

– Pane přes to a přes všechny možné ohledy nic mi nikdy nezabrání, abych konal svou povinnost.

Pronesl tato slova jako člověk, který sice patrně hledí dostat za své zásluhy odměnu ale u něhož vědomí úřední povinnosti převládá nad všemi myšlenkami.

– Výborně vyjádřeno, pane komisaři, pochválil Marescala ač si zároveň myslil, že Marescal asi zaměňuje svou povinnost s celou řadou jiných věci, v níž lze nalézt především zášť a ctižádost.

Marescal se podíval na své hodinky a poté, vida, že má dost a dost času, aby si před příchodem soudních úředníků odpočinul, zvrátil se napolo a načrtal několik slov do zápisníčku, který brzo poté mu spadl na kolena Pan komisař byl přemožen spánkem.

Sedě proti němu Raoul ho po několik minut pozoroval. Od chvíle jejich setkané ve vlaku jeho paměť mu pozvolna předváděla přesnější vzpomínky na Marescala. Vyvolával si v mysli postavu policisty dost pletichářského, či spíše bohatého ochotníka, který konal policejní pátrání ze záliby a pro zábavu, ale též, aby sloužil svým vlastním zájmům a svým vášním. Byl to muž, jenž měl štěstí u žen, na to si teď Raoul dobře vzpomínal, sukničkář, ne vždy choulostivý, kterému někdy ženy pomáhaly v jeho kariéře, poněkud příliš rychlé. Zdaž se neříkalo, že měl volný vstup dokonce i do bytu svého ministra, a že jeho, to jest ministrova choť mu dopomohla k některým nezaslouženým výhodám?

Raoul se chopil zápisníčku a vepsal v něj, stále pozoruje policistu:

– Pozorování, týkající se Rudolfa Marescala.

Vynikající policista. Je rázný a bystrozraký. Ale příliš tlachavý. Svěří se každému, koho potká, aniž se ho zeptal na jméno, aniž se podíval na stav jeho střevíců, aniž dokonce se naň dobře podívá a uvědomí si výraz jeho tváře.

Je dost špatně vychovaný. Potká-li, jak vychází z cukrárny na boulevardu Haussmannově, mladou dívku, kterou zná, jde k ní a mluví k ní proti její vůli. Jestliže ji najde několik hodin poté v přestrojení, plnou krve a hlídanou četníky, nepřesvědčí se, zda zámek je v dobrém stavu a zda človíček, kterého zanechal v jednom oddělení železničního vozu, není skrčen za jedním z balíků.

Nesmí se tedy divit, jestliže onen človíček, využívaje chyb tak hrubých, rozhodne se, zachovat si svou drahocennou anonymitu, odmítnout úlohu svědka a podlého udavače a hájit energickv pomocí listin v brašně památku ubohé Constancie a čest rodiny Bakefieldů, a zasvětit všechnu svou energii tomu aby potrestal neznámou se zelenýma očima, aniž by při tom bylo komukoliv dovoleno dotknouti se i jen jediného jejího světlého vlasu nebo od ní požadovati účet z krve, která špiní její zbožňování hodné ruce.

Místo podpisu Raoul nakreslil hlavu muže s brýlemi a s cigaretou ve rtech a pod ni napsal: «Prosím o trochu ohně, ano?«

Komisař chrápal. Raoul mu položil znovu jeho zápisník na kolena, poté pak vyňal ze své kapsy lahvičku, kterou otevřel a přidržel Marescalovi u nosu. Prudká vůně chloroformu z ní unikala. Hlava Marescalova se ještě více sklonila.

Tehdy docela tiše a pomalu Raoul mu rozepjal svrchník, otevřel přezku řemene brašničky a obtočil si řemenem tím svůj pás pod svým kabátem.

Právě jel kolem vlak, docela pomalu, vlak nákladní. Raoul stáhl okenní tabuli, vyskočil, aniž byl viděn, s jedoucího stupátka na druhé a usadil se pohodlně pod plachtou vagonu naloženého jablky.

– Mrtvá zlodějka, říkal si, a vražednice, před kterou mám hrůzu, tak doporučeníhodné jsou osoby, kterým slibuji svou ochranu. Proč jen, u všech všudy, jsem se vrhl do tohoto dobrodružství?

IV.

Loupež ve vile B.

– Je-li nějaká zásada, které zůstávám věren, řekl mi Arsén Lupin, když mi po mnohých letech vypravoval historii slečinky se zelenýma očima, je to zásada nikdy se nepokoušet o řešení záhady dříve, než nadejde k tomu hodina. Aby člověk mohl rozluštit některé záhady je nutno, aby náhoda či vaše dovednost vám dala do rukou dostatečný počet skutečných událostí. Na cestě pravdy či k pravdě je nutno postupovat opatrně, krok za krokem, v souhlase s postupem událostí.

To bylo tím správnější ve věci. v níž bylo všecko jen vzájemný odpor, nepravděpodobnost, jednotlivé činy, jež žádné pouto nezdálo se vzájemně pojit. Nebylo tu žádné vůdčí myšlenky. Každý jednal na svůj vrub. Nikdy Raoul nepocítil tak jasně, jak je nutno se mít na pozoru před ukvapeností v takovýchto dobrodružstvích. Vývody, tušení, rozbor, zkoumání, toť samé léčky, u nichž je nutno se uvarovati pádu.

Zůstal tedy po celý den pod plachtou svého vagonu, zatím co nákladní vlak ujížděl na jih, sluncem ozářenými krajinami. Snil blaženě, pojídaje jablka, aby utišil svůj hlad a, neztráceje času budováním křehkých domněnek o hezké slečince, o jejích zločinech a o její temné duši pochutnával si na vzpomínkách na nejjemnější a nejpůvabnější rty, jaké kdy políbil. Hle, toť byla jediná skutečnost, které chtěl dbát. Pomstít Angličanku, potrestat vinnici, zmocnit se třetího spoluviníka, dostat zpátky ukradené bankovky, pravda, to by bylo zajímavé. Ale znova nalézt zelené oči a poddávající se rty, jaká by to byla rozkoš!

Prohlídka brašničky nepověděla mu mnoho. Soupis spoluvinníků, korespondence se společníky ze všech zemi… běda: miss Bakefieldová byla skutečně zlodějka, jak to prokazovaly všechny listiny, jež i nejchytřejší někdy z neopatrnosti nespálí. Vedle toho dopisy lorda Bakefielda, v nichž se projevovala veškerá láska a počestnost otcova. Ale nic, co by odhalilo, jakou to úlohu hrála v této aféře, ni co by odhalilo vztah mezi dobrodružstvím mladé Angličanky a zločinem tří lupičů to jest konec konců, mezi miss Bakefieldovou a vražedkyní.

Jediná listina, ta, na kterou učinil Marescal narážku a jež byla dopisem, adresovaným Angličance, listina, vztahující se na vyloupení vily B.

»Najdete vilu B napravo od silnice z Nizzy do Cimiez, za římskými arénami. Je to důkladná kamenná stavba, ve veliké zahradě, ohraničené zdmi.

Čtvrté středy každého měsíce starý hrabě B usedne do svého otevřeného kočáru a odjede dolů do Nizzy se svým sluhou, s oběma služkami a s košíky na zásoby. Dům je tedy prázdný od tří do pěti hodin.

Je nutno obejít zeď zahrady až k části, která se zvedá nad údolím Paillon. Zde jsou dřevěná, červy prožraná dvířka, k nimž klič vám posilám současně poštou.

Je jisto, že hrabě B, který se nesnášel se svou ženou, nenašel balík cenných papírů, které uschovala. Ale dopis, napsaný zvěčnělou jedné přítelkyni, činí narážku na pouzdro s rozbitými houslemi, které se nalézá v jakési besídce, kam se ukládají nepotřebné již věci. Proč pak tato narážka, kterou nic neospravedlňuje? Přítelkyně zemřela právě v den, kdy obdržela dopis, který se pak ztratil a dostal se mi do ruky o dva roky později.

Přikládám plán zahrady a plán domu. Nahoře nad schody se tyčí besídka, nyní skoro již zřícenina. Výprava vyžaduje dvou osob, z nichž jedna bude na číhané, neboť nutno se míti na pozoru před sousedkou, jež je pradlenou a která vchází sem často jiným vchodem do zahrady, mřížovými vrátky, od nichž má klíč.

Stanovte datum (po straně poznámka modrou tužkou pravila přesně: 28. duben) a podejte mi zprávu, abychom se sešli v tomtéž hotelu. Podepsán G.

Post scriptum. Mé zprávy ohledné velké záhady, o které jsem vám povídal, jsou stále dost neurčité. Běží o značný poklad, čí o vědecké tajemství? Nevím o tom dosud nic. Cesta, kterou připravuji, bude tedy rozhodná. Jak poté bude užitečno vaše zakročení!

Až dosud Raoul nedbal tohoto Postscripta dosti zvláštního. Toť byla houština, do které lze proniknout jedině nebezpečnými domněnkami a výklady. Kdežto vyloupení vily B.!…

Toto vyloupení nabývalo pro něho pozvolna zvláštního zájmu. Myslil na ně mnoho. Pravda, toť pouhý předkrm. Ale jsou i předkrmy, které se vyrovnají pořádnému pokrmu. A když už Raoul jede na jih… Bylo by hříchem, nepoužít tak krásné příležitosti.

Na nádraží v Marseille příští noci Raoul seskočil se svého nákladního vozu a usedl do rychlíku, z něhož vystoupil v Nizze ráno ve středu dne 28. dubna, když byl předtím ulehčil jednomu poctivému měšťáku od několika bankovek, které mu dovolily koupit si kufřík, šaty, prádlo a vybrat si za sídlo jeden z nejlepších hotelů na Promenádě Angličanů.

Poobědval tam, čta v místních novinách více či méně fantastické zprávy o zločinu, spáchaném v rychlíku, Ve dvě hodiny odpoledne vyšel, tak změněn šatem i vzezřením tváře, že by bylo Marescalovi téměř nemožno jej poznat. Ale což by byl Marescal mohl vůbec pojmout podezření, že by člověk který si dovolil z něho ztropit žert, měl odvahu zaujmouti místo miss Bakefieldové při oznámeném vyloupení vily?

– Když plod je zralý, říkal si Raoul, pak jej utrhneme. Nuže, tento zde se mi zdá býti pěkně uzrálý a byl bych věru příliš hloupý, abych jej nechal shnít. Ubohá miss Bakefieldová by mi toho neodpustila.

Vila Faradoni nalézá se u silnice a vévodí širokému. pnhrbkovitému prostranství posázenému olivami. Skalnaté a téměř vždycky liduprázdné cesty vedou podél tří ostatních stran plotu. Raoul si je prohlédl, povšiml si malých, červotočivých dřevěných dvířek, dále pak železných vrátek, zpozoroval sousedním poli domek, jenž asi byl domkem pradleniným, a vrátil se do okolí hlavní silnice právě ve chvíli, kdy otevřený kočár se vzdaloval směrem k Nizze. Hrabě Faradoni a jeho služebnictvo jeli pro zásoby potravin. Byly tři hodiny.

– Dům je prázdný, pomyslil si Raoul. Není pravděpodobno, že by dopisovatel miss Bakefieldové, jenž přece nemůže nevěděti v tuto chvíli o zavraždění své spoluvinnice, pokusil se sám o toto dobrodružství. Rozbité housle jsou tedy naše!

Vrátil se k červotočivým dvířkům, k místu, kde dříve si povšiml, že zeď má jakési výstupky, které usnadňují její přelezení. Skutečně, přelezl ii snadno, a dal se směrem k domu pěšinami nepečlivé udržovanými, Všechna okna velká jako dveře a sahající až k podlaze byla v přízemku otevřena. Dveře do vestibulu jej dovedly ke schodišti, na jehož konci se vypínala vyhlídková věž. Ale nepostavil ještě ani nohu na první stupeň, když tu zazněl elektrický zvonek.

– U čerta, řekl si, což pak je dům jen zdánlivě prázdný? A hrabě se má na pozoru?

Zvonek, jenž zazníval v předsíni nepřetržitě, takže až člověku přecházel mráz po zádech, náhle zmlkl, když Raoul sebou pohnul. Přeje si uvědomiti si pravý stav, prohlédl si zvonek, jenž byl zavěšen u stropu, sledoval drát, jenž sbíhal dolů podél římsoví a zjistil, že vede sem zvenku. Nuže, pak jeho uvedení v pohyb nebylo způsobeno jeho vinou, nýbrž zakročením venku.

Vyšel ven. Drát vedl vzduchem, od větve k větvi, a to směrem, kterým šel, když sem přišel. Věděl tedy ihned, co se děje.

– Když se otevrou červotočivá dřevěná dvířka, zazní zvonek. Následkem toho kdosi chtěl tedy vejít a poté se toho vzdal, slyše v dálce zvonit.

Raoul dal se poněkud šikmo vlevo a vystoupil na návrší, plné křoví, odkud bylo vidět na dům, na celý olivový sad a na některé části plotu, jako na příklad na okolí dřevěných dvířek.

Vyčkal. Druhý pokoušející se nemohl příliš váhat, a skutečně kdosi hleděl, jako předtím on, vniknout do vily a využít nepřítomnosti hraběte. Pokus stal se způsobem, jehož nepředvídal. Nějaký muž vylezl na zeď jak to udělal on sám. a to na tomtéž místě, posadil se na ni obkročmo, vytrhl konec drátu a seskočil.

Dveře byly skutečně vyraženy zvenčí, zvonek nezazněl a vešla druhá osoba, žena.

Náhoda hraje v životě velkých dobrodruhů a zvláště na počátku jejich podniků úlohu pravého spolupracovníka. Raoul jenž to věděl nikdy nepropásl příležitosti jí použít a v první chvíli vida, kdo je ona žena, přisoudil její přítomnost onomu ochotnému spolupracovníku, náhodě. Ale ať již to bylo sebe zvláštnější, byla to opravdu náhoda, že se tu nalézala slečinka se zelenýma očima a že tu byla ve společnosti muže, jenž nemohl býti nikdo jiný než tak zvaný Vilém?

Rychlost jejich útěku a jejich cesty, jejich náhlý vpád do této zahrady, v tento den dvacátéhoosmého dubna a v tuto odpolední hodinu, zdaž vše to neukazovalo, že i oni znají vše a jdou přímo k cíli s toutéž jistotou jako on? A dokonce, zdaž nebylo dovoleno vidět v tom to, co Raoul hledal, nepochybný vztah mezi podnikv Angličanky-oběti a podniky Francouzky-vražedkyně? Jsouce opatřeni železničními lístky a podavše svá zavazadla již v Paříži, spoluvinníci docela přirozeně pokračovali ve své výpravě.

Přicházeli oba podél olivového sadu. Muž dosti hubený, zcela oholený, se vzezřením herce, málo sympatický, držel v ruce plán a kráčel se starostlivou tváří a s očima na číhané.

Mladá žena… Opravdu, ač nepochyboval o její totožnosti, Raoul ji jen nesnadno poznával. Jak byla změněna ona hezká tvář šťastná a usmívající se, které se tolik obdivoval před několika dny v cukrárně na boulevardu Haussmannově. Nebyla to však ani tragická tvář, kterou zahlédl v chodbičce rychlíku, nýbrž ubohá, křečovitě stažená tvář, bolestná, bojácná, na kterou bylo trapno se dívat. Měla na sobě šaty docela prosté, šedivé, bez ozdob, a slaměný klobouk, jenž zakrýval její světlé vlasy. Tu však, jak šli kolem vršíčku, odkud je pozoroval, skrčen mezi listím, Raoul spatřil náhle, jakoby v zákmitu blesku, hlavu, která se vynořila nad zeď, zase na témže místě, hlavu muže, bez klobouku… s černými, rozcuchanými vlasy… sprostého výrazu… Netrvalo to ani vteřinku…

Byl to třetí spoluvinník, postavený do uličky, či spíše nepřítel, číhající na tyto dva zde?

Raoul se přiklonil k tomuto druhému výkladu, když spatřil párek se zastavit opodál návrší, na místě, kde se sbíhala cesta k domu a cesta k mřížovým vrátkům, a když Vilém, ozbrojiv dívku píšťalkou, postavil ji na stráž pod houštinu křoví a ukázal na vrátka jako na místo, jež nutno nespustit s očí. Pro Viléma bylo tedy jen jedno nebezpečí, jež lze připustit a jež vyžaduje opatrnosti, a to bylo místo, kudy mohla přijít sousedka. Z toho bylo lze usoudit, že u dřevěných dvířek nějaký nepřítel, možná že zřízenec Marescalův, strojil svou léčku.

Dav své rozkazy, Vilém běžel k domu. Zanechával mladou ženu samotnou, vydanou nebezpečí, o kterém nevěděl a o němž ani ona neměla tušení.

Raoul, který se nalézal od ní nanejvýš ve vzdálenosti padesáti kroků, díval se na ni dychtivě a myslil si, že jistě i jiný pohled, pohled ukrytého muže. se na ni dívá skulinami červotočivých dvířek. Co dělat? Upozornit ji? Unést ji, jako v Beaucourtu a vysvobodit ji z nebezpečí, kterého neznal?

Zvědavost byla silnější všeho. Chtěl vědět. Uprostřed tohoto zmatku, v němž se zaplétaly sobě si odporující počiny, v němž útoky se křížily, aniž bylo možno jasné vidět, doufal, že se ze všeho vyvine vedoucí ho nit, dovolující mu. aby v určitou chvíli zvolil spíše jednu cestu než druhou a aby nejednal už nazdařbůh ve vzrušeni soucitu nebo z touhy po pomstě.

Mladá žena se dále opírala o strom a hrála si roztržitě s píšťalkou, které měla použíti v případě poplachu. Mladost její tváře, tváře téměř dětské, ač jí bylo jistě alespoň dvacet roků. Raoula překvapila. Mohl nanejvýše uhodnout barvu jejich očí, ale vlasy, pod jejím poněkud nadzvednutým kloboukem, jiskřily jako vlnky kovu a tvořily kolem ní svatozář světla a veselí.

Uplynula dosti dlouhá chvíle. Raoul zaslechl náhle zavrznout mřížová vrátka a spatřil na druhé straně návršíčka ženu z lidu, která přicházela, popěvujíc si a šla k domu, majíc na ruce koš s prádlem. Slečinka se zelenýma očima ji také zaslechla. Zavrávorala, skrčila se podél stromu až k zemi a vznesla píšťalku ke rtům. Ale nevyšel z ni žádný zvuk. Chvěla se a neměla dosti sil, a pradlena šla dále svou cestou, nezpozorovavši oné siluety, zhroucené za houštinou křovin, jež označovaly místo, kde se cesty sbíhaly.

Uplynulo několik hrozných okamžiků. Nic není děsivějšího nad čekání na událost, kterou všechny okolnosti ohlašuji jako událost dramatickou. Co udělá Vilém, vyrušený v plné krádeži a tváří v tvář oné vetřelkyni? Zdaž chování se lupičovo během útoku v rychlíku nedalo předvídat rozuzlení?

Raoul se chystal zakročit, když tu nastala ta nenadálá příhoda, že pradlena vstoupila do domu vchodem pro služebnictvo a že právě ve chvíli kdy v domě zmizela. Vilém vracel se ze své výpravy, obtížen balíkem, který zakrývaly noviny a jenž měl vskutku tvar pouzdra na housle. Setkaná tedy nenastala.

Toho neznámá, skrčená ve svém úkrytu, hned nespatřila a po dobu, kdy se její spoluvinník. jenž pokradmo kráčel po trávě, přibližoval, měla vyděšený výraz tváře z Beaucourtu po vraždě miss Bakefieldové a obou mužů. Raoul jí nenáviděl.

Došlo ke krátkému vysvětlení, jež Vilémovi odhalilo, v jakém byl nebezpečí. I on se nyní zachvěl a zamotal, a když šli podél návršíčka, klopýtali oba, zsinalí a vyděšení.

– Ano, ano, pomyslil si Raoul, pln nenávisti k ní, je-li to Marescal nebo jsou-li to jeho pomocníci, kteří číhají za zdí, tím líp! Ať je oba chytí! Ať je vsadí do vězení! Tato žena nestojí za námahu!

Byl by byl podlehl náhlému popudu, neodolatelné potřebě vnutit svou vůli a až ke konci dovést podnik, který započal? Snad Ale bylo souzeno onoho dne, že okolnosti zmaří všechny ieho předpoklady a že bude dohnán, jednat skoro proti své vůli a rozhodně, aniž si věc rozmyslil. Na dvacet kroků od dveří, to jest na dvacet kroků od předpokládané léčky, muž, jehož hlavu Raoul spatřil nade zdí, vyskočil z houštiny, jež přečnívala pěšinu, jedinou ranou do čelisti učinil Viléma neschopným k boji, zmocnil se dívky, kterou si hodil pod páž jako balík sebral pouzdro na housle, a dal se do běhu ne směrem k dřevěným dvířkům, nýbrž olivovým sadem, a to směrem opačným, než byl směr k domu.

Raoul se ihned vyšvihl, chápaje, že muž ten obešel zeď, aby se dostal dovnitř nějakým průlomem nebo nerovnosti půdy. Muž současně i lehký i silné postavy prchal velice rychle a nedíval se zpátky, jako ten, kdo nepochybuje, že nikdo mu nebude moci zabránit v tom, aby dosáhl svého cíle.

Proběhl tak dvorem posázeným citronovými stromy, dvorem, který lehce stoupal až k návrší, kde zeď, vysoká nanejvýš jeden metr, jistě asi s druhé strany tvořila násep.

Zde položil mladou dívku na zem a poté ii spustil ven. drže ji za zápěstí Poté sestoupil sám, hodiv dolů housle.

– Toť znamenité! Jistě že postavil své auto někde na cestu, která vroubí v těchto místech zahradu. Vyčíhav a později polapiv slečinku, vrací se na místo, odkud přišel a nyní ji hází, bezvládnou a nevzpírající se, na sedadlo ve svém voze.

Blíže se, Raoul zjistil, že se nemýlí. Velké otevřené auto tu čekalo.

Odjezd nastal okamžitě. Dvakráte muž otočil klikou a poté se vyšvihl vedle své kořisti a okamžitě se rozjel.

Půda byla hrbolatá, plná kamenů. Motor měl těžkou práci a těžce supal. Raoul vyskočil, lehce doběhl k autu, přelezl střechu a lehl si do vozu před zadní sedadla, zakryv se pláštěm, který visel s kozlíku. Útočník, který se ani jednou neohlédl ve hřmotu tohoto těžkého se rozjetí, nic nezaslechl.

Dospěli k cestě podél zahrady a poté na hlavní silnici. Než na ni zatočil, muž položil na hrdlo mladé dívky kostnatou a mohutnou ruku a zabručel:

– Jestliže sebou jen pohneš, jsi ztracena. Zakroutím ti chřtán jako té druhé… víš, co tím chci říci?.

A dodal výsměšně:

– Ostatně, zrovna tak jako já, nemáš chuť volat o pomoc, co?

Venkované a lidé, jdoucí procházkou, šli silnicí. Auto se vzdalovalo od Nizzy, aby se dalo rychle k horám. Oběť se ani nepohnula.

Jakž by byl Raoul neodvodil si ze skutků a ze slov, jež byla pronesena, logický závěr jenž v nich byl utajen? Uprostřed tohoto zamotaného klubka dějových obratů, z něchž žádný dosud se nezdál nějak připojovat k předešlým, přijal náhle za svou myšlenku, že tento muž je třetí lupič z vlaku, ten, který sevřel hrdlo oné druhé, to jest, miss Bakefieldové.

– Tak je to, pomvslil si Není třeba se obtěžovat úvahami a logickými důvody. Tak je to. A to je zároveň ještě jeden důkaz, že je vztah mezi aférou Baketieldovou a aférou tří lupičů. Ovšem, Marescal má pravdu, když praví, že Angličanka byla zavražděna omylem, ale přece jen všichni tito lidé ujížděli k Nizze, za stejným cílem, aby vyloupili vilu B. Ono vyloupení pojal a připravil Vilém, zřejmý pisatel dopisu, podepsaného písmenem V, Vilém, který je členem obou tlup, a jenž sledoval současně loupež s Angličankou a rozluštění veliké záhady, o které mluví v doušce. Zdaž to není jasné? Teď, poněvadž Angličanka je mrtva, Vilém chce sám provésti lup, který si sám smyslil. Přivedl si za tím účelem svou přítelkyni se zelenýma očima, poněvadž je k loupeži zapotřebí dvou osob. A byl by se mu lup podařil, kdyby třetí lupič, jenž špehoval své dva spoluviníky, jim nevzal kořist a nepoužil zároveň i tét
o příležitosti k tomu, aby unesl »zelené oči«. Za jakým účelem? Jsou snad oni dva muži vzájemnými soky v lásce? Pro tuto chvíli neptejme se již na nic.

O několik kilometrů dále automobil zabočil vpravo. Raoul znal dobře tuto krajinu Automobil stekl svahy, jež vedou do zajímavé vesnice Falicon, sestoupil znovu oklikami, prudce narýsovanými, podobajícími se po stráních roztočené tkanici, a poté se dalo směrem k silnici do Levensu. odkud je možno dospěti buď do varských průsmyků nebo do horských oblastí. A co dál?

– Ano a co dál, co udělám, řekl si, jestliže tato výprava skončí se v některém lupičském brlohu? Mám čekat až budu sám tváří v tvář půl tuctu zločinců, s nimiž budu musit zápasit o zelené oči?

Náhlý pokus mladé dívky o útěk způsobil, že se rozhodl. V záchvatu zoufalství pokusila se prchnout, i kdyby při tom měla se zabít. Muž ji zadržel svou neúprosnou rukou.

– Žádné hlouposti! Máš-li zemřít, zemřeš mou rukou, a to v ustanovenou hodinu. Co pak jsi zapomněla, co jsem ti řekl v rychlíku, než Vilém a ty jste odpravili oba bratry? Proto ti radím…

Nedořekl. Obraceje se k mladé dívce, mezi dvěma ohyby silnice, spatřil hlavu a poprsí, které jej od ní dělily, hlavu se šklebící a poprsí zabírající mnoho místa, jež ho strkalo do jeho kouta. A vtom již se zachechtal hlas:

– Jak pak se daří, starý kamaráde?

Muž byl všechen zmaten. Náhlý skok vozu by je byl málem všechny tři svrhl do propasti. Zakoktal:

– U všech všudy! Co je to za chlapisko? Odkud se tu bere?

– Jak? řekl Raoul, ty mne nepoznáváš? Když už mluvíš o rychlíku, musíš si přece vzpomenout, no ne?… Chlapík, kterému jsi dal ránu hned na počátku? Ubohý chlapík, kterému jsi vyfouk třiadvacet tisícifrankových bankovek a dva prsteny? Slečinka mne jistě poznává, co? Není-li pravda, slečinko, poznáváte pána, který vás unášel ve svém náručí, oné noci tehdy, a kterého jste opustila ne zrovna roztomile?

Dívka mlčela, zhroucena pod svým širokým slaměným kloboukem. Muž dále koktal:

– Co je to jen za ptáka? Odkud se tu bere?

– Z vily Faradoni, kde jsem tě nespustil s oka. A teď hezky zastavíš, aby slečinka mohla sestoupit.

Chlap neodpověděl. A zrychlil jízdu.

– Tak ty nechceš uposlechnouti po dobrém? Neděláš dobře, kamaráde. Mohl jsi přece v novinách vidět, že jsem tě šetřil. Ani slovíčka jsem o tobě neřekl a následkem toho jsem to já, kterého obviňují, že jsem náčelníkem tlupy, já, neškodný cestující, jenž nemyslí na nic jiného, než na to, jak by kde koho zachránil. A proto, kamaráde, stiskni brzdu a zvolni chod…

Silníce se vinula hadovitě soutěskou, jakoby zavěšena na stěnu skály a lemovaná opěrnou zdí, jež sledovala záhyby bystřiny. Jsouc již sama velmi úzká, byla nadto zúžena ještě tramvajovou tratí. Raoul usoudil, že je situace příznivá. Vzpřímen napolo, upíral bystrý zrak na úzké obzory, jež se otevíraly při každém záhybu.

Náhle vyskočil, šikmo se rozpřáhl, objal zleva i zprava nepřítele, vrhl se na něj vlastně, a přes jeho ramena se chopil řididla oběma rukama.

Muž, všechen jsa zmaten, ochabl, mumlaje:

– Jémine! Vždyť ten chlap je šílený! U všech hromů, vždyť on nás shodí do propasti!… Pusť mne přece, zhovadilče!

Pokusil se mu vyprostiti, ale obě paže ho svíraly jako svěrák a Raoul mu se smíchem řekl:

– Musíš si vybrat, drahý pane, buď propast, nebo smrt pod koly tramvaje. Hle, tady je, tramvaj která jede nám naproti. Nutno zastavit, starý kamaráde. Jinak…

Skutečně, těžký vůz elektrické dráhy se náhle vynořil na padesát metrů před nimi. Při rychlosti, kterou jeli, musilo býti zastaveno okamžitě. Muž to pochopil a zabrzdil, zatím co Raoul, křečovitě drže řídidlo, udržoval kola vozu na obou kolejích. Nos proti nosu, dalo by se zrovna říci, oba vozy se zastavily.

Muž zuřil.

– U všech rohatých čertů! Kdo jen tenhleten chlap je? No počkej, však ty mi to zaplatíš!

– Jen si vše hezky spočítej! Máš stylograf? Víš, nemáš-li úmysl, zůstat tady před tramvají spát, uvolněme cestu.

Podal ruku mladé dívce, která ji odmítla, sama seskočila a čekala na silnici.

Mezitím se cestující začali rozčilovati. Průvodčí křičel. Jakmile byla cesta volna, tramvaj se znova rozjela.

Raoul, jenž pomáhal muži odstrčit auto, pravil mu velitelsky:

– Viděl jsi, jak já pracuji a postupuji, co, starochu? Nuže, jestli si ještě jednou dovolíš obtěžovati slečinku, vydám tě spravedlnosti. Jsi to ty, který sis vymyslil přepadení v rychlíku a který jsi zardousil Angličanku.

Muž se obrátil, jsa všechen zsinalý. V jeho chlupaté tváři s kůží již popraskanou vráskami se rty chvěly. Zakoktal:

– Lež… nedotkl jsem se jí…

– Jsi to ty… mám všechny důkazy… Budeš-li polapen, čeká tě šibenice… proto táhni! Nech mi tu svou rachotu. Dovezu ji do Nizzy s dívkou. A tak tedy, hybaj!

Vstrčil do něho neodolatelnou ranou ramen, vyskočil do vozu a v něm se chopil zabalených houslí. Ale náhle uniklo z jeho rtů zaklení:

– Psí krev! utekla.

Slečinka se zelenýma očima skutečně již nestála na silnici. V dálce mizela tramvaj. Použivši hádky obou protivníků, utekla se asi do ní.

Vztek Raoulův se svezl na muže:

– Kdo jsi? Co? znáš ji, tuto ženu? A jak je možno…

Muž, také rozvzteklen, chtěl vyrvat Raoulovi housle a nastal zápas, když tu jela kolem druhá tramvaj. Raoul do ní vskočil, zatím co lupič marně se snažil rozjet svůj vůz.

Raoul se vrátil, pln jsa vzteku, do svého hotelu.

Na štěstí měl v rukou, náhradu to příjemnou, cenné papíry hraběnky Faradoniové.

Rozbalil noviny. Ač bez hrdla a bez všech příslušenství, housle byly daleko těžší, než by měly býti.

Prohlížeje si je, Raoul zjistil, že jedna deska houslí byla dovedně kolem dokola propilována a poté znovu položena na své místo a přilepena.

Odlepil ji.

Housle obsahovaly jedině balík starých novin, z čehož se dalo soudit, buď že hraběnka uschovala své jmění jinam, nebo že hrabě, objeviv skrýš, používal klidně příjmů, o něž ho chtěla hraběnka připravit.

– Smůla na celé čáře, zamumlal Raoul. Oh, počíná mne dopalovat, ona slečinka se zelenýma očima! Hleďme, ona odmítá mou ruku! Jakže? Nehněvá se snad na mne proto, že jsem jí uloupil hubičku? Jdi mi na kolo, upejpavko!

V.

Otázky

Po celý týden, nevěda, kam přenést zápas, Raoul četl pozorně zprávy novin, jež vypravovaly o trojnásobné vraždě v rychlíku. Je zbytečno mluvit do podrobností o událostech, příliš dobře známých obecenstvu, o domněnkách, které byly vysloveny, o chybách, jichž se policie dopustila, o sledovaných stopách. Tato aféra, jež zůstala tak hluboce tajemnou, a která vášnivě zaujala celý svět, budí dnes zájem už jen a jen úlohou, kterou v ní hrál Arsén Lupin, a tím, jakou měrou přispěl k odhalení pravdy» kterou můžeme konečně způsobem naprosto bezpečným zjistit. Proč potom si ztěžovat úkol nudnými podrobnostmi a vrhat světlo na události, které se staly druhořadými?

Lupin viděl ostatně ihned, na co se scvrkaly pro něho výsledky pátrání a zaznamenal si je takto, z potřeby zařazovat, vybírat a vylučovat:

1. Poněvadž třetí spoluvinník, to jest surovec, kterému jsem vyrval slečinku se zelenýma očima, zůstává ve tmě a nikdo dokonce netuší, že jest, stává se (že neznámý cestující, to jest, já, v očích policie je strůjcem přepadení. K popudu Marescalovu, jejž mé hrozné žerty a činy proti němu jistě silně rozčilily, měním se v ďábelskou a všemohoucí bytost, která zosnovala spiknutí a ovládala celé drama. Jsa jen na oko obětí svých druhů, svázán a s roubíkem v ústech, velím jim, starám se o jejich útěk a mizím ve tmě, nezanechav jiné stopy než šlépěje svých střevíců.

2. Pokud jde o druhé spoluvinníky, je přiznáváno, podle vypravování lékařova, že prchli v jeho voze. Ale až kam? Za svítání kůň vezl poli vůz zpátky. Rozhodně však Marescal neváhá a udává bez milosti mladou a hezkou ženu, jejíhož jména však neudává, vyhrazuje si tak zásluhu bližšího sensačního zatčení.

3. Oba zavraždění muži jsou zjištěni. Byli to bratří, Artur a Gaston Loubeauxovi, společníci zprostředkovatelského obchodu šampaňským vínem, bydlící v Neuilly na břehu Seiny.

4. Důležitý bod; revolver, jímž byli oba bratři zastřeleni, a jenž byl nalezen na chodbičce, dodal přesné zjištění: byl koupen před čtrnácti dny mladým mužem, štíhlým a velikým, jejž jeho společnice nazývala Vilémem.

5. Na konec miss Bakefieldová. Proti ní nebylo žádného udání. Marescal, zbaven důkazů, neodvažuje se ji udat a zachovává moudré mlčení. Jako pouhá výletnice, velíce známá členka vysoké společnosti v Londýně a na Riviéře, jela za svým otcem do Monte Carla. Toť vše. Zavraždili ji omylem? Toť možno. Ale proč byli zavražděni oba Loubeauxové? Co se toho týče a všeho ostatního, jsou tu jen temnoty a odporující si výpovědi.

– A poněvadž nejsem naladěn k tomu, abych si lámal hlavu, nemysleme již na to, nechme policii po libosti se brouzdat v blátě a jednejme.

Jestliže Raoul takto mluvil, bylo to protoj poněvadž již věděl, v jakém směru jednat. Noviny jižní francouzské oblasti přinesly tuto zprávičku:

»Náš vznešený host, lord Bakefield, zúčastniv se pohřbu své nešťastné dcery, vrátil se mezi nás a ztráví tento konec sezóny podle svého zvyku v hotelu Bellevue-Palace v Monte Carlu «

Onoho tehdy večera Raoul najal si v Bellevue-Palace pokoj, sousedící s třemi místnostmi, jež obýval Angličan. Všechny tyto pokoje jakož i ostatní pokoje přízemku měly výhled do velké zahrady, do které každý měl své schodiště a východ, a jež rozprostírala se před průčelím opačným, než bylo průčelí, kde se nalézal vchod do hotelu.

Den poté spatřil Angličana ve chvíli, kdy sestupoval se své ložnice do zahrady. Byl to muž dosud mladý, vážně vypadající, jehož smutek a sklíčenost projevovaly se nervosními pohyby, v nichž bylo cosi úzkostného a zoufalého.

Dva dny poté, když Raoul se chystal mu poslat svou navštívenku se žádostí o důvěrný rozhovor, spatřil na chodbě kohosi, kdo právě zaklepal na sousední dveře: Marescala.

Tato skutečnost ho příliš nepřekvapovala. Poněvadž i on sám přicházel pátrat tímto směrem, bylo velice přirozeno, že i Marescal hleděl zvědět, co by mu mohl říci otec Constance Bakefieldové.

Otevřel proto jednu veřej vyčalounovaných dveří, které vedly do sousedního pokoje. Ale nezaslechl nic z rozmluvy.

Došlo k druhé rozmluvě den poté. Raoulovi se podařilo předtím vniknouti do pokoje Angličanova, a tam odstrčiti závorku. Ze svého pokoje pak pootevřel druhou veřej, kterou zakrývala záclona. Nový nezdar. Oba muži mluvili tak tiše, že nezaslechl jediného slova.

Ztratil tak tři dny, jichž Angličan a policista použili k tajným poradám a k procházkám v zahradě, jež budily velikou Raoulovu zvědavost. Jaký cíl sledoval Marescal? Aby odhalil lordu Bakefieldovi, že jeho dcera byla zlodějkou, na to jistě Marescal ani nepomyslil. Bylo však potom možno se domnívat, že očekával něco jiného než nějaká bližší udání?

Myšlenka, že oba muži připravují nějakou léčku, napadla několikráte Raoula a tato myšlenka byla brzo doplněna spatřením Viléma a slečinky se zelenýma očima, kteří se potulovali v okolí a kteří snad byli sem také vábeni přítomností lorda Bakefielda. Toť byla domněnka velmi přípustná, které události měly náhle dodat síly. Jednoho rána Raoul, kterému se až dosud nepodařilo vyslechnout několikerou telefonickou rozmluvu lorda Bakefielda s někým, kdož ho volal, mohl zaslechnouti konec rozmluvy: »Ujednáno, pane. Schůzka v zahradě hotelu dnes o třetí hodině. Peníze budou připraveny a můj tajemník vám je odevzdá výměnou za čtyři dopisy, o nichž mluvíte.«

– Čtyři dopisy… peníze… řekl si Raoul. Toť opravdu vypadá jako pokus o vydírání… A v tomto případě nemůže býti vyděračem nikdo jiný, než chlap Vilém. Jako společník miss Bakefieldové pokouší se dnes prodat svou korespondenci s ní.

Úvahy Raoulovy utvrdily ho v tomto vysvětlení, které vrhalo plné světlo na činy Marescalovy. Povolán patrně lordem Bakefieldem, jemuž Vilém hrozil, komisař nastražil léčku, do níž měl mladý zločinec neodvratně se chytit. Budiž. Nad tím musil se Raoul přece jen radovat. Ale zdaž nebylo tu políčeno i na slečinku se zelenýma očima? A jestliže ano, jak bude jednat? Má ji zachránit ještě jednou? To se mu hnusilo, vzhledem k ohavnosti činu. Má ji nechat Marescalem chytit?

Onoho dne lord Bakefield pozval komisaře na oběd. Po obědě odešli do zahrady a obešli ji několikráte dokola, živě rozmlouvajíce. Ve tři čtvrti na tři policista se vrátil do bytu. Lord Bakefield se postavil na lavičku, aby ho bylo dobře vidět, nedaleko otevřených mřížových vrat, jimiž se do zahrady vcházelo zvenku.

Ze svého okna Raoul číhal.

– Přijde-li, tím hůř pro ni! zamumlal. Tím hůře! Nepohnu ani malíčkem, abych jí pomohl.

Cítil, že se mu ulehčilo, když spatřil, jak se objevil Vilém, sám, a opatrně kráčel k vratům. Pak tedy, podle veškeré pravděpodobnosti, dívka se nezúčastní této výpravy a dokonce bylo snad dovoleno věřit, že o ní neví.

Oba muži se setkali. Setkání bylo krátké, poněvadž podmínky obchodu byly již napřed smluveny. Směřovali spolu ihned k bytu, oba mlčíce. Vilém nejistě a neklidně, lord Bakefield pak, zmítán nervosními posunky.

Nahoře na schodech Angličan pronesl:

– Vejděte, pane. Nechci býti míchán do všech těchto špinavostí. Můj tajemník je do věci zasvěcen a zaplatí vám dopisy, jestliže je jejich obsah takový, jak tvrdíte.

Odešel.

Raoul se postavil na číhanou za vyčalouněnou veřej. Očekával, teď že nastane nečekaný obrat, ale ihned pochopil, že Vilém nezná Marescala a že Marescal bude v jeho očích tajemníkem lorda Bakefielda. Policista, jejž Raoul viděl v zrcadle, skutečně jasně řekl:

– Hle, zde je padesát bankovek po tisíci francích a šek stejné výše, splatný v Londýně. Máte dopisy?

– Ne, řekl Vilém.

– Jak to, ne? Pak nemohu vám nic dát. Rozkazy mně dané jsou přesné. Z ručky do ručky!

– Pošlu je poštou.

– Šílíte, pane, či spíše pokoušíte se nás podvést.

Vilém se rozhodl.

– Mám opravdu dopisy, ale chci tím říci, že je nemám u sebe.

– A tedy?

– Jsou uschovány u jednoho z mých přátel.

– Kde je?

– V hotelu. Dojdu pro něj.

– Toť zbytečno, odsekl Marescal, který, uhádaje situaci, chtěl títi do živého a urychlit spád věcí.

Zazvonil. Přišla pokojská a Marescal jí řekl:

– Přiveďte dívku, která jistě čeká na chodbě. Řekněte jí, že ji volá pan Vilém.

Vilém sebou trhl. Znali tedy jeho jméno? I řekl:

– Co to znamená? Toť proti mé úmluvě s lordem Bakefieldem. Osoba, která venku čeká, nemá tu co dělat…

Chtěl vyjít. Ale Marescal mu v tom prudce zabránil a otevřel dveře, neukázav se příchozí, a vpouštěje slečinku se zelenýma očima, jež vešla váhavými kroky a která zděšeně vykřikla, když se dveře za ní prudce zavřely a v zámku bylo surově otočeno klíčem.

Současně chopila se jejího ramene ruka. Zasténala:

– Marescal.

Než ještě pronesla toto hrozné jméno, Vilém, použiv zmatku, utíkal již zahradou, aniž si ho Marescal povšiml. Komisař myslil jen a jen na mladou dívku, která vrávorajíc, zmatena doklopýtala až doprostřed místnosti, zatím co jí vyrval její kabelku, řka;

– Aj, darebnice, tentokrát vás již nic nezachrání! Jsi v pasti, co?

Prohrabával kabelku a bručel:

– Kde pak jsou vaše dopisy? Tak nyní tedy jste se dala na vyděračství? Hle, až kam jste klesla! Vy! Jaká hanba!

Dívka klesla na jednu z židlí. Nenalézaje nic, Marescal jí zmítal:

– Dopisy! Dopisy, a to hned! Kde jsou? Za vašimi ňadry?

Jednou rukou chopil se látky, kterou roztrhl se vzteklou prudkostí a s nadávkami, vrhanými zajaté ve tvář, a druhou již-již vztahoval, aby hledal za jejími ňadry, když tu náhle se zastavil, vyděšen, s očima vytřeštěnýma, stoje tváří v tvář hlavě muže, který pomrkával okem a mířil naň cigaretou, trčící mu v sarkasticky se šklebícím koutku úst.

– Nemáš oheň, Rudolfe?

– Nemáš oheň? Prosím o trochu ohně! Toť zarážející, hrozná věta, kterou slyšel již v Paříži a četl již ve svém tajném zápisníčku… Co to znamená? A což ono neslušné tykání! a ono pomrkávající oko?…

– Kdo jste?… Kdo jste?… Muž z rychlíku? Třetí lupič?… Je to možno?

Marescal nebyl zbabělec. Za nejedné příležitosti podal důkaz o své nevšední odvaze a nebál se, dáti se v zápas se dvěma či s třemi protivníky.

Ale tento zde byl protivník, jakého dosud nikdy nepotkal, který měl po ruce docela zvláštní prostředky, a vůči kterému cítil, že je v ustavičné nevýhodě. Hleděl se tedy jen bránit, zatím co Raoul, velice jsa klidný, pravil dívce suchým tónem:

– Položte své čtyři dopisy na okraj krbu. Jsou vskutku čtyři v této obálce zde? Jeden… dva… tři… čtyři… Dobrá. Nyní rychle upláchněte chodbou a s bohem. Nemyslím, že nás okolnosti ještě jednou postaví tváří v tvář. S bohem! Mnoho štěstí.

Dívka neřekla jediného slova a odešla.

Raoul pokračoval:

– Jak vidíš, Rudolfe, znám málo tuto osobu se zelenýma očima. Nejsem ani její spoluvinník ani vrah, který ti nahání strach. Ne; prostě jen počestný cestující, kterému se tvá napomádovaná hlavinka hned od první chvíle nelíbila a kterého bavilo, vyrvat ti tvou oběť. Co se mne týče, nezajímá mne dále a jsem odhodlán se jí již nezaibývati. Ale nechci, aby ses jí ty zabýval. Každý svou cestou. Tvá jde vpravo, její vlevo, má uprostřed. Chápeš mou myšlenku, Rudolfe?

Rudolf se pokusil o posunek směrem ke své kapse na revolver. Ale nedokončil ho. Raoul vytáhl svůj revolver a díval se naň s tak pevným pohledem neúprosné energie, že Marescal sebou ani nepohnul.

– Pojďme do vedlejšího pokoje, ano, Rudolfe, tam si vše lépe povíme.

Díže v ruce revolver, odvedl před sebou komisaře do svého pokoje a zavřel dveře. Ale sotvaže tam vstoupil, náhle strhl se stolu ubrus a hodil jej přes hlavu Marescalovu jako kápi. Komisař nekladl odporu. Tento prapodivný muž ho ohromoval. Volati o pomoc, zazvonit, se bránit, ani na to nepomyslil, jsa již napřed jist, že by odpověď dopadla jako blesk. Dal se tedy zabalit do spousty přikrývek a prostěradel, která ho dusila a mu bránila udělat jakýkoliv pohyb.

– Hle, řekl Raoul, dokončiv své dílo. Úplně spolu souhlasíme. Hleď. Myslím, že budeš osvobozen zítra ráno v devět hodin, což nám skýtá čas, tobě, abys trochu uvažoval, a slečince, Vilémovi a mně, abychom se dostali do bezpečí, každý ovšem zvlášť.

Uspořádal si kufr a zavřel jej. Poté rozškrtl sirku a spálil čtyři dopisy Angličanky.

– Ještě slovíčko, Rudolíe. Nech na pokoji lorda Bakefielda. Naopak, poněvadž nemáš důkazů proti jeho dceři a nikdy je míti nebudeš, zahrej si na pána, jejž posílá sama Prozřetelnost a dej mu deník miss Bakefieldové, který jsem našel v její brašničce z rudé kůži a jejž ti tu nechávám. Otec nabude tak přesvědčení, že jeho dcera byla nejpočestnější a nejšlechetnější ženou na světě. A uděláš tím dobrý skutek. To přece již něco je. Pokud pak jde o Viléma a o jeho spoluvinnici, řekni Angličanovi, že ses zmýlil, že šlo o sprosté vyděračství, které není v žádném spojení se zločinem v rychlíku a žes je zase propustil. Ostatně, v zásadě, nech této aféry, která je pro tebe příliš složitá, a v níž bys stržil jen a jen rány a boule. S bohem, Rudolfe.

Raoul odnesl klíč a odešel do kanceláře hotelu, kde požádal o účet, řka:

– Ponechejte mi můj pokoj až do zítřka. Platím napřed, pro případ, že bych se nemohl vrátit.

Venku sám si blahopřál k obratu, který nastal. Jeho úloha byla dohrána. Ať si dívka z toho pomůže, jak dovede: to se ho už netýkalo. Jeho rozhodnutí bylo tak přesné, že zpozorovav ji v rychlíku do Paříže, do něhož vstoupil deset minut před čtvrtou, nehleděl se k ní přiblížit a naopak se skryl.

V Marseille vystoupila a usedla do vlaku, jedoucího do Toulouse, ve společnosti lidí, s nimiž se seznámila a kteří se podobali hercům. Vilém, objeviv se tu náhle, připojil se k jejich skupině.

– Šťastnou cestu! řekl si Raoul v duchu. Je mi potěšením, že nemám již žádného vztahu k tomuto pěknému párku. Jděte se dát oběsit jinam!

Ale přesto v poslední chvíli vyskočil ze svého oddělení a vskočil do téhož vlaku jako mladá dívka. A jako ona vystoupil ráno v Toulouse.

Po zločinu v rychlíku vyloupení vily Faradoni a pokus o vyděračství v hotelu Bellevue Palace v Monte Carlu tvoří dvě episody, dvě drsné episody, prudké, nenadálé, jako obrazy špatně vytvořeného kusu, které nedávají diváku pokdy, aby pochopil a spojil si události v příčinný sled. Třetí obraz měl dokončit to, co Lupin později nazýval svým trojdílným obrazem zachránce, třetí obraz, který byl jako ostatní téže ostré a surové povahy, I tentokráte zase episoda vyvrcholila v nejvyšší stupeň v několika hodinách, a nelze ji vysvětlit jinak, než jako scénář bez každé psychologie a, na pohled, bez veškerý logiky.

V Toulouse Raoul se vyptal na ni služebnictva hotelu, kam sledovala dívka své společníky, a dověděl se, že tito cestující jsou členy kočující společnosti Leonidy Balliové, operetní zpěvačky, společnosti, která téhož večera hraje v Městském divadle Messagerovu »Veroniku«.

Postavil se na stráž. Ve tři hodiny dívka vyšla, zdála se velice rozčilena a stále se ohlížela, jako by se bála, aby někdo také nevyšel a jí nešpehoval. Byl to snad její společník Vilém, kterého se obávala? Doběhla tak až na poštovní úřad, kde načrtala horečně se chvějící rukou telegram, který třikrát znovu přepsala.

Po jejím odchodu Raoul si mohl opatřiti jeden ze zmačkaných a do koše hozených listů a četl:

– Hotel Miramare, Luz, Vysoké Pyreneje. Přijedu zítra prvním vlakem. Zpravte o tom dům.

– Co u všech všudy bude dělat vysoko v horách v této době? zamumlal, Zpravte o tom dům… což pak její rodina bydlí v Luz?

Jal se ji znovu opatrně stopovat a spatřil, jak vchází do Městského divadla, bezpochyby, aby byla přítomna zkoušce divadelní společnosti.

Po všechen zbytek dne dohlížel na vchod do divadla. Ale ona se z něho ani nehnula. Pokud pak jde o jejího společníka Viléma, nikde se neukázal.

Večer Raoul vklouzl v pozadí lóže a hned na počátku překvapením vykřikl: zpěvačka, která zpívala Veroniku, nebyl nikdo jiný, než slečinka se zelenýma očima.

Leonida Balli… řekl si… To tedy je její jméno? A je venkovskou operetní zpěvačkou?

Raoul nevycházel z údivu. To přesahovalo všechno, co si mohl představit o slečince s nefritovýma očima.

Ať už je venkovanka či Pařížanka, ukázala, že je velice dovednou herečkou a co nejrozkošnější zpěvačkou, prostou, diskretní, jímavou, plnou něhy a veselí, svůdnosti a studu. Měla všechny schopnosti a všechny půvaby, mnoho dovednosti a nezkušenosti na jevišti, jež byla ještě zase novým půvabem. Vzpomínal si na svůj prvý dojem na boulevardu Haussmannově a na svou představu o dvou osudech, které prožívá tato dívka, jejíž tvář je zároveň i tak tragická i tak dětská.

Raoul prožil tři hodiny u vytržení. Vždy znovu a znovu neúnavně obdivoval podivnou bytost, kterou zahlédal, mimo krásný obraz počáteční, vždy jen ozářenu bleskem v záchvatech hrůzy a děsu. Byla to jiná žena, na které vše bralo na se ráz veselí a souladu. A byla to přesto skutečně ta, která vraždila a brala účast na zločinech a nestoudnostech. Byla to věru spoluvinnice Vilémova.

Který z těchto dvou obrazů, tak se různících, měl býti pokládán za pravý? Raoul ji marně pozoroval, neboť ještě třetí žena zaujímala místo obou prvních a spojovala je v tomtéž silném a dojímavém životě, jenž byl životem Veroničiným. Nanejvýš několik posunků příliš nervosních a několik špatně použitých výrazů ukazovalo zkušeným zrakům pod hrdinkou ženu a odhalovalo v ní zvláštní duši, která nepozorovatelně znetvořovala úlohu.

– Nastalo patrně něco nového, pomyslil si Raoul. Mezi polednem a třemi hodinami, dnes odpoledne, nastala vážná událost, která ji náhle hnala na poštu a jejíž následky tu a tam znetvořují její uměleckou hru. Myslí na to, je neklidná. A jak se nedomnívat* že ona událost má vztah k Vilémovi, k onomu Vilémovi, který náhle zmizel?

Obrovský potlesk pozdravil dívku, když se přišla po spuštění opony obecenstvu poděkoval, a dav zvědavců se nakupil u vchodu, vyhrazeného umělcům.

Zrovna před vchodem zavřený velký kočár s párem koní na ni čekal. Poněvadž jediný vlak, který by jí dovolil dojet ráno do Pierrefite Nestalas, nejbližší to stanice u Luz, odjíždí deset minut před jednou hodinou, nebylo o tom pochybnosti, že dívka pojede přímo na nádraží, davši tam dříve dopraviti svá zavazadla.

I Raoul dal tam donést svůj kufřík.

Čtvrt hodiny po půlnoci vyšla z divadla a vstoupila do vozu, který se pomalu rozjel. Vilém se neobjevil a všechno se dělo tak, jako by odjezd měl býti proveden bez něho a bez jeho vědomí.

Neuplynulo ani třicet vteřin, když tu Raoul, jenž se dal touž cestou na dráhu, jat náhlou myšlenkou, vyskočil ze svého vozu, dal se do běhu, dohonil její vůz na starých boulevardech a zachytil se ho, jak nejlépe mohl.

Nastalo to, co předvídal. Ve chvíli, kdy se měl dáti silnící na nádraží, její kočí obrátil náhle směrem vpravo, popohnal koně prudkým švihnutím biče a řídil vůz pustým a temným stromořadím, které vede do Velkého Kola a do botanické zahrady. Za tak rychlé jízdy dívka nemohla seskočiti.

Jízda tryskem netrvala dlouho. Dojeli na Velké Kolo. Zde vůz prudce zastavil. Kočí seskočil se svého sedadla, otevřel dvířka kočáru a vstoupil dovnitř.

Raoul zaslechl ženský výkřik, ale nepospíchal. Přesvědčen, že útočníkem není nikdo jiný než Vilém, chtěl nejdříve naslouchat a zjistit smysl hádky. Ale útok nabyl náhle, jak viděl, tak nebezpečné povahy, že se rozhodl zakročit.

– Mluv, u čerta! volal útočník. Tak ty si myslíš, že utečeš a mne necháš na holičkách?… Nuže, ano, chtěl jsem tě napálit, ale právě proto, že to teď víš, nepustím tě… Vypravuj… Ne-li…

Raoula se zmocnil strach. Vzpomínal si na sténání miss Bakefieldové. Jediný příliš prudký pohyb palce a oběť dokoná. Otevřel proto dvířka, chopil chlapa za nohu, vrhl jej na zem a prudce jej odtáhl šíranou.

Muž se pokusil bránit. Ráznou ranou mu Raoul přerazil ruku.

– Dáš teď šest neděl pokoj, řekl, a jestliže pak znovu začneš slečnu pronásledovat, přerazím ti vaz. Kdo má uši k slyšení, slyš.

Vrátil se ke kočáru. Dívka se však již ve tmě vzdalovala.

– Běž jen, maličká, řekl si. Vím, kam jdeš a neunikneš mi. Mám už toho dost, hrát si na novofoundláka a nedostat ani kousek cukru odměnou. Když se dá Lupin určitou cestou, nikdy se nechybí cíle. Jeho cíl pak jsi ty, jsou tvé zelené oči a tvé vlahé rty!

Ncchal tam Viléma s jeho kočárem a pospíšil k nádraží Vlak právě přijížděl. Vstoupil do něho tak, aby nebyl dívkou spatřen. Dvě oddělení plné lidí je od sebe dělila. Dívka ulehla, přehodivši si přes hlavu šál.

Opustili hlavní trať v Lourdech. Hodinu poté dojeli do Pierrefite-Nestalas, konečné stanice.

Sotvaže vystoupila, již tu skupina mladých dívek, stejně oblečených v hnědé šaty, s pláštěnkou, vroubenou širokou, modrou stuhou, se k ní rozběhla, jsouc sledována jeptiškou s velikým křídlovým čepcem na hlavě.

Aurelie! Aurelie! Tady je! volaly všechny současně.

Slečinka se zelenýma očima šla z náručí do náručí až k jeptišce, která ji k sobě s láskou přivinula a jí radostně řekla:

– Drahá má Aurelko, jakou mám radost, že vás vidím! Tak jste tedy přijela ztrávit s námi aspoň celý měsíc, co?

Výletní vůz se dvěma podélnými sedadly, který obstarával dopravu mezi Pierrefitem a Luz, čekal před stanicí. Slečinka se zelenýma očima se svými družkami do něho usedla. Vůz se rozjel.

Raoul, který zůstal stát stranou, najal si otevřený kočár do Luz.

VI.

Mezi listím.

– Aj, slečínko se zelenýma očima, řekl si Raoul, když tři mezci, zapřažení do výletního vozu, jejichž rolničky slyšel cinkat, počali vyjíždět vzhůru po prvních svazích, hezká slečinko, jste nadále zajata. Ať už společnice vraha, podvodníka a vyděrače či sama vražednice, dívka z vysoké společnosti, operetní zpěvačka či klášterní schovanka… ať jste kdokoliv a cokoliv* neproklouznete mi již mezi prsty – Důvěra je žalář, z něhož nelze uprchnout, a ať sebe více se na mne hněváte, že jsem vám ukradl hubičku, máte přece jen v hloubi duše důvěru v toho, jenž vás stále a stále neúnavně zachraňuje a jenž je vždy nablízku, když stojíte na pokraji propasti. Člověk přilne ke svému novofoudlandskému psu, i když ho jednou kousl.

»Slečínko se zelenýma očima, která se utíkáte do kláštera, abyste unikla všem těm, kteří vás pronásledují, nebudete pro mne až do nového rozkazu, zločinkou nebo obávanou dobrodružkou, ba ani ne operetní zpěvačkou a nebudu vás nazývati Leonida Balli. Budu vás nazývat Aurelií. Toť jméno, které mám rád, poněvadž je zastaralé, počestné a chudobné jako milosrdná sestřička.

»Slečinko se zelenýma očima, vím nyní, že znáte sama bez svých bývalých spoluvinníků tajemství, které vám chtějí vyrvat a které zuřivě hájíte. Ono tajemství dříve či později poznám, neboť tajemství, toť můj obor a odhalím toto zde právě tak jako rozptýlím temnoty, v nichž se skrýváte, tajemná a vzrušující Aurelie.

Toto osloveníčko, jen v duchu pronesené, uspokojilo Raoula, jenž usnul, aby nemusil dále myslit na dráždivou záhadu, kterou pro něho byla slečinka se zelenýma očima.

Městečko Luz a jeho soused, Saint Sauveur, tvoří lázeňské místo, kde v tomto období je jen málo hostí. Raoul vybral si hotel skoro prázdný, kde se představil jako milovník botaniky a nerostopisu a hned ještě onoho pozdního odpoledne jal se studovat krajinu.

Üzk? cesta, velice nepohodlná, vedla po dvaceti minutách stoupání k sídlu sester ze Sainte Marie, starému to klášteru, proměněnému v dívčí pensionát. Uprostřed drsné a pahorkovité oblasti budovy a zahrady rozprostírají se tu na cípu předhoří, na terasách, které podpírají mohutné zdi, podél nichž kdysi kypěla a vřela bystřina Sainte Marie, která v této části stala se nyní podzemní řekou. Borový les kryje druhý svah. Dvě křížem se protínající cesty pro dřevorubce vedou tímto lesem. Jsou tu jeskyně a skály s prapodivnými obrysy, kam se chodí v neděli na výlet.

S této strany počal Raoul své výzvědy. Krajina je pustá. Rány dřevorubce zaznívají v dáli. Se svého místa viděl na pravidelné trávníky v zahradě a na řady lip, pečlivě ořezávaných, které slouží chovankám za místo k procházkám. V několika dnech poznal hodiny odpočinku a zvyky kláštera. Po obědě stromořadí, které vede podél srázu, bylo vyhrazeno »velkým«.

Teprve čtvrtého dne slečinka se zelenýma očima, kterou únava patrně přinutila, aby zůstala uvnitř kláštera, objevila se v tomto stromořadí. Zdálo se jako by všechny »velké« neměly jiného cíle, než se jí zmocnit se zřejmou žárlivostí, jež působila, že se mezi sebou hádaly.

Raoul ihned zpozoroval, že byla všechna proměněna jako dítě, jež přestálo nemoc a rozvíjí se na slunci a ve svěžím horském vzduchu. Chodila mezi mladými dívkami, oblečena jako ony, čilá, veselá, ke všem roztomilá, povzbuzujíc je čím dále tím více do her a do běhu a tak velice se bavíc, že výbuchy jejího smíchu zaznívaly ozvěnou až na hranicích obzoru.

– Ona se směje! říkal si Raoul, všechen udiven, a to ne svým umělým smíchem, téměř bolestným, z divadla, nýbrž smíchem bestarostnosti a zapomnění, jímž se projevuje její pravá povaha. Směje se… Jaký to zázrak!

Poté ostatní se vracely do tříd, kde se vyučovalo a Aurelie zůstávala sama. Nevypadala proto smutnější. Její veselost se nezmirňovala. Zabývala se drobnými věcmi, na příklad sbíráním borových šišek, jež házela do koše z vrbového proutí, nebo trháním květů, které kladla na stupně sousední kaple.

Její pohyby byly půvabné. Bavila se často polohlasně s psíkem, který ji provázel, nebo s kočičkou, která se jí se zálibou třela o kotníky. Jednou uvila si z růží věnec a se smíchem se pozorovala v kapesním zrcátku. Pokradmu si poněkud zapudrovala tvář a hned zase rýžový prášek energicky setřela. Bylo asi zakázáno se pudrovat.

Osmého dne překročila opěrnou zídku a vstoupila na poslední, nejvýšší terasu, kterou na konci zakrýval živý plot.

Devátého dne se tam vrátila s knihou v ruce. Proto desátého dne před hodinou oddechu Raoul se rozhodl.

Bylo nutno, aby se nejprve prodral hustým mlázím, které vroubí les, a poté aby se dostal přes širokou vodní hladinu. Bystřina Sainte Marie se v ni vrhá jako do obrovské nádrže, načež pak mizí v zemi. Červotočem prožraná loďka byla tu uvázána ke kůlu a dovolila mu, přes dosti prudké spodní víry dospěti k malé zátoce, přímo pod patou vysoké terasy, která se tu zvedá jako val opevněného hradu.

Její zdi byly z plochých kamenů, prostě na sebe kladených jeden na druhý a mezi nimi rostly divoce byliny. Deště tu prorvaly písčité stružky a vytvořily pěšinky, po nichž uličníci z okolí, když se k tomu naskytla příležitost, vylézali vzhůru. Raoul bez námahy vyšel nahoru. Terasa tvořila jakousi letní síň, obklopenou aucubami (dřínovité stromy stále zelené), pobořenými loubími a kamennými lávkami a ozdobenou uprostřed krásnou vázou z pálené hlíny.

Zaslechl zvuky oddechování. Poté nastalo ticho a po několika minutách zazněl zvuk lehkých kroků směrem k němu. Hlas popěvoval si nápěv písničky. Pocítil, jak se mu úží srdce. Co řekne, až ji spatří?

Zapraskaly větve. Listí bylo odhrnuto jako záclona, kterou odsunujeme vcházejíce do pokoje. Vešla Aurelie.

Na prahu terasy se zastavila, přerušivši svou píseň a všecka užaslá. Její kniha, její slaměný klobouk, který naplnila květinami a za stuhu nesla na ruce, upadly. Stála tu nehybně, jemná a útlá stínokresba pod prostým oděvem z hnědé vlněné látky.

Poznala patrně Raoula teprve poněkud později. Všechna zčervenala a ucouvla, šeptajíc:

– Odejděte… odejděte…

Ani na vteřinku ho nenapadlo, jí uposlechnout, a člověk by byl skoro řekl, že ani nezaslechl daného rozkazu. Díval se na ní s nevýslovnou radostí, jaké nikdy nepocítil tváří v tvář žádné ženě.

Opakovala tónem pánovitějším:

– Odejděte.

– Ne, odpověděl.

– Pak odejdu já.

– Odejdete-li, půjdu za vámi, prohlásil. Vrátíme se společně do kláštera.

Obrátila se, jako by chtěla utéci. Raoul přiběhl a chopil ji za ruku.

– Nedotýkejte se mne! pronesla s rozhořčením, vymaňujíc se mu. Zakazuji vám, abyste se mne dotýkal. Zakazuji vám, abyste u mne zůstal.

Překvapen tak velikou prudkostí, řekl:

– Proč pak?

Velice šeptem odpověděla:

– Mám z vás hrůzu.

Odpověď byla tak podivná, že se nezdržel úsměvu.

– Tak velice mne nenávidíte?

– Ano.

– Více než Marescala?

– Ano.

– Více než Viléma a než muže z vily Feradoni?

– Ano, ano, ano.

– A přece vám způsobili více zla a beze mne, který jsem vás chránil…

Dívka mlčela. Zvedla svůj klobouk a zakrývala si jím dolejší část obličeje, takže neviděl jejích rtů. A všechno její chování dalo se takto vysvětlit: Jestliže ho nenáviděla, nebylo to proto, poněvadž byl svědkem všech spáchaných zločinů a všech podlostí, nýbrž proto, že ji držel ve svém náručí a poněvadž ji políbil na ústa. Podivný to věru stud u ženy, jako je ona, jež je tak upřímná, jež vrhá tak jasné světlo přímo do hloubi své duše a svých pudů, že mimoděk zašeptal:

– Prosím vás, abyste zapomněla.

A, ustupuje o několik kroků, aby jí ukázal, že může úplně svobodně odejít, pokračoval s přízvukem mimoděčně úcty:

– Ona noc tehdy byla noc poblouznění, na kterou nesmíme zachovat si vzpomínku, ani vy ani já. Zapomeňte na způsob, kterým jsem jednal. Nepřišel jsem ostatně, abych vám jej připomenul, nýbrž abych pokračoval ve svém díle vůči vám. Náhoda mne postavila na vaši cestu a náhoda tomu chtěla hned od začátku, že jsem vám mohl býti užitečným. Nezamítejte mé pomoci. Hrozící nebezpečí nejen že daleko není ještě odvráceno, nýbrž naopak ještě vzrůstá. Vaši nepřátelé zuří. Co si počnete, nebudu-li zde?

– Odejděte! řekla umíněně.

Zůstávala na prahu terasy jako před otevřenými dveřmi. Vyhýbala se očím Raoulovým a zakrývala své rty. Ale přece jen neodcházela. Jak si to myslil, člověk je zajatcem toho, kdo vás neúnavně zachraňuje. Její pohled vyjadřoval bázeň. Ale vzpomínka na polibek ustupovala vzpomínce nekonečně děsnější podstoupených zkoušek.

– Odejděte. Žila jsem tu v míru. Byl jste zapleten do všech oněch věcí… do všech oněch pekelných věcí…

– Na štěstí, řekl. A zrovna tak je nutno, abych byl přítomen všem těm, které se připravují. Což pak myslíte, že vás nehledají? Myslíte, že se vás Marescal vzdává? Je právě teti již na vaší stopě. Nalezne stopy až do Marseille, až do Toulouse, až do kláštera SainteMarie. Jestliže jste tu žila po několik šťastných roků svého dětství, jak to předpokládám, jistě to ví a přijde.

Mluvil tiše, s přesvědčením, které dojímalo dívku, a proto skoro ani nezaslechl, jak ještě koktala:

– Odejděte…

– Ano, řekl, odejdu, ale budu zde zítra, ve stejnou hodinu a budu na vás den jak den čekat. Musíme si spolu promluvit. Oh, o ničem, co by vám mohlo býti bolestno a mohlo vám připomenouti hrůzný sen děsné noci. O tom zachováme mlčení. Není mi třeba, abych věděl, co se vlastně dělo a pravda pozvolna vystoupí ze tmy. Ale jsou ještě i jiné věci, jsou otázky, jež vám musím položit a na které mi musíte odpovědět. Hle, co jsem vám chtěl dnes říci a nic více. Nyní můžete odejít. Ale nemějte obav. Zvykněte myšlence, že budu vždy u vás v okamžiku nebezpečí.

Odešla bez jediného slova, bez jediného pohybu hlavy. Raoul se za ní díval, jak sestupuje s terasy a vchází do lipového stromořadí. Když jí již neviděl, sebral některé z květů, které tu zanechala a zpozorovav tento svůj mimoděčný pohyb, zažertoval:

– U čerta! To se stává vážným… Což pak… Vida, vida, starý Lupine, vzepři se přece trochu!

Odešel znova průlomem ve zdi, přeplul na loďce rybník a dal se procházkou po lese, odhazuje květ po květu, jako by o ně již nestál. Ale obraz slečinky se zelenýma očima mu nešel s očí.

Vystoupil znova na terasu den poté. Aurelie tam nepřišla a taky ne po dva následující dny. Ale čtvrtého dne odhrnula listí, aniž byl zaslechl zvuku její chůze.

– Ach! řekl, všechen vzrušen, to jste vy… to jste vy…

Podle jejího chování pochopil, že nemá jíti k ní blíže ani pronést jediného slova, které by jí mohlo zastrašit. Zůstala tak stát jako prvního dne, jako sokyně, kterou rozčiluje vědomí, že je ovládána a která se hněvá na nepřítele za dobro, které jí prokazuje.

Ale její hlas byl méně tvrdý, když pronesla, odvracejíc zpola hlavu:

– Neměla jsem přijít. Vzhledem k sestrám kláštera SainteMarie, svým dobrodějkám, jednám špatně. Ale vzpomněla jsem si, že jsem vám měla poděkovat… a vám pomáhat… A pak, připojila, mám strach… ano, mám strach z toho všeho, co jste mi řekl. Vyptávejte se mne… odpovím vám.

– Na vše? zeptal se.

– Ne, ne, odpověděla s úzkostí… ne na noc v Beaucourtu… Ale na jiné věci… Několika slovy, ano? Co chcete vědět?

Raoul uvažoval. Bylo nesnadno klást otázky, neboť všechny měly sloužit k tomu, aby osvětlily okolnosti, o kterých dívka odpírala mluvit.

Počal:

– Především, vaše jméno?

– Aurelie… Aurelie d’Asteux.

– Proč ono jméno Leonidy Balli? Pseudonym?

– Leonida Balli vskutku existuje. Jsouc nemocna, zůstala v Nizze. Mezi herci její společnosti, s kterou jsem cestovala z Nizzy do Marseille, byl jeden, kterého jsem znala, poněvadž jsem s ním minulé zimy hrála Veroniku v ochotnickém představení.

A tu mne všichni prosili, abych na jeden večer zaujala místo Leonidy Balliové. Byli tak zoufalí, tak na holičkách, že jsem jim musila prokázat tuto službu. Poslali jsme telegram řediteli do Toulousu, který se rozhodl, neoznámit to a nechat věřit, že jsem Leonida Balliová.

Raoul prohodil:

– Nejste tedy herečka… To je mi milejší… Chci raději, abyste byla prostě hezkou chovankou kláštera SainteMarie.

Aurelie svraštila obočí.

– Pokračujte.

Raoul ihned dále řekl:

– Pán, který pozvedl svou hůl na Marescala u východu z cukrárny na boulevardu Haussmannově byl váš otec?

– Můj nevlastní otec.

– Jeho jméno?

– Bregeac.

– Bregeac?

– Ano, ředitel soudních záležitostí v ministerstvu vnitra.

– A následkem toho bezprostřední představený Marescalův?

– Ano. Měli od vždy k sobě vzájemnou antipatii. Marescal, který je velice podporován ministrem, pokouší se vystrnaditi mého nevlastního otce a můj nevlastní otec hledí se ho zbaviti.

– A Marescal vás miluje?

– Požádal o mou ruku. Odmítla jsem ho. Můj nevlastní otec mu zakázal přístup do domu. Nenávidí nás a přisahal, že se pomstí.

– Přejděmež k druhému, řekl Raoul. Jak se jmenuje muž z vily Faradoni?

– Jodot.

– Jeho povolání?

– Neznám ho. Přicházel někdy do našeho domu navštívit mého nevlastního otce.

– A třetí?

– Vilém Ancivel, kterého jsme také přijímali. Zabývá se bursou a obchody.

– Více či méně podezřelými?

– Nevím… možná…

Raoul krátce shrnul v jedno:

– Hle, to jsou tedy vaši tři protivníci – neboť není jich ještě více, což?

– Ano. Je tu i můj otec.

– Jakže!? Manžel vaší matky?

– Má ubohá matka je mrtva.

– A všichni tito muži vás pronásledují z téhož důvodu? Bezpochyby k vůli onomu tajemství, které znáte bez jejich vědomí?

– Ano, mimo Marescala, který nic neví a hledí se jen pomstít.

– Je vám možno dát mi některé bližší údaje ne přímo o tajemství, nýbrž o okolnostech, které je obklopují?

Přemýšlela po několik okamžiků a prohlásila:

– Ano, mohu. Mohu vám říci, co druzí znají a důvod jejich zuřivosti.

Aurelie, která až potud odpovídala hlasem úsečným a suchým, zdála se nyní bráti účast na tom co říkala.

– Povím vám to několika slovy. Můj otec, který byl bratrancem matčiným, zemřel před mým narozením, zanechav matce několik doživotních důchodů, k nimž přibyl plat, který nám dával můj dědeček d’Asteux, otec maminčin, výtečný muž, umělec, vynálezce, stále pátrající po nových objevech a velkých tajemstvích, jenž nepřestával cestovat za skvělým, zázračným obchodem, který nám měl přinést bohatství. Znala jsem ho dobře, vidím se dosud na jeho kolenou a slyším ho v duchu, jak praví: Aurélka bude bohatá. To pro ni pracuji!«

Bylo mi zrovna šest let, když nás požádal dopisem, maminku a mne, abychom za ním přijeli bez vědomí kohokoliv. Ve chvíli, kdy jsme od něho znova odcházely, má matka mi řekla v jeho přítomnosti:

»Aurelie, nezjev nikdy nikomu, kde jsi byla poslední dva dny, ani to, co jsi dělala, ani to, co jsi viděla. Toť tajemství, jež je nadále právě tak tvé jako naše a které, až ti bude dvacet roků, dá ti veliké bohatství.

»Veliké bohatství,« potvrdil dědeček d’Asteux. »Proto nám přisahej, že nikdy nic o těchto věcech, ať se stane cokoliv, nikomu nepovíš.«

»Nikomu,« opravila ho má matka, »kromě toho, koho budeš milovati a jímž si budeš jista jako sama sebou.«

Vykonala jsem všechny přísahy, které ode mne požadovali. Byla jsem velice vzrušena a plakala jsem.

Po několika měsících maminka se znova provdala, a to za Bregeaca. To bylo manželství, jež nebylo šťastné a trvalo krátce. Během příštího roku má ubohá matka zemřela zánětem pohrudnice, když mi byla předtím pokradmo odevzdala kousek papíru, který obsahoval všechny údaje o navštívených místech a o tom, co jsem měla dělati, až mi bude dvacet let. Velmi brzy poté zemřel i můj děd d’Asteux. Zůstala jsem tedy samotna se svým nevlastním otcem Bregeacem, jenž se mne zbavil tím, že mne ihned poslal do tohoto domu kláštera SainteMarie. Přibyla jsem sem velice smutná, velice sklíčená, ale podpírána důležitostí, kterou mi dodávalo ve vlastních očích opatrování tajemství. Bylo to jedné neděle. Hledala jsem osamělé místo a přišla jsem sem, na tuto terasu, abych provedla plán, který mi vnukl můj dětský mozek. Znala jsem nazpaměť údaje, zanechané mi maminkou. Pročpak tedy nadále si podržeti listinu, kterou by na kon
ec, zdálo se mi, kde kdo znal, kdybych si ji ponechala. Spálila jsem ji v této váze.

Raoul pokrčil rameny.

– A zapomněla jste ony údaje?

– Ano, odpověděla. Den po dni, aniž bych toho zpozorovala, mezi přítelkyněmi, které jsem zde nalezla, v práci a v zábavách zmizely z mé paměti. Zapomněla jsem jméno krajiny, její polohu, železnici která tam vede, činy, které jsem měla provést, vše…

– Naprosto vše?

– Vše, mimo některé obrazy krajin a některé dojmy, které se živěji vryly než jiné do mých očí a do mých uší malé dívenky… obrazy, které jsem poté nikdy nepřestala vidět… zvuky, hlas zvonů, jež dosud slyším, jako by ony zvony nepřestávaly zvonit.

– A jsou to tyto dojmy, tyto obrazy, které by vaši nepřátelé chtěli znát, doufajíce, že by vaším vypravováním dospěli k pravdě?

– Ano.

– Ale jak věděli…?

– Poněvadž má matka se dopustila neopatrnosti, že nespálila některých dopisů, v nichž můj děd d’Asteux činil narážku na tajemství, jež mi bylo svěřeno. Bregeac, který našel později ony dopisy, nikdy mi o nich nic neřekl po dobu mého desetiletého pobytu v SainteMarie, po dobu deseti roků, jež jsou nejkrásnějšími z mého celého života. Ale hned v den, kdy jsem se přede dvěma roky vrátila do Paříže, se mne vyptával. Řekla jsem mu, co jsem řekla právě vám, jak jsem k tomu měla právo, ale nechtěla jsem mu odhalit žádnou z neurčitých vzpomínek, které by ho mohly přivést na pravou cestu. Od té chvíle došlo k stálému pronásledování, k výčitkám, k hádkám, k děsným vzplanutím vzteku… až do chvíle, kdy jsem se rozhodla prchnout.

– Samotna?

Začervenala se.

– Ne, řekla, ale ne za podmínek, jaké byste mohl předpokládat. Vilém Ancivel se mi dvořil s velkou skromností a jako člověk, který se chce prokázat užitečným a nemá žádné naděje, býti za to odměněn. Získal tak ne-li mou náklonnost, tedy aspoň mou důvěru a dopustila jsem se velké chyby, že jsem mu vypravovala o svých plánech útěku.

– Schvaloval je bez každé pochyby?

– Schvaloval je, pomáhal mi v mých přípravách a prodal několik šperků a cenných papírů, jež jsem měla po matce. V předvečer mého odjezdu, když jsem nevěděla, kam se uchýlit, Vilém mi řekl: »Přijíždím z Nizzy a mám se tam zítra vrátit. Chcete, abych vás tam dovezl? Nenajdete v tuto dobu klidnějšího útulku jinde než na Riviéře.« Z jaké příčiny bych byla odmítla jeho nabídku? Nemilovala jsem ho, pravda, ale zdál se býti upřímným a velice oddaným. Přijala jsem.

– Jaká neopatrnost! prohodil Raoul.

– Ano, řekla. Tím spíše, poněvadž mezi námi nebylo oněch přátelských vztahů, jež jsou omluvou takového chování, Ale, žel, byla jsem samotná na světě, nešťastná a pronásledovaná. Nabízela se mi opora… pro několik hodin jen, myslila jsem. Odjeli jsme.

Lehké zaváhání přerušilo vypravování Aureliino. Poté, zkracujíc je, pokračovala:

– Cesta byla hrozná… z důvodů, jež znáte. Když Vilém mne vrhl do vozu, který vzal lékaři, byla jsem u konce sil. Odvezl mne, kam chtěl, na jiné nádraží, a odtud, poněvadž jsme měli lístky, do Nizzy, kde jsem si vyzvedla svá zavazadla. Měla jsem horečku, blouznila jsem. Jednala jsem, nemajíc vědomí o tom, co konám. Použil toho den poté, aby se dal mnou doprovodit do vily, kde si měl vyzvednout za nepřítomnosti obyvatelů některé cenné papíry, které mu prý byly ukradeny. Šla jsem tam, jako bych byla šla kamkoliv, Nemyslila jsem na nic. Poslouchala jsem jen trpně. V této vile jsem byla přepadena a unesena Jodotem…

– A po druhé zachráněna mnou, mnou, kterého jste odměnila také po druhé tím, že jste ihned utekla. Dál! A také Jodot od vás požadoval odhalení, není-li pravda?

– Ano.

– A poté?

– Poté jsem se vrátila do hotelu, kde mne Vilém zapřísahal, abych s ním odjela do Monte Carla.

– Ale v onu dobu byla jste již zpravena, jaký je to kvítek! namítl Raoul.

– Kým? Člověk jasně vidí, dívá-li se. Ale já jsem žila již po dva dny v jakémsi šílenství, které útok Jodotův ještě zvýšil. Jela jsem tedy s Vilémem, ani se ho nezeptavši na účel cesty. Byla jsem sklíčena, styděla jsem se za svou zbabělost a byla mi trapna přítomnost onoho muže, který se mi stával den ode dne cizejším… Jakou úlohu jsem hrála v Monte Carlu? Není mi to docela jasno. Vilém mi svěřil dopisy, které jsem mu měla odevzdat na chodbě hotelu, aby je pak on sám odevzdal nějakému pánu. Jaké dopisy? Jakému pánu? Proč tam byl Marescal? Jak jste mne mu vyrval? Vše to je velíce nejasné. Ale přece jen se ve mně probudil nějaký pud. Pociťovala jsem k Vilémovi vzrůstající nepřátelství. Nenáviděla jsem ho, A odjela jsem z Monte Carla rozhodnuta, přerušit smlouvu, která nás poutala a jít se sem skrýt. Pronásledoval mne až do Toulousu, a když jsem mu počátkem odpoledne oznamovala své rozhodnutí, jej opu
stit, a když viděl, že nic nezvrátí mého úmyslu, tu chladně, tvrdě, se vztekem, který mu křečovitě stahoval tvář, mi odpověděl:

– Budiž. Rozejděme se. V podstatě je mi to lhostejno. Ale svolím k tomu jen pod jednou podmínkou.

– Pod jedinou podmínkou?

– Ano. Jednoho dne zaslechl jsem vašeho nevlastního otce Bregeaca mluvit o tajemství, jež vám bylo odkázáno. Řekněte mi ono tajemství, a budete volna.

– Tehdy jsem vše pochopila. Všechny jeho sliby, jeho oddanost, vše bylo lež. Jeho jediným cílem bylo, získat ode mne dříve či později, buď tím, že by si mne koupil svou láskou, buď hrozbami, důvěrná sdělení, jež jsem odepřela dát svému nevlastnímu otci a jež se pokusil vyrvat mi Jodot.

Zmlkla. Raoul se na ni zadíval. Pověděla mu plnou pravdu, byl o tom hluboce přesvědčen. Vážně pak pronesl:

– Chcete přesně poznat onu osobu?

Zavrtěla hlavou.

– Je to opravdu nutné?

– Je tak lépe. Poslyšte. V Nizze cenné papíry, které hledal ve vile Faradoni, mu nenáležely. Přišel prostě, aby je ukradl. V Monte Carlu vymáhal sto tisíc franků za odevzdání kompromitujících dopisů Proto je podvodník a zloděj a možná ještě něco horšího. Takový je to člověk.

Aurelie nic nenamítala. Patrně tušila skutečnost a hrubé vyjmenování pravdy nemohlo ji již překvapit.

– Zachránil jste mne, řekla, děkuji vám.

– Žel, řekl, mohla jste se mi raději svěřit, než abyste mi utíkala. Kolik tím bylo ztraceno času!

Hotovila se odejít, ale odpověděla:

– Proč bych se vám svěřila? Kdo jste? Neznám vás. Ni sám Marescal, jenž vás obviňuje, nezná dokonce ani vašeho jména. Zachraňujete mne ze všech nebezpečí, z jakého důvodu? Za jakým účelem?

Raoul se usmál:

– Za tím účelem, abych vám také vyrval vaše tajemství… Chcete snad to říci?

– Nechci vůbec nic říci, řekla sklíčeně. Nevím nic. Nic nechápu. Už po dvě či tři neděle narážím na všech stranách na zdi temna a tmy. Nežádejte ode mne větší důvěry, než jakou mohu dáti. Nedůvěřuji nikomu a všem.

Ustrnul se nad ní a nechal ji odejít.

Odcházeje, našel jiný ještě východ, tajnou zadní branku pod předposlední terasou, kterou se mu podařilo otevřít a myslil si:

– Ani nešeptla o příšerné noci. Ale vždyť přece miss Bakefieldová je mrtva. Dva muži byli zavražděni. A viděl jsem ji, právě ji, přestrojenou za muže, maskovanou.

Ale i pro něj vše bylo tajemné a nevysvětlitelné. Kolem něho, jako kolem ní, se tyčily tytéž zdi temnot a tmy, jimiž jen tak, slabounce prosakovalo bleďoučké nějaké světýlko. Ani na chvíli však – a tak bylo tomu hned od počátku dobrodružství – nemyslil na přísahu pomsty a nenávisti, kterou složil před mrtvolou miss Bakefieldové a na nic, co by mu mohlo zoškliviti půvabný obraz slečinky se zelenýma očima.

*

Po dva dny jí opět nespatřil. Poté po tři dny přicházela, nevysvětlivši svého návratu, ale, jako by hledala ochranu, bez níž se nemohla obejít.

Nejprve zůstala deset minut, poté patnáct a po třetí třicet. Ať už chtěla či nechtěla, nabývání důvěry v ní pokračovalo. Mírnější a méně duchem vzdálená, kráčela až k průlomu a dívala se na chvějící se vody rybníku. Několikráte se Raoul pokusil, klásti jí otázky. Ona se však ihned tomu vyhnula, chvějíc se, vyděšena vším tím, co mohlo býti narážkou na hrozné hodiny v Beaucourtu. Přes to však více mluvila, ale o věcech své dávné minulosti, o životě, který kdysi vedla v SainteMarie, a o míru, který znova zase ještě nalézala v tomto láskyplném a jasném ovzduší.

Jednou, jak její ruka spočívala obráceně na podstavci vázy, sklonil se a, nedotknuv se jí, prohlédl si čáry její dlaně.

– Je to opravdu tak, jak jsem to uhodl hned prvního dne… je to dvojitý osud, jeden temný a tragický, druhý šťastný a docela prostý. Křižují se, proplítají a zamotávají, a není dosud možno říci, který zvítězí. Který je prvý, ten, který odpovídá vaší skutečné povaze?

– Osud šťastný, řekla. Je ve mně něco, co rychle znova vystupuje na povrch a co mi dává, jako zde, veselost a zapomnění, ať již je sebe větší nebezpečí.

– Nebezpečí se vzdalují, prohlásil Raoul.

Pokračoval ve svém prohlížení dlaně.

– Mějte se na pozoru před vodou, řekl se smíchem. Voda vám může býti osudnou… Ztroskotání lodi, povodně… jaká to velká nebezpečí! Ale vzdalují se… Ano, všechno se ve vašem životě upravuje… A dobrá víla vítězí nad zlou.

Lhal, aby ji uklidnil, a to se stálým přáním, aby na jejích hezkých rtech, na něž se neodvažoval ani pohledět, se ukázal někdy úsměv. I on sám, ostatně, chtěl zapomenout a sám sebe navnadit. Prožil tak dva týdny hluboké radosti, kterou se snažil zakrýt. Podstupoval závrať oněch chvil, kdy láska vás vrhá do opojení a činí vás necitelným k všemu tomu, co není radostí, dívat se a naslouchat. Odmítal vyvolávat hrozivé obrazy Marescala, Viléma a Jodota. Jestliže se žádný z nich neobjevuje, je to proto, poněvadž jistě ztratili stopy své oběti. Proč potom se neoddat rozkošné malátnosti, kterou pociťoval v blízkosti dívčině? Proč, když ji miluje a si to doznává, neoddat se této lásce, která se stala pozvolna, a to téměř bez jeho vědomí, samým základem jeho života a všech jeho činů?

*

Probuzení bylo surové. Jednoho odpoledne, skloněni mezi listím nad roklí, dívali se na zrcadlo rybníka pod sebou, uprostřed téměř nehybného a u břehů nadzvedaného spěšnými vlnkami, jež klouzaly k úzkému otvoru, do něhož se bystřina propadala v podzemí, když tu v zahradě zavolal vzdálený hlas:

– Aurelie!… Aurelie!… Kde je Aurelie?

– Můj Bože, řekla dívka, proč mne volají?

Běžela na vrch terasy a zahlédla jeptišku v lipovém stromořadí.

– Zde jsem! Zde jsem! Co je, sestřičko?

– Telegram, Aurelie.

– Telegram!? Nenamáhejte se, sestro, jdu k vám. Po chvíli, když znova přišla do letohrádku, s telegramem v ruce byla všecka vzrušena. Je to telegram od mého nevlastního otce.

– Od Bregeaca?

– Ano.

– Povolává vás zpátky domů?

– Za chvilku bude zde.

– Proč?

– Odvede mne domů.

– Toť nemožno!

– Hleďte…

Četl dva řádky, datované z Bordeaux.

»Přijedu ve čtyři hodiny. Hned zase odjedeme zpět.

Bregeac.«

Raoul se zamyslil a pak se zeptal;

– Vy jste mu tedy napsala, že jste zde?

– Ne, ale přijížděl sem kdysi v době prázdnin a patrně vypátral, že jsem zde.

– A jaký je váš úmysl?

– Co mohu dělat?

– Odmítnout!

– Představená by mne tu nenechala.

– Pak odjeďte odtud již teď, hned!

– Jak?

Ukázal na kout terasy, na les…

Dívka namítla:

– Odjet! Uprchnout z tohoto kláštera jako vinnice? Ne, ne, to by bylo příliš velkým zármutkem pro všechny tyto ubohé ženy, které mne milují jako svou dceru, jako nejlepší ze svých dcer! Ne, to nikdy!

Byla velice unavena. Usedla na kamennou lavičku naproti zábradlí. Raoul k ní přistoupil a vážně jí řekl:

– Dopustil jsem se veliké chyby, že jsem se dal rozptýlit ve svém úkolu ochrany, ke které jsem se vůči vám zavázal. Měl jsem být ostražitý, jako v prvních dnech a vám poradit, požadovat právě od vás odjezd, který jsem již na začátku pokládal za nevyhnutelný. Ale pociťoval jsem nesmírné potěšení, že jsem zde a že vás vidím den jak den… Ne, ne? neodcházejte… Neřeknu nic, co by vás mohlo ranit… Nepovím vám o žádném citu, který k vám chovám, ni o důvodech, které mne nutkají k činům… Ale přece jen je nutno, abyste věděla, že jsem vám oddán, jak jen muž může býti oddán ženě – která je pro něho vším… A je nutno, aby tato oddanost vám dala ve mne naprostou důvěru a abyste byla hotova, mne slepě poslouchat. Toť podmínka vaší spásy. Chápete to?

– Ano, odpověděla, úplně jsouc jím ovládána.

– Pak, hleďte. Zde jsou mé návody – mé rozkazy – ano, mé rozkazy. Přijměte svého nevlastního otce bez odporu. Nechť nedojde k hádce. Ba, ani ne k rozmluvě. Neproneste ani jediného slova. Toť nejlepší prostředek, jak se nedopustiti chyby. Nepromluvte ani slova. Následujte ho. Vraťte se do Paříže. Hned večer po svém příjezdu vyjděte pod jakoukoliv záminkou. Stará dáma s šedivými vlasy na vás bude čekati v automobilu dvacet kroků od vašich vrat. Odvezu vás obě na venkov, do úkrytu, kde vás nikdo nenajde, A odejdu odtamtud ihned, přisahám vám to při své cti, a vrátím se k vám teprve, až mi k tomu dáte svolení. Ujednáno?

– Ano, řekla a projevila souhlas pokynem hlavy.

– Pak zítra večer na shledanou, A vzpomeňte na má slova. Ať se stane cokoliv, slyšíte, ať se stane cokoliv, nic nezvítězí nad mou vůlí vás chránit a nezmaří mých podniků. I kdyby se vše zdálo proti vám obracet, neztrácajte odvahy. Ba ani se neznepokojujte. Řekněte si s vírou, s horoucím přesvědčením, že i když je nebezpečí nejvyšší, neohrožuje vás žádné nebezpečí. Právě ve chvíli, kdy to bude nutno, se objevím. Vždy se objevím. Poroučím se vám, slečno!

Uklonil 6e a políbil lehce stuhu její pláštěnky. Poté, odhrnuv stěnu starého loubí, skočil do houštiny a dal se pěšinkou, sotva znatelnou, jež vedla ke staré brance.

Aurelie ani na krok neodešla s místa, kde seděla na kamenné lavičce.

Uplynulo asi půl minuty.

V té chvíli, zaslechnuvši zašustění listí směrem k průlomu, pozvedla hlavu. Křoví se pohybovalo. Byl tam někdo. Ano, nebylo lze o tom pochybovat, někdo se tam skrýval.

Chtěla křičet, volat o pomoc. Ale nemohla. Její hlas se škrtil v hrdle.

Listí se kývalo ještě více. Kdo se to jen objeví? Veškerou svou silou si přála, aby to byl Vilém či Jodot. Bála se méně těchto dvou lupičů než Marescala,

Z listí se vynořila hlava…

Marescal vystoupil ze svého úkrytu.

A současně dole, vzpravo, zazněl sem vzhůru hřmot právě zavírané těžké branky.

VII.

Jeden z jícnů pekel.

Jestliže poloha terasy, docela nahoře ve výšinách zahrady, v části, kde se nikdo neprocházíval, a pod úkrytem hustého listí poskytovala několik týdnů naprosté bezpečnosti Aurelii a Raoulovi, zdaž nebylo nutno se domnívat, že i Marescal nalezne tu několik oněch minut, kterých potřeboval, a že Aurelie nemůže doufat v žádné přispění? Výjev se neúprosně odehraje až do konce, jaký si přeje protivník, a rozluštění stane se shodně s jeho neúprosnou vůlí.

Věděl to tak dobře, že ani nespěchal. Postupoval pomalu a zastavil se. Jistota vítězství kalila soulad, jeho pravidelného obličeje a znetvořovala jeho rysy, obvykle nehybné. Šklebivé stažení úst nadzvedalo levý koutek jeho rtů, pozvedajíc tak zároveň i půlku jeho čtyřhranného plnovousu, Jeho zuby zářily. Jeho oči byly ukrutné a tvrdé.

Zasmál se.

– Tak vida, slečinko, že mi nejsou událostí zrovna nepříznivý. Zde není možno upláchnout jako na nádraží v Beaucourtu! Zde není mne možno vyhnat jako v Paříži! Zde nutno se podřídit zákonu silnějšího!

S poprsím vzpřímeným, s pažemi ztuhlými a s pěstmi, zadírajícími se do kamenné lavice, Aurelie se na něho dívala s výrazem úzkosti. Ale nezasténala. Čekala.

– Jak je to milé, takto vás vidět, hezká slečinko! Jestliže člověk miluje způsobem poněkud výstředním, jako já vás miluji, není nepříjemno, nalézt naproti sobě hrůzu a odpor. Tím horoucněji pak jen hledíme si dobýt své kořisti… své nádherné kořisti, dodal docela šeptem – neboť, skutečně, jste zatraceně krásná!

– Ten výborný Bregeac vám oznamuje svůj bezprostřední příjezd a váš odchod…? Vím, vím. Již po čtrnáct dní ho špehuji, svého drahého ředitele, a vím i o jeho nejtajnějších plánech. Mám kolem něho oddané mi muže. A tak také jsem se dověděl o vašem úkrytu a mohl jsem ho o několik hodin předejít. Právě včas, abych prohledal místa, les, údolí, abych vás z dálky vyčíhal a abych vás viděl spěšně capat k této terase, a podařilo se mi sem vylézti a spatřiti postavu, která se právě vzdalovala. Nějaký milenec, co?

Pokročil o několik kroků vpřed. Dívka sebou bezděčně zachvěla a její poprsí se dotklo laťové mřížky, která obklopovala lavičku. Marescal se rozhněval.

– Aj, krasotinko! Myslím si, že jste takto necouvala před chvilkou, když zamilovaný hoch vás líbal? Kdo je ten šťastný človíček? Snoubenec, či spíše milenec? To se podívejme! Vidím, že přicházím právě včas, abych uhájil svůj majetek a zabránil nevinné chovance ze SainteMarie v provádění hloupostí! Ne, kdopak by si byl tohle pomyslil…!

Opanoval svůj hněv a skloněn nad ní pravil:

– Konec konců, tím líp! Tím je vše jen zjednodušeno. Hra, kterou jsem hrál, byla již sama sebou skvělá, poněvadž jsem měl všechny trumfy v ruce. Ale jaké štěstí ještě nad to a dodatečně! Aurelie není plachá, ctnostná panenka! Lze krást a vraždit a přece pak jen před příkopem uhnout… A hle, naopak, Aurelie je ochotna skočit přes překážku. Proč však potom ne v mé společnosti? No ne, Aurelie, já nebo ten druhý, to není stejné? I když má své přednosti, pro mne mluví důvody, jichž nelze podceňovati. Co tomu říkáte, Aurelie?

Dívka zatvrzele mlčela. Vztek nepřítelův se rozjařoval tímto vyděšeným mlčením, a pokračoval tedy, pronášeje slovo za slovem s důrazem:

– Nemáme kdy si říkat kudrlinky, co, Aurelie, ani k tomu, dotýkat se věcí jedné po druhé. Je nutno mluvit přesně a krátce a nebát se slov, aby nenastalo nedorozumění, Proto rovnou k cíli! Nebudu mluvit o minulosti ani o pokoření, které jsem musil snésti. To již nemá významu. Významnou je přítomnost! Puntík a dost. Nuže, přítomnost, toť vražda v rychlíku, toť útěk do lesa, toť zatčení četníky, toť dvacet a víc důkazů, z nichž každý je pro vás smrtonosným, A přítomnost toť dnešek, kde vás držím pod svým spárem a kdy postačí mi chtíti, abych se vás chopil, abych vás dovedl až k vašemu otčimovi a abych mu mohl zvolat do tváře, před svědky: »Žena, která vraždila, kterou všude hledají, zde jest… A zatýkací rozkaz, ten mám ve své kapse. Pošlete pro četníky!«

Pozvedl paže, hotov, jak to říkal, chopit se zločinky. A ještě temněji, prodlužuje hrozbu, dokončil svou řeč:

– Nuže, na jedné straně tohleto zde, veřejné udání, porota a hrozný trest… A na druhé toto zde, což je jen druhý výraz pro to, co vám dávám si vybrat: dohoda, bezprostřední dohoda, za podmínek, jež uhodnete. Vyžadují víc než pouhý slib, vyžaduji přísahu, přísahu, složenou na kolenou, přísahu, že hned, jak se navrátíte do Paříže, přijdete ke mně, samotna, do mého bytu. A více ještě, okamžitý důkaz, že dohoda je upřímná, podepsaná vašimi rty na mých… polibek, a to ne polibek nenávisti a hnusu, nýbrž polibek dobrovolný, jako polibek žen zrovna tak krásných a nepřístupnějších žen, které mi jej daly, Aurelie, polibek zamilované… Ale odpověz přece, u všech všudy! zvolal ve výbuchu vzteku… Odpověz mi, že přijímáš. Mám už dost tvých proklatých upejpání! Odpověz, nebo tě chytnu a pak přece jen hubičku dostanu, a ty se přece jen dostaneš do vězení!

Jeho ruka klesla na její rameno s neodolatelnou prudkostí, zatím co druhá ruka, chopivši se Aurelie za hrdlo, tiskla jí hlavu k latím a jeho rty se sklonily… Ale tento pohyb nebyl dokonán. Marescal pocítil, že dívka klesá. Omdlela.

Tato příhoda Marescala hluboce rozrušila. Přišel bez přesného plánu, či aspoň bez jiného plánu, než promluvit, a v jediné hodině, ještě před příchodem Bregeacovým získat slavnostní sliby a uznání své mocí. A tu, hle, náhoda mu stavěla tváří v tvář bezvládnou a bezmocnou oběť.

Zůstal několik vteřin nad ní skloněn, dívaje se na ni svýma žádostivýma očima a prohlížeje si tento listím obklíčený domek, uzavřený a tichý. Není tu žádného svědka. Není možno žádné zakročení.

Ale jiná myšlenka ho dovedla až k zábradlí a průlomem mezi keři zadíval se do pustého údolí, na les s černými stromy, tak temný a tajemný, v němž zpozoroval, jda jím, otvory jeskyň. Vrhnout v jednu z nich Aurelii, uvěznit ji a držet zajatou pod hrozbou četníky, věznit Aurelii po dva dny, tři dny, po celý týden, kdyby to bylo nutno, nebylo-liž to neočekávané, vítězné rozluštění, počátek a konec dobrodružství?

Zapískl slabě. Naproti, na druhé straně rybníku, mávaly dva páry paží nad dvěma keři u kraje lesa. To byla ujednaná znamení: dva muži tu stáli na stráži, aby mu byli nápomocni při jeho ohavném počínání. S této strany rybníka zmítala se na vlnách loďka.

Marescal dále neváhal. Věděl, že příležitost je prchavá a že, jestliže se jí člověk nechopí, kdy letí kolem, rozplyne se jako stín. Prošel znova terasou a zjistil, že dívka vypadá, jako by se měla jižjiž z mdloby probudit.

– Jednejme, nebo…

Hodil jí přes hlavu hedvábný šátek, jehož oba cípy svázal jí nad ústy, takže vytvořily jakýsi roubík. Poté pak ji vzal do náručí a odnesl ji.

Byla štíhlá a nevážila mnoho. On pak byl silný. Břímě se mu zdálo býti lehké. Přes to však, když dospěl až k průlomu a spatřil téměř kolmý svah rokle, prorvané bouřemi uprostřed podezdívky terasy, jal se přemýšlet a usoudil za nutné, jednat opatrně. Položil tedy Aurelii na kraj průlomu.

Čekala na nějakou chybu? Či napadlo ji náhlé vnuknutí? Ať tak či onak, neopatrnost Marescalova byla okamžitě potrestána. Nenadálým posunkem, s rychlostí a s odhodlaností, které ho překvapily, vytrhla šátek a nedbajíc toho, co by se jí mohlo stát, sjela shora až dolů, jako odtržený kámen, který se koulí dolů při sesutí oblásků a písku, až se zvedá mrak prachu.

Vzpamatovav se ze svého překvapení, rozběhl se, nedbaje toho, že může upadnout, a spatřil ji, jak nazdařbůh běží klikatou čarou se skály na srázný břeh, jako štvaná zvěř, jež neví, kam utéci.

– Prohrála jsi, ubohá holka! pronesl. Nezbývá ti, než sklonit kolena.

Doháněl ji již a Aurelie třásla se strachem a klopýtala, když tu Marescal měl dojem, že něco se zřítilo s výše terasy a spadlo vedle něho, právě tak, jako by to padala zlomená větev stromu. Obrátil se, spatřil muže, jehož spodní tvář byla zamaskována šátkem a jenž jistě asi byl ten, jejž nazýval milencem Aureliiným. Ještě měl čas chopit se svého revolveru, ale ne ho použít. Rána kolenem přímo do prsou a kopnutí dokonale mířené vrhlo jej až po kolena do směsi tekutého bahna, jež v těchto místech rybník tvořil. Všechen rozvzteklen, brouzdaje se v bahně, namířil svým revolverem proti tomuto protivníku právě ve chvíli, kdy tento o dvacet kroků dále kladl dívku do loďky.

– Stůj nebo střelím! zvolal.

Raoul neodpověděl. Postavil a opřel o lavici v lodi jako štít, který chránil Aurelii a jej, prkno, napolo shnilé. Poté odstrčil do proudu lodici, která počala tančiti na vlnách.

Marescal stiskl spoušť. Pětkráte. Spouštěl zoufale a vztekle. Ale žádná z pěti kulí, poněvadž patrony se patrně namočily, nevyletěla. Tehdy znova zapískl, jako dříve, ale daleko ostřeji. V dáli oba muži vyskočili z houštin jako čertíci z krabičky.

Raoul se nalézal uprostřed rybníku, to jest, asi na třicet metrů od protějšího břehu.

– Nestřílejte! zavyl Marescal.

Skutečně, proč střílet? Uprchlík nemohl, neměl-li býti vtažen do propasti, v níž mizí bystřina, než plouti stranou a přistál ku břehu právě na onom místě, kde na něho čekali jeho dva pomocníci s revolverem v ruce.

Uprchlík patrně si to dokonce uvědomil, neboť náhle obrátil loď a vrátil se k místu, odkud vyplul a kde mu bylo bojovati jen s jedním osamělým protivníkem.

– Palte! Palte! řval Marescal, jenž prohlédl tuto léčku. Teď musíte střílet, poněvadž se vrací! Tak střílejte přec, u všech čertů!

Jeden z mužů vypálil ránu.

V loďce zazněl výkřik. Raoul pustil vesla a klesl zpátky, zatím co dívka se na něho vrhla se zoufalými posunky. Vesla se stočila po proudu. Lodice zůstala okamžik nehnutě stát, nerozhodná, poté se poněkud zatočila, přídí k proudu, poté ucouvla, plynula vzad, zprvu pomalu a poté rychleji.

– U všech čertů a rohatých, zakoktal Marescal, je po nich veta!

Ale co mohl dělat? Rozuzlení bylo jisté. Lodice, chycená proudy spěšných vlnek, které na sebe narážely po obou stranách rovné hladiny uprostřed, ještě zase jednou se otočila, náhle znova rozjela se vpřed, s oběma těly, ležícími na jejím dnu, a letěla jako střela k zejícímu otvoru, do něhož se propadla, byvši jím pohlcena…

Vše to odehrálo se dříve než za dvě minuty poté, kdy oba prchající opustili břeh.

Marescal sebou ani nepohnul. S nohama ve vodě, s obličejem křečovitě staženým hrůzou, díval se na příšerné, neblahé místo, jako by se díval na jícen pekla. Jeho klobouk plaval na rybníku. Jeho vous a jeho vlasy byly v nepořádku.

– Je to možno? Je to možno? koktal. Aurelie… Aurelie…

Volání jeho mužů ho probudilo ze ztrnulosti. Udělali velkou okliku, aby ho dostihli, a nalezli ho, jak se hledí osušiti. Řekl jim:

– Je to pravda?

– Co?

– Lodice…? Jícen propasti…?

Nevěděl již přesně, co se stalo. V mučivých snech procházejí takto duchem děsné vidiny a zanechávají dojem příšerných skutečností.

Všichni tři odešli nad otvor, který vyznačoval plochý kámen a který obklopovaly rákosí a rostliny, zachycené o kameny. Voda přicházela sem v drobných vodopádech. v nichž bylo viděti to a tam zakulacené hřbety skal. Sklonili se. Naslouchali. Nic… Nic než hřmot prudkých vod. Nic než chladný van, jenž vystupoval s bílým prachem pěny.

– Toť peklo, zakoktal Marescal, toť jeden z jícnů pekla…!«

A opakoval:

– Je mrtva… Utopila se… Jak je to hloupé… 1 Jaká příšerná smrt…! Kdyby ji byl onen hlupák tam nechal… byl bych… byl bych…

Odešli do lesa. Marescal kráčel, jako by šel za rakví v pohřebním průvodu. Několikráte se ho jeho společníci vyptávali. Byli to lidé málo vhodní, které najal pro svou výpravu, lidé, kteří nebyli z jeho oddělení a kterým dal jen povšechná vysvětlení. Neodpověděl jim. Myslil na Aurelii, tak půvabnou, tak živou, kterou tak vášnivě miloval. Rozrušovaly ho vzpomínky, promísené výčitkami svědomí a hrůzou.

Nad to pak neměl klidného svědomí. Vyšetřování, jež mu hrozí, mohlo by dospět až k němu a následkem toho přičítat mu podíl na tragické nehodě. V tom případě by došlo ke zhroucení všeho, k pohoršení. Brageac by byl neúprosný a šel by ve své pomstě až do krajnosti.

Brzo nemyslil již na nic jiného, než na to, odejít, opustit tuto krajinu, co možno nepozorován Nahnal svým pomocníkům strachu. Společné nebezpečí jim hrozí, a jejich bezpečnost vyžaduje, aby se rozptýlili a aby každý se staral o sebe dříve, než bude způsoben poplach a četnictvu oznámena jejich přítomnost. Odevzdal jim dvojnásobnou částku peněz, než jaká byla smluvena, vyhnul se domům v Luz a dal se cestou do Pierrefitte-Nestalas v naději, že najde vůz, který by ho dovezl na nádraží k vlaku, jenž odjíždí v sedm hodin večer.

Ale teprve na tři kilometry od Luz byl předhoněn malým vozíkem o dvou kolech, pokrytým plachtou, vozíkem, který řídil venkovan, oblečeny v široký plášť, s baskickou čapkou na hlavě.

Vyšvihl se na vůz velitelsky a řekl pánovitým tónem:

– Pět franků, dojdeme-li včas k vlaku.

Nezdálo se, že by to bylo na venkovana udělalo valný dojem; dokonce ani nepobídl ubohou herku, která klopýtala a belhala mezi dvěma ojemi příliš od sebe vzdálenými.

Cesta byla dlouhá. Nehýbali se kupředu. Člověk by byl řekl naopak, že venkovan naschvál zdržuje svou kobylu.

Marescal zuřil. Ztratil veškeru sebevládu a bědoval:

– Nedojedeme včas… Jaká to herka, ta vaše kobyla!… Dám vám dvacet franků! Platí?

Krajina mu připadala náramně ošklivá, obydlená přízraky a podél cest plná policistů, pronásledujících policistu Marescala. Pomyšlení, ztrávit noc v těchto končinách, kde leží mrtvola té, kterou poslal na smrt, byla nad jeho síly.

– Dvacet franků, řekl.

A náhle, ztráceje hlavu:

– Padesát franků! Hle! Padesát franků! Zbývá nám urazit již jen dva kilometry… dva kilometry v sedmi minutách, to není u všech čertů nemožno!… Nu tak, zatra, spráskejte ji, svou kobylu!… Padesát franků!…

Venkovan byl jat záchvatem vážné energie a jako by byl čekal jedině na tento skvělý návrh, počal s takovou vášní mlátiti herku, že náhle se tryskem rozběhla.

– Pozor! Nesrazíte nás přece do příkopu!

Venkovan věru málo dbal této vyhlídky! Padesát franků! Mlátil střídavě oběma rukama koncem obušku, který zakončovala měděná koule. Zvíře, poplašeno, zdvojnásobilo rychlost. Vozík skákal s jednoho okraje silnice na druhý. Marescal se čím dále tím více znepokojoval.

– Ale toť pitomé!… Překotíme… Stůj, u všech všudy!… Vy jste šílený!… Vidíte, už to tu je!… Už v něm jsme!…

Už to bylo skutečně. Neobratné utažení otěží, prudší skok stranou a kobyla i vůz střemhlav spadly do příkopu způsobem tak neblahým, že se vozík převrátil na oba muže, ležící dole na břiše a že herka, zamotaná do postroje, s kopyty ve vzduchu, zuřivě kopala do prken sedadla.

Marescal si okamžitě uvědomil, že se mu nic nestalo. Ale venkovan ho drtil celou svou tíží. Chtěl se ho zbavit. Nemohl. A zaslechl laskavý hlas, který syčel do jeho ucha:

– Máš oheň, Rudolfe?

Od paty k hlavě Marescal pocítil, že jeho tělo ledovatí, Smrt asi působí tento dojem již zchladlých údů, jež nic nikdy již nebude moci oživit. Zakoktal:

– Muž z rychlíku…

– Muž z rychlíku, ano, právě ten, opakovala ústa, která mu lechtala v uchu.

– Muž z terasy, zasténal Marescal.

– Ba právě… muž z rychlíku, muž z terasy… a také muž z Monte Carla a muž z boulevardu Haussmannova, vrah dvou bratří Loubeauxových a společník Aureliin a řidič lodky a venkovan z vozíku. Co, starochu, Marescale, toť hezká řádka bojovníků, s nimiž musíš zápasiti a všichni jsou pořádní siláci.

Herka ukončila konečně své rány kopyty do sedadla a povstala. Pozvolna Raoul si svlékal svůj široký plášť, jímž se mu podařilo obtočit komisaře, a tak učiniti nehybnými jeho ruce a nohy. Odstrčil vozík, stáhl s koně popruh a řemeny postroje pevně svázal Marescala, kterého poté vytáhl z příkopu a posadil vysoko na svah mezi hustou mýť. Zbývaly mu ještě dva řemeny, jimiž přivázal jeho poprsí a hrdlo ke kmeni břízy.

– Nemáš se mnou štěstí, staroušku Rudolfe. Už po dvakráte tě ovíjím jako faraóna. Ach, ano, nesmím zapomenout použít za roubík šátku Aureliina. Nekřičet a nebýt viděn je pravidlo dokonalého zajatce. Ale můžeš se dívat na plno očima a rovněž tak poslouchat plnýma ušima. Aj# slyšíš pískat vlak? Tef-tef-tef… vzdaluje se a s ním sladká Aurelie a její otčim. Neboť musím tě přece uklidnit. Je zrovna tak živa jako ty a já i Aurelie. Poněkud unavena, možná, po tolika dojmech! Ale jedna dobrá noc spánku a nebude to již na ní vidět.

Raoul přivázal koně a urovnal trosky vozu. Poté si šel zase sednout ke komisaři.

– Čertovské dobrodružství, ono ztroskotání lodky, co? Ale žádný zázrak, jak by ses mohl domnívat. A také žádná náhoda. Pro své poučení zapamatuj si* že nikdy nepočítám ani na zázrak, ani na náhodu, nýbrž vždycky jedině na sebe. A tak tedy… ale nenudí tě můj malý proslůvek? Nechceš raději spát? Ne? Pak tedy pokračuji. –. Nuže, právě jsem opustil Aurelii na terase, když tu se mne zmocnil cestou jakýsi neklid: bylo to moudré, zanechat ji takto? Což pak člověk ví, zda neobchází kolem nějaký dareba, či zda nějaký napomádovaný krasavec kolem neslídí?… Takovéto předtuchy, toť je právě část mého systému… Vždy jsem jich poslušen. A proto jsem se vrátil. A co tam vidím? Rudolfa, podlého únosce a zpronevěřilého policistu, jenž se vrhá dolů do údolí za svou kořistí! Načež padám s nebe, poskytuji ti podkolenní lázeň v bahně, unáším Aurelii a staň se, co staň! Rybník, les, jeskyně, to byla s
voboda. Tu však, bác! ty zapískáš a na tvé zavolání vynořují se dva pobertové! Co dělat? To byla nerozluštitelná úloha, ze všech nejnerozluštitelnější! Vtom blýskla mi hlavou geniální myšlenka… Což abych se dal pohltit propastí? Vtom mi browning vyplivl do tváře svůj náboj. Pouštím vesla. Dělám mrtvého na dně loďky. Vysvětlil jsem věc Aurelii a tu, hop! letíme střemhlav do jícnu stoky.

Raoul poklepal Marescalovi na stehno.

– Ne, prosím tě, přítelíčku, jen se nerozčiluj: nevydávali jsme se v žádné nebezpečí. Všichni lidé z okolí vědí, že, pustí-li se člověk do tohoto tunelu, prodírajícího se vápenatými skalami, je odnesen o dvě stě metrů níže a položen na drobnou pláž jemného písku, odkud se vyjde zase nahoru po několika pohodlných schodech. V neděli celé tucty kluků takto tady jaksi sáňkují a poté si znova svou loďku vytáhnou nahoru. Není třeba se báti ni nejmenšího škrábnutí. A tak mohli jsme se z povzdálečí dívat na tvé zhroucení a vidět tě, jak odcházíš se skloněnou hlavou, obtěžkanou výčitkami svědomí. Tehdy jsem dovedl znova Aurelii do klášterní zahrady. Její otčim přijel pro ni vozem, aby hned vlakem odjeli, zatím co já jsem šel pro svůj kufřík, koupil jsem si spřežení a šaty venkovana a vzdaloval jsem se, jen co noha nohu mine, bez jiného cíle, než krýti odchod Aureliin.

Raoul opřel svou hlavu o rameno Marescalovo a zavřel oči.

– Nemusím ti snad ani říci, že vše to mne poněkud unavilo a že pokládám za nutné krátké zdřímnutí. Bdi nad mými sny, dobráku Rudolfe a nic se neznepokojuj. Je ti co nejlépe v nejlepším světě. Každý v něm zaujímá místo, které si zasluhuje a hlupáci slouží za podušku chytrákům, jako jsem já.

Usnul.

Nastával večer. Tma padala kolem nich k zemi. Chvílemi se Raoul probouzel a pronášel několik slov o zářících hvězdách či o modrém jasu měsíce. Poté pak znova usínal.

K půlnoci pocítil hlad. Jeho kufřík obsahoval potraviny. Nabídl z nich něco Marescalovi a vyňal mu z úst roubík.

– Jez, drahý příteli, řekl, klada mu do úst sýr.

Ale Marescal se okamžitě rozzuřil a vyplivl sýr, mumlaje:

– Hlupáku! Blbče! Ty, tys hlupák! Víš, cos udělal?

– To si myslím, zachránil jsem Aurelii. Její otčim ji odváží do Paříže a já tam pojedu za ní.

– Její otčim! Její otčim! zvolal Marescal. Co pak ty nic nevíš?

– Co?

– Ale vždyť on ji miluje, ten její otčim!

Raoul se ho chopil za hrdlo, všechen jsa bez sebe.

– Hlupáku! Blbče! Tos nemohl hned říci, místo abys poslouchal mé pitomé řeči? On ji miluje? Oh, toho bídáka!… Ale což ji tedy kde kdo miluje, tu holku tam!? Surovci! Copak jste se nikdy na sebe nepodívali do zrcadla? A zvláště ty, se svou napomádovanou kotrbou? Sklonil se k němu a řekl:

– Poslyš mne, Marescale. Vyrvu onu dívku jejímu otčímu. Ale i ty nech ji na pokoji. Nestarej se již o nás.

– Toť nemožno, řekl komisař temně.

– Proč?

– Vraždila.

– Tak že máš v plánu…?

– Vydat ji spravedlnosti, a to se mi podaří, neboť ji nenávidím.

Pronesl to tónem divoké nenávisti, která způsobila, že Raoul pochopil, jak nadále bude u Marescala zášť vítězit nad láskou.

– Tím hůře pro tebe, Rudolfe. Chtěl jsem ti navrhnout povýšení, něco jako místo policejního prefekta. Ty máš raději zápas. Jak chceš. Počni nocí, ztrávenou pod širým nebem. Nic není lepšího pro zdraví. Já pak docvalám na koni až do Lourd, na hlavní trať. Jsou vzdáleny dvacet kilometrů. To jsou čtyři hodiny pomalého klusu pro mou kobylu. A dnes večer budu v Paříži, kde počnu tím, že Aurelii odvedu do bezpečí. S bohem, Rudolfe.

Přivázal na koně, jak se to zrovna dalo, svůj kufřík, skočil obkročmo na něho, a bez třmenů, bez sedla, pohvizduje si loveckou píseň, vhroužil se do noci.

*

Večer v Paříži stará dáma, kterou nazýval Viktorií, a která bývala jeho kojnou, očekávala v automobilu před malým soukromým domem v ulici de Courcelles, kde bydlil Bregeac.

Aurelie nepřišla.

Hned za svítání postavil se znovu na stráž. V ulici zpozoroval hadráře, který odcházel, když byl předtím háčkem na konci své hůlky něco vyzobl z bedny na smetí. A tu Raoul ihned se zvláštním smyslem, který působil, že poznával lidi podle jejich chůze více ještě než podle každého jiného znamení, pod hadry a pod špinavou čepící, a ačkoliv ho sotva jen zahlédl v zahradě vily Faradoni a na silnici do Nizzy, poznal vraha Jodota.

– U čerta, řekl si Raoul tento zde je již tak časně u díla?

K osmé hodině pokojská vyšla z domu a běžela do sousední lékárny. S bankovkou v ruce přistoupil k ní a zvěděl, že Aurelie, přivezená včera večer Bregeacem, leží se silnou horečkou a blouzní.

K poledni obcházel kolem domu i Marescal.

VIII.

Přípravy a plán bitvy.

Události přinášely Marescalovi nečekanou pomoc. Poněvadž Aurelie byla upoutána na lůžko, byl zmařen plán, navržený Raoulem, nemohla prchnout a každé chvíle mohlo dojíti k udání. Marescal ostatně učinil i bezprostřední opatření: ošetřovatelka, kterou musili povolat k Aurelii, byla jeho stvůrou, jež mu, jak se Raoul o tom přesvědčil, podávala denně zprávy o stavu nemocné. V případě náhlého zlepšení nemoci byl by jednal.

– Ano, řekl si Raoul, ale jestliže nejednal, je to proto, poněvadž jsou tu nějaké důvody, které mu brání, veřejně obvinit Aurelii, a k vůli kterým dává přednost, počkat až do konce nemoci. Připravuje se. Připravujme se také.

Ačkoliv byl nepřítelem příliš logických domněnek, jež pak skutečnost vždy usvědčí ze lži, Raoul přece jen z okolností si vyvodil některé důsledky, aby se tak řeklo, nedobrovolné. Podivnou skutečnost, na kterou nikdo na světě ani na okamžik si nevzpomněl, Raoul ji zahledal neurčitě, spíše silou věcí, než úsilím svého ducha a chápal, že nadešla chvíle, kdy nutno odhodlaně jednat.

– Při výpravě říkal často, největší nesnází je první krok.

Nuže, i jestliže jasně postřehoval některé činy, důvody k těmto činům zůstávaly temny. Osoby dramatu zachovávaly pro něho vzhled automatů, loutek, zmítajících sebou v bouři a v mukách. Chtěl-li zvítězit, nepostačovalo mu již jen chránit Aurelii ze dne na den, bylo mu nutno prohledat minulost a objevit, které v hlubině skryté důvody svedly k činu a působily na ně během tragické noci.

– Celkem, mimo mne, řekl si, jsou tu čtyři herci první třídy, kteří se točí kolem Aurelie a kteří, všichni čtyři, ji pronásledují: Vilém, Jodot, Marescal a Bregeac. Mezi těmito čtyřmi jsou někteří, kteří jsou k ní puzeni láskou, druzí pak touhou, vyrvat jí její tajemství. Spojení těchto dvou prvků, lásky a žádostivosti peněz, má rozhodný vliv na celé dobrodružství. Nuže, Vilém je pro tuto chvíli vyřazen. Bregeac a Jodot mne neznepokojují, pokud Aurelie bude nemocna. Zbývá Marescal. Hle, toť nepřítel, jejž nutno míti na očích.

Naproti domu Bregeacovu byl náhodou volný byt. Raoul se v něm usídlil. A pak, poněvadž Marescal používal služeb ošetřovatelčiných, vyčíhal si pokojskou a najal ji do svých služeb. Po třikráte, když ošetřovatelka nebyla přítomna, pokojská uvedla ho k Aurelii.

Dívka dělala, jako by ho nepoznávala. Byla dosud tak zeslabena horečkou, že nemohla pronésti více než několik nesouvislých slov a znova zavírala oči. Ale nepochyboval o tom, že ho slyšela a že věděla, kdo k ní to mluví tímto něžným hlasem, který ji konejší a uklidňuje jako vložení magnetických rukou.

– To jsem já, Aurelie, říkal. Vidíte, že jsem věren svému slibu a můžete mít plnou důvěru. Přisahám vám, že vaši nepřátelé nejsou schopni nade mnou zvítězit a že vás vysvobodím. Jak mohlo by to býti jinak?

Myslím jedině na vás. Vytvářím si znova váš život a objevuje se mi pozvolna takový, jaký je, prostý a počestný, Vím, že jste nevinna. Věděl jsem to vždy, i když jsem vás obviňoval. Důkazy i nejnevývratnější se mi zdají býti falešné: slečinka se zelenýma očima nemohla býti zločinkou.

Nebál se, jíti ještě dále ve svém vyznání a říci jí slova ještě něžnější, jež musila vyslechnouti a jež promísil radami:

– Vy jste celý můj život… Nenašel jsem nikdy v ženě více půvabu a kouzla… Aurelie, svěřte se mi… Žádám vás jen o jednu věc, slyšíte, o důvěru. Jestliže se vás někdo bude vyptávat, neodpovězte. Jestliže bude chtíti vás odtud odvésti, odmítněte. Mějte ve mne důvěru až do poslední minuty nejkrutější hodiny. Jsem zde. Budu vždy vám nablízku, poněvadž žiji jedině vám a pro vás.

Obličej dívčin bral na se výraz klidu. Usínala, jako by kolébána šťastným snem.

Tehdy vplížil se Raoul do pokojů Bregeacových a hledal, ostatně marně, papíry nebo údaje, které by ho mohly vésti.

Vykonal i v bytě, který Marescal obýval v ulici Rivoli, domácí návštěvy nanejvýše pečlivé a podrobné.

Konečně pak prováděl přísné pátrání v kancelářích ministerstva vnitra, kde pracovali oba muži. Jejích soupeřství a jejich vzájemná nenávist byly známy všem. Jsouce oba podporováni na nejvyšších místech, byli oba také potíráni, jak v ministerstvu ( tak na policejní prefektuře, mocnými osobnostmi, které spolu zápasily nad jejich hlavami. Služba tím trpěla. Oba muži se vzájemně veřejně obviňovali z těžkých chyb. Mluvilo se o poslání na odpočinek. Kdo z nich bude obětován?

Jednoho dne, uschován za čalounem, Raoul spatřil u lože Aureliina Bregeaca. Byl to člověk popudlivý, tváře hubené a žluté, dosti velký, jenž dovedl dobře vystupovati a který rozhodně byl daleko elegantnější a jemnější než sprostý Marescal. Probouzejíc se spatřila ho dívka, jak se nad ni sklání a řekla mu s tvrdým přízvukem:

– Nechte mne… nechte mne…

– Jak mne nenávidíš, zamumlal, a jak ráda bys mi způsobila bolest!

– Neudělám nikdy nic zlého tomu, koho si vzala má matka, řekla.

Patřil na ni se zřejmým utrpením.

– Jsi opravdu krásná, ubohé dítě… Ale proč jsi vždycky odmítala mou lásku? Ano, vím, chybil jsem. Velice dlouho byl jsem k tobě váben jen oním tajemstvím, které jsi mi bezdůvodně skrývala. Ale kdybys byla tak zatvrzele nesetrvávala na svém pošetilém mlčení, nebyl bych byl pomýšlel na ostatní věci, které jsou pro mne mukami… poněvadž nikdy mne nebudeš míti ráda… poněvadž není možno, abys mne milovala…

Nechtěla poslouchat a obrátila hlavu. Ale on dále pravil:

– Za svého blouznění v horečce jsi často mluvila o odhaleních, jež mi chceš učinit. Bylo to ohledně oné věci? Či vztahovalo se to na tvůj nesmyslný útěk s Vilémem? Kam tě zavedl, onen bídník? Co se s vámi stalo, než ses utekla do svého kláštera?

Neodpověděla, ze slabosti vyčerpání, možná, možná však i z pohrdání.

Bregeac mlčel. Když odcházel, spatřil, že pláče.

Celkem, po dvou týdnech pátrání, každý jiný než Raoul by byl pozbyl odvahy a všeho nechal. V podstatě a mimo některé 6klony, které měl, vykládat si je na svůj způsob, hlavní záhady zůstávaly nerozřešitelné či při nejmenším nedocházely zjevného rozluštění.

– Ale přesto neztrácím času, říkal si, – a toť hlavní. Jednat, spočívá nejčastěji v tom, nejednat. Ovzduší je méně husté. Můj názor o lidech a událostech stává se přesnějším a silnějším. Jestliže i schází ještě něco, jsem aspoň v samém srdci pevností. V předvečer zápasu, jenž, jak je vidět, bude tak nesmírně prudký, v době, kdy všichni navzájem se na smrt nenávidící nepřátelé se střetnou, samý nutnosti bóje a potřeba, nalézt účinnější zbraně, přivodí jistě neočekávaný náraz, z něhož vytrysknou jiskry.

A vytryskla jedna dříve, než Raoul si myslil, jiskra, jež ozářila jednu stranu temnot, na které nemyslil, že by se mohlo stát něco důležitého. Jednoho rána, jak tiskl své čelo k okenní tabulce a upíral oči na okna Bregeacova, znova spatřil, v jeho přestrojení za hadráře, spoluvinníka Jodota. Ten nesl tentokráte na rameni plátěný pytel, do kterého házel svou kořist. Postavil jej, opřev jej přímo o zeď domu, usedl na chodník a jal se jíst, při tom se hrabaje v nejbližší bedně na smetí. Jeho pohyby zdály se býti mechanické, ale po chvíli Raoul snadno zpozoroval, že onen muž bodcem hole k sobě tahá jen smačkané obálky a roztrhané dopisy. Vrhal v ně roztržitý pohled a poté pokračoval ve svém třídění. Zcela určitě jej zajímala korespondence Bregeacova.

Po čtvrthodině přehodil si znova přes rameno svůj pytel a odešel. Raoul šel za ním až na Montmartre, kde Jodot měl krámek s droby.

Přišel tak třikráte po sobě a vždy znova se dal do své podezřelé práce. Ale třetího dne, jedné neděle, Raoul spatřil Bregeaca, jenž číhal za jedním z oken.

Když Jodot odešel, tentokráte i Bregeac jej s nesmírnou opatrností sledoval. Raoul je z dálky provázel. Pozná vztahy, které spojují Bregeaca a Jodota?

Prošli tak, jeden za druhým, čtvrtí Monceau, překročili hradby a dostali se, na konci boulevardu Bineau, ku břehům Seiny. Zde několik skromných vil střídalo se s nezastavěnými plochami. Proti jedné z vil Jodot opřel svůj pytel a usednuv jedl.

Zůstal tu tak čtyři či pět hodin, střežen Bregeacem. jenž obědval na třicet kroků dále pod loubím malé hospůdky, a Raoulem, který, leže na břehu, kouřil cigarety.

Když Jodot odešel, Bregeac se vzdálil jinou stranou, jako by vše pozbylo pro něj zájmu, a Raoul vešel do hospůdky, promluvil s hostinským a zvěděl, že vila, naproti které Jodot usedl, náležela ještě před několika týdny bratřím Loubeauxovým, zavražděným v rychlíku do Marseille třemi lupiči. Úřady vilu zapečetily a svěřily dohled jednomu ze sousedů, který chodil neděli jak neděli na procházku.

Raoul se zachvěl, slyše jméno bratří Loubeauxových. Podezřelé počínání Jodotovo počínalo nabývat významu.

Vyptal se na věc důkladněji a zvěděl, že v době před svou smrtí bratří Loubeauxovi obývali velice málo ve své vile, která jim sloužila již jen jako skladiště pro jejich obchod šampaňským vínem. Rozešli se se svým společníkem a cestovali teď za obchodem na vlastní účet.

– Se svým společníkem? zeptal se Raoul.

– Ano, jeho jméno je dosud napsáno na měděné deštičce u dveří: »Bratří Loubeauxové a Jodot.«

Raoul potlačil mimoděčně trhnutí.

– Jodot?

– Ano, tlustý člověk s rudým obličejem, jenž vypadá jako pouťový obr. Nikdy ho tady v okolí znova nespatřili již déle než rok.

To byly zprávy značné důležitosti, jak si řekl Raoul, když se octl sám. Tak tedy Jodot byl dříve společníkem obou bratří, jež později zavraždil? Nic podivného ostatně, že policie ho nechala na pokoji, poněvadž nikdy nepojala podezření, že by byl do věci zapleten nějaký Jodot a poněvadž Marescal je přesvědčen, že třetím spoluvinníkem jsem já. Ale pak, proč vrah Jodot přichází právě na místa, kde bydlily kdysi jeho oběti? A proč Bregeac stopuje tyto jeho výpravy?

Uplynul celý týden bez nových událostí. Jodot se již neobjevil před domem Bregeacovým, Ale v sobotu večer Raoul, jsa přesvědčen, že chlapík se vrátí k vile v neděli ráno, překročil zeď, obkličující sousední nezastavěné místo, a dostal se do vily jedním z oken v prvním poschodí.

V tomto poschodí byly dvě ložnice dosud opatřeny nábytkem. Některé stopy dovolovaly soudit, že byly prohledány. Kdo se tu hrabal? Zřízenci soudní? Bregeac? Jodot? A za jakým cílem?

Raoul nijak se tím nemeškal. To, co druzí přišli hledat, buď se tam nenalézalo, nebo se již tam nenalézalo. Uvelebil se do křesla, aby v něm ztrávil noc. Svítě si kapesní lampičkou, vzal s jednoho stolu knihu, jejíž četba ho brzo uspala.

Pravda se odhaluje jedině těm, kdož ji přinutí vyjít ze tmy. Velice často, když myslíme, že je vzdálena, náhoda postaví ji dobrácky právě na místo, které jsme jí připravili, a všechna zásluha toho spočívá v jakosti oné přípravy. Probudiv se Raoul prohlédl si znova knihu, kterou večer prolistoval. Její desky byly pokryty jakýmsi lystrem, vzatým z kusu černé látky, jaké používají fotografové na pokrytí svého stroje.

Hledal – Ve směsi v přístěnku, naplněném hadry a papíry, nalezl kus takové látky. Tři části byly z ní vystřiženy do kulata, každý ve velikosti talíře.

– Tady to je, zašeptal, všechen jsa vzrušen. Teď už vidím jasně. Tři masky lupičů z rychlíku pocházejí odtud. Tato látka je toho nevyvratitelným důkazem. Ona vysvětluje a doprovází poznámkami to, co se stalo.

Pravda zdála se mu být nyní tak přirozená, tak shodná s nevyjádřenými předtuchami, které o ní měl, a v jistém smyslu a do jisté míry tak zábavná svou prostotou, že se dal do smíchu v hlubokém tichu domu.

– Výborně, výborně, pravil. Osud sám mi přinese prvky, které mi ještě scházejí. Od této chvíle vstupuje ke mně do služby a všechno podrobnosti dobrodružství na mé zavolání přichvátají a postaví se do plného světla.

V osm hodin strážce vily vykonal svou nedělní obchůzku v přízemí a zase zavřel dveře. V devět hodin Raoul sestoupil do jídelny a, nechav okenice zavřeny, otevřel okno nad místem, kam Jodot přišel si sednout.

Jodot byl dochvilný. Přišel se svým pytlem, který opřel dole o zeď. Poté usedl a jedl. A pojídaje mluvil sám k sobě šeptem, že Raoul nic neslyšel. Jídlo, skládající se z uzenářského zboží a ze sýra, bylo zalito půllitrem bílého vína. Poté Jodot zapálil si dýmku, jejíž kouř vystupoval až k Raoulovi.

Došlo k druhé a poté ke třetí dýmce. A tak uplynuly dvě hodiny, aniž by Raoul mohl pochopit důvody tohoto dlouhého čekání. Štěrbinami v okenicích bylo vidět dvě nohy, zabalené v hadry, a dva zešmaťchané škrampy. Dále tekla řeka. Procházecí chodili kolem vzhůru i dolů. Bregeac byl asi na stráži v jednom podloubíčku hospody.

Konečně, několik minut před polednem, Jodot pronesl tato slova:

– A co tedy? Nic nového? Toť přece jen trochu moc, tohleto.

Zdálo se, že mluví ne již k sobě sám, nýbrž k někomu, kdo je mu nablízku. A přece nikdo k němu nepřišel a nikoho nebylo u něho.

– U všech všude rohatých, mumlal, vždyť ti přec povídám, že je tam. Ne jednou, nýbrž stokrát jsem ji měl v ruce a ji viděl, na vlastní oči viděl. Udělal jsi dobře to, co jsem ti řekl? Prohledal jsi celou pravou stranu sklepa jako onehdy levou? Pak… pak… byl bys měl najít…

Odmlčel se na dosti dlouho a poté pokračoval:

– Měl by ses pokusit o to trochu dál a prohledat i nezastavěné místo za domem pro případ, že by byli před oním kouskem v rychlíku hodili láhev tam. Taková skrýš pod širým nebem je zrovna tak dobrá jako jiná. Jestliže Bregeac prohledal sklep, jistě si nevzpomněl na vnějšek. Jdi tam a hledej. Počkám na tebe.

Raoul neposlouchal již dále. Uvážil věci a počal chápat, jakmile Jodot se zmínil o sklepu. Onen sklep patrně se rozprostíral pod celým domem a měl do ulice okénko a druhé do zadního průčelí. Touto cestou bylo snadno se dostat na dvůr.

Rychle vyšel do prvního poschodí, kde z jednoho pokoje byl výhled na nezastavěné místo, a okamžitě zjistil správnost svého předpokladu. Uprostřed nezastavěné plochy na níž se tyčil sloup s nápisem: »Na prodej!«, mezi hromadou starého železa, zborcených sudů a rozbitých lahví maličký klučina, sedmi– či osmiletý, chatrného zdraví, neuvěřitelně hubený pod šedivým trikem, které mu přiléhalo k tělu, hledal, všude se protahoval a všude dovedl vklouznout s hbitostí veverky. Kruh jeho pátrání, jež zdálo se mít za cíl objev jedné láhve, byl tím neobyčejně zúžen. Jestliže se Jodot nemýlil, zákrok musil býti krátký. Byl skutečně krátký. Po desíti minutách asi, když byl odsunul několik starých beden, hoch povstal, a neztráceje čas, utíkal k vile s lahví s uraženým hrdlem a šedou od prachu.

Raoul rychle seběhl až do přízemí, aby se dostal do sklepa a vzal chlapci jeho kořist. Ale dveře do sklepa ( které zpozoroval v předsíni, nedaly se otevřít, a proto Raoul se postavil znova na stráž u okna jídelny.

Jodot již mumlal:

– Už ji máš? To je báječné…! Teď jsem kryt. Přítel Bregeac už mně nebude moci nic udělat. Rychle, zahrab se!

Chlapec se asi »zahrabal«, což patrně spočívalo v tom, že se skrčil naplocho mezi tyče mříže v okénku a dostal se ven a venku jako lasička se protáhl až na dno pytle, aniž jakýkoliv pohyb neb zakymácení plátna upozornilo na tento jeho pochod.

A tu již ihned Jodot povstal, hodil si své břímě na rameno a vzdálil se.

Bez nejmenšího zaváhání Raoul porušil pečeti, vypáčil zámky a vyšel z vily.

Na tři sta metrů před ním kráčel Jodot, nesa na zádech spoluvinníka, který mu nejprve posloužil tím, že prohlédl sklepy v době Bregeacově a poté sklep vily bratří Loubeauxových, o sto metrů za ním Bregeac hadovitě se plížil mezi stromy.

A Raoul zpozoroval, že na Seině rybář, který tu chytal na udici, vesluje týmž směrem: Marescal.

Tak tedy Jodot byl sledován Bregeacem, Bregeac a Jodot Marescalem a všichni tři Raoulem.

Sázkou, cenou zápasu byla láhev.

– Toť opravdu vzrušující, řekl si Raoul. Jodot má v rukou láhev, ale neví, že i jiní po ní dychtí. Kdo bude nejmazanější ze tří ostatních darebáků? Kdyby tu nebylo Lupina, vsadil bych na Marescala. Ale je tu Lupin…

Jodot se zastavil. Bregeac udělal totéž a rovněž tak Marescal ve své lodce. A taky Raoul.

Jodot položil svůj pytel, aby v něm chlapci se pohodlně leželo, a sedě na lavičce, prohlížel si láhev, třásl jí a dával jí blýskat ve slunci.

To byla chvíle k činu pro Bregeaca. Tak aspoň si pomyslil a zvolna se přiblížil.

Otevřel pánský slunečník a držel jej jako štít, jímž si zakrýval obličej. Na své loďce Marescal mizel pod svým velikým, slaměným širákem.

Když se Bregeac octl na tři kroky od lavice, zavřel svůj slunečník, vyskočil, nedbaje procházejících se lidí, vyrval mu láhev z ruky a dal se na útěk třídou, jež vedla k hradbám.

Bylo to dobře provedeno a s obdivuhodnou rychlostí. Všechen překvapen Jodot zaváhal, vykřikl, chopil se svého pytle, znova jej položil na zemi, jako by se bál, že nebude moci dost rychle běžet s tímto břemenem, zkrátka, sám se vyřadil.

Ale Marescal předvídaje, že dojde k přepadení, přistál k břehu a rozběhl se za Bregeacem. Raoul rovněž tak. Teď zbývali již jen tři zápasníci.

Bregeac, jako dobrý závodník, nemyslil na nic jiného než na to, jak co nejrychleji běžet, a neohlížel se. Marescal nemyslil než na Bregeaca a také se neobracel, takže Raoul se nijak nekryl. K čemu?

V deseti minutách první ze tří běžců dostihl k bráně des Ternes. Bregeacovi bylo tak horko, že si svlékl svrchník. U potravní čáry zastavil vůz elektrické dráhy a četní cestující čekali na stanici, aiby do vozu vstoupili a vrátili se do Paříže.

Bregeac se vmísil do tohoto davu.

Marescal též.

Průvodčí volal čísla. Ale tlačenice byla tak veliká, že Marescal mohl docela pohodlně vytáhnout láhev z kapsy Bregeacovy, aniž tento c okoliv zpozoroval. Marescal ihned překročil potravní čáru a znova vzal nohy na ramena.

– Tak jeden po druhém, smál se Raoul. Moji človíčkové sami vzájemně se vylučují ze zápasu a pracují pro mne.

Když také překročil potravní čáru, Raoul spatřil Bregeaca, jak činí zoufalé pokusy, aby se dostal proti hrnoucímu se dovnitř davu z vozu tramwaje a aby se dal do pronásledování zloděje.

Ten volil ulice, rovnoběžně s třídou des Ternes, jež jsou daleko užší a klikatější. Běžel jako šílenec, Když se zastavil na třídě Wagramské, byl u konce sil a dechu. Maje tvář zalitou potem, oči podlité krví a žíly naběhlé, okamžik si utíral pot šátkem. Nemohl dále.

Koupil noviny a zabalil do nich láhev, když byl před tím do ní vrhl pohled. Poté láhev stiskl pod paži a šel dále krokem vrávoravým, jako člověk, který jen zázrakem se udržuje na nohou. Vpravdě krásný Marescal už se nedovedl vzchopit. Jeho límeček byl zmačkán a zkroucen jako mokré prádlo. Jeho vous končil dvěma špičkami, s nichž kapaly krůpěje.

Bylo to asi před náměstím Etoile, když pán nějaký s velkými černými brýlemi, přicházející opačným směrem, k němu přistoupil s hořící cigaretou v ústech. Pán zatarasil mu cestu a ovšem ho nepožádal o oheň, nýbrž bez jediného slova mu foukl svůj kouř do tváře s úsměvem, který odkrýval jeho zuby, skoro všechny špičaté jako špičáky.

Komisař vytřeštil oči. Zakoktal:

– Kdo jste? Co mi chcete?

Ale, proč se ptát? Cožpak nevěděl, že tu stál před ním jeho mystifikátor, ten, jejž nazýval třetím členem lupičské bandy, milenec Aureliin a jeho, Marescalův, věčný nepřítel.

A tento muž, jenž mu připadal jako vtělený ďábel, ukázal prstem na láhev a pronesl s posměšným přízvukem roztomilého žertu:

– Nu tak – sem s ní…! Buď přece roztomilý k pánovi – sem s ní! Copak se může vysoko postavený pán, komisař, procházet po ulicích s lahví? Nu tak, Rudolfe, hezky sem s ní…!

Marescal ihned povolil. Křičet, volat o pomoc, srotit proti vrahu prochazeče, toho nebyl schopen. Byl uhranut a omámen. Tento pekelný tvor mu bral všechnu ráznost, a hloupě, aniž i jen na vteřinku pomyslil na odpor, jako zloděj, pro něhož je docela přirozeno, vrátit ukradenou věc, dal si vzít láhev, kterou už nemohl pod paží udržet.

V tomto okamžiku objevil se tu Bregeac, bez dechu i on a zrovna tak nemaje síly ni vrhnouti se na třetího zloděje, ni pohnat k odpovědností Marescala. A oba, nehnutě stojíce na okraji chodníku, zaraženi a zmateni, patřili na pána s kulatými brýlemi, jak volá na automobil, usedá do něho a posílá jim zamáváním kloboukem okénkem pozdrav.

*

Jakmile se vrátil domů, Raoul rozbalil papír, ve kterém byla zabalena láhev. Byla to litrová láhev, jakých se používá na minerální vody, stará, litrová láhev bez zátky, ze skla neprůhledného a černého. Na nálepce, také špinavé a zaprášené, která však přes to asi zůstala uchráněna nehod, bylo možno snadno čísti velkými písmeny tištěný nápis:

Eau de Jouvence.*

Pod tím několik řádků, jež bylo mu těžko rozluštiti a které patrně udávaly složení této vody, vody Mladosti.

Uhličitému sodnatého… 1349 gramů »

draselnatého, 0435

vápenatého… 1000

atd. – atd.

Ale láhev nebyla prázdná. Uvnitř se něco pohybovalo, něco lehkého, co šustilo jako papír. Obrátil láhev, zakloktal jí, ale nic nevyšlo. Proto vsunul do láhve provázek, zakončený velkým uzlem, a takto, po dlouhé, trpělivé prácí, podařilo se mu vyjmout velice slabounký list papíru, stočený do závitu a stažený červenou šňůrou. Když list rozvinul, viděl, že to je vlastně jen polovice obyčejného listu papíru a že část dolejší byla odříznuta, či spíše nerovně odtržena. Písmena tam byla inkoustem načrtána, z nichž mnohá chyběla, ale celkem přece jen zbylá písmena postačila, aby si mohl sestaviti těchto několik vět:

»Obžaloba je pravdivá a mé doznání je přesné: jen já jsem sám vinen spáchaným zločinem a nesmí býti viněn ani Jodot ani Loubeauxové. Bregeac.«

Na první pohled Raoul poznal písmo Bregeacovo, ale napsané inkoustem, časem vybledlým, který, jakož i stav papíru dovolovaly určit stáří listiny a položit je o patnáct až dvacet roků zpátky. Jaký to byl zločin? A na kom byl spáchán?

Přemýšlel po dlouhou chvíli, načež polohlasem usoudil:

– Všechna nejasnost této věci pochází z toho, že to byla záležitost dvojitá a že dvě dobrodružství se tu mísila, dvě dramata, z nichž první přivodilo druhé. Druhé, to jest drama z rychlíku, při němž byli osobami oba Loubeauxové, Vilém, Jodot a Aurelie. A drama první, které se odehrálo dávno před tím a jehož dvě osoby nyní se srážejí: Jodot a Bregeac.

Toť situace čím dále tím složitější pro toho, kdo by neměl klíče k tajemství, ale pro mne čím dále tím jasnější. Hodina srážky se blíží a sázkou je tu Aurelie či spíše tajemství, které se zachvívá v hloubi jejích krásných, zelených očí. Kdo bude po několik okamžiků násilím, lstí nebo z lásky pánem jejího pohledu a její myšlenky, bude i pánem onoho tajemství, k vůli kterému zahynulo již tolik obětí.

A do tohoto víru pomst a žádostivých nenávistí Marescal přináší se svými vášněmi, se svými ctižádostmi onen děsný válečný stroj, kterým je soudnictví.

Proti mně…

Připravoval se do podrobností pečlivě a s tím větší energií k bóji, poněvadž i všichni protivníci si počínali se zmnoženou opatrností. Bregeac bez každého skutečného důkazu proti opatrovnici, jež podávala zprávy Marescalovi, a proti pokojské, která byla ve službách Raoulových, vypověděl obě. Okenice oken, vedoucích do ulice, byly zavřeny. Lidé Marescalovi pak počínali se objevovati na ulici. Jedině Jodot se znova neobjevoval; jsa patrně odzbrojen ztrátou listiny, v níž Bregeac podepsal své vlastní doznání, skryl se asi do nějakého bezpečného úkrytu.

Toto období se prodloužila na čtrnáct dní. Raoul dal se představiti pod falešným jménem manželce ministra, který otevřeně stranil Marescalovi, a podařilo se mu vniknouti do intimity této dámy, poněvadž již zralé, velice žárlivé, pro kterou její muž neměl žádného tajemství. Pozornosti Raoulovy ji unášely do sedmého nebe radosti. Neuvědomujíc si úlohy, kterou hraje a nevědouc ostatně o vášnivé lásce Marescalově k Aurelii, hodinu po hodině zpravovala Raoula o úmyslech komisařových, o tom, co osnuje proti Aurelii, a o způsobu, kterým hledí za pomoci ministrovy svrhnout Bregeaca a ty, kdož ho ochraňují.

Raoula pojal strach. Útok byl tak dobře sestaven, že se ptal sám sebe, zda jej nemá předejít, zda nemá unést Aurelii a zmařit plán nepřítelův.

– A co dál? řekl si. Oč by nás útěk přivedl dále? Spor zůstal by týž a bylo by třeba započít znova.

Dovedl vzdorovat pokušení.

Jednoho pozdního odpoledne, vrátiv se domů, našel tu lístek vzduchové pošty. Žena ministrova mu oznamovala poslední rozhodnutí, mezi jinými zatčení Aureliino, stanovené na den poté, na den 12. července, o třech hodinách odpoledne.

– Ubohá slečinka se zelenýma očima, pomyslil si Raoul. Bude míti ve mne důvěru, proti všem a přes všechno, jak jsem ji o to žádal? Zdaž nejsou to ještě zase slzy a úzkosti pro ni?

Spal klidně, jako velký vojevůdce v předvečer bitvy.

V osm hodin vstal. Rozhodný den počínal.

*

K poledni, když služka, která mu vedla domácnost, stará jeho kojná Victorie, vrátila se dveřmi pro služebnictvo s pletenou sítí na zásoby, šest mužů, postavených do schodiště, vniklo násilím do kuchyně.

– Váš pán je zde? řekl jeden z nich surově. No tak rychle, je zbytečno lhát. Jsem komisař Marescal a mám proti němu zatýkací rozkaz.

Všechna zsinalá a třesouc se strachy, žena zašeptala:

– Ve své pracovně.

– Veďte nás.

Položil svou ruku na ústa Victoriina, aby nemohla upozornit svého pána, a kráčeli za ní dlouhou chodbou, na jejímž konci ukázala na jeden pokoj.

Protivník neměl kdy postaviti se na odpor. Byl chycen, povalen, svázán a vynesen jako balík. Marescal jen mu vrhl prostě v tvář:

– Vy jste náčelník lupičů z rychlíku. Vaše jméno je Raoul de Limezy.

A, obraceje se ke svým mužům:

– Na policejní věznici! Zde je zatýkací rozkaz. A ani muk, ano?! Ani slova o osobnosti »zákazníkově«. Tony, ručíte mi za něj, ano? A vy též, Labonce? Odveďte ho. A dostavte se znova ve tři hodiny k domu Bregeacovu. Dojde řada na slečinku a na odpravení jejího nevlastního otce.

Čtyři muži odvedli »zákazníka«. Marescal si ponechal u sebe pátého, Sauvinouxe.

Okamžitě prohlédl psací stůl a zabavil několik bezvýznamných papírů a předmětů. Ale ani on ani jeho pomahač Sauvinoux nenalezli, co hledali, láhev, na níž před čtrnácti dny, na chodníku. Marescal měl čas si přečíst nápis: »Eau de Jouvence«,

Šli se naobědvat do jednoho z blízkých hostinců. Poté se vrátili. Marescal znovu zuřivě hledal.

Konečně, ve čtvrt na tři, Sauvinoux vypátral pod mramorem krbku pověstnou onu láhev. Byla opatřena zátkou a pečlivě zapečetěna červeným voskem.

Zatřásl jí, postavil ji před světlo elektrické lampy: obsahovala slabý svitek papíru.

Zaváhal, Má si přečíst onen papír?

– Ne… ne… ještě ne…! Až před Bregeacem…! Výborně, Sauvinoux, dobře jste si počínal, hochu!

Překypoval radostí a odešel mumlaje:

– Tentokráte jsme blízko cíle. Mám Bregeaca ve svých dvou rukou a není mi třeba víc, než sevřít svěrák. Pokud pak se týče dívčiny, není už nikoho, kdo by ji chránil! Její milenec je v chládku. Teď tedy střetneme se my dva, holčičko!

IX.

Sestro Anno, nevidíš nikoho přicházet?

Ve dvě hodiny téhož dne »holčička«, jak ji nazýval Marescal, se oblékala. Starý sluha, jménem Valentin, jenž tvořil nyní všechno služebnictvo v domě, jí donesl oběd do její ložnice a pověděl jí, že Bregeac si přeje s ní mluviti.

Povstala teprve nedávno z nemoci. Bledá, velmi zeslabená, nutila se udržet tělo vzpřímené a hlavu vzhůru před člověkem, kterého nenáviděla. Přibarvila si červení rty a přibarvila si i tváře a sešla dolů.

Bregeac čekal na ni v prvním poschodí, ve své pracovně, ve velké to místnosti s uzavřenými okenicemi do místnosti, kterou osvětlovala veliká elektrická lampa.

– Posaď se, řekl.

– Ne.

– Posaď si, jsi unavena.

– Řekněte mi hned, co mi máte říci, abych mohla odejít zas nahoru do svého pokoje.

Bregeac chodil chvilku pokojem. Jeho tvář projevovala neklid a starost. Pokradmu pozoroval Aurelii s právě tak velkým nepřátelstvím jako s vášnivou láskou, jako muž, který naráží na nezkrotnou vůli. Měl zároveň s ní i soucit.

Přistoupil k ní a položiv jí ruku na rameno, mocí ji přinutil, aby usedla, a i sám usedl.

– Máš pravdu, nebude to dlouhé. To, co ti mám pověděti, může býti řečeno několika slovy. Sama pak rozhodneš.

Seděli vedle sebe, ale zároveň vzdáleni si více než dva protivníci. Bregeac to vycítil. Všechna slova, jež pronese, rozšíří jen propast, která je dělí. Sevřel pěsti a pronesl slovo za slovem:

– Ty tedy nechápeš ještě, že jsme obklíčeni nepřáteli a že tato situace nemůže dlouho trvat?

Aurelie procedila mezi zuby:

– Jakými nepřáteli?

– Aj, to přece víš, je tu Marescal… Marescal, který tě nenávidí a jenž se chce pomstít.

A docela šeptem vážně jí vysvětlil:

– Poslyš, Aurelie, stopují a střeží nás již po nějaký čas. V ministerstvu prohledávají mé zásuvky. Představení i podřízení, kde kdo, je proti mně spolčen. Proč? Poněvadž jsou všichni více či méně ve službách Marescalových a poněvadž všichni vědí, že má velkou moc u ministerstva. Proto ty a já jsme spoutáni drull k druhu, i kdyby jen jeho nenávistí. A jsme spojeni svou minulostí, jež je stejná pro nás oba, ať již chceš nebo nechceš. Já jsem tě vychoval. Jsem tvůj poručník. Má zkáza je i tvou zkázou. A myslím si dokonce, že tím snad chtějí zasáhnouti tebe, z důvodů, jich neznám… Ano, mám dojem, podle některých příznaků, že by mne v nejhorším případě nechali na pokoji, ale ty, ty že jsi ohrožena přímo.

Aurelie zdála se omdlévat.

– Podle kterých příznaků?

Bregeac odpověděl:

– Ba je to ještě horší. Dostal jsem anonymní dopis, na papíru mého ministerstva, dopis prapodivný, nesouvislý, v němž jsem upozorněn, že proti tobě bude přikročeno k soudnímu stíhání.

Aurelie nalezla v sobě sílu říci:

– Stíhání? Šílíte. K vůli anonymnímu dopisu…

– Ano, vím, řekl. Psal to asi některý podřízený úředník, který zaslechl nějaké hloupé řeči… Ale přece jen, Marescal je schopen každého bídáctví.

– Bojíte-li se, odejděte.

– Bojím se o tebe, Aurelie.

– Nemám se čeho obávat.

– Ó, ano. Onen muž přisahal, že tě zničí.

– Pak mne nechte odejet.

– Měla bys tedy k tomu sílu?

– Měla bych všechny sílu, jíž by bylo zapotřebí, abych opustila toto vězení, ve kterém mne držíte, a abych vás již neviděla.

Bregeac zmalátněle pokývl hlavou.

– Mlč… Nemohl bych žít… Příliš jsem trpěl za tvé nepřítomnosti. Chci raději vše, všechno spíš, než žít odloučen od teeb. Můj všechen život závisí na tvém pohledu, na tvém životě…

Aurelie se vzpřímila a s rozhořčením, všechna se zachvívajíc, řekla:

– Zakazuji vám, abyste se mnou takto mluvil. Přisahal jste mi, že nikdy již neuslyším ani jediného slova takového druhu, ani jediného z oněch hnusných slov…

Zatím, co klesala zpět na svou židli, ihned jsouc vyčerpána, on se od ní vzdálil a vrhl se do křesla, s hlavou v rukou, s rameny zmítajícími se v pláči, jako poražený múž, pro něhož je život nesnesitelným břemenem.

Po krátkém mlčení pokračoval s temným přízvukem:

– Jsme ještě většími nepřáteli než před tvou cestou. Vrátila ses docela změněna. Co jsi jen dělala, Aurelie – ne v klášteře SainteMarie – nýbrž po tři první týdny, kdy jsem tě hledal jako šílenec, nemysle na klášter? Onoho bídáka Viléma jsi nemilovala, to jsem věděl… A přece jsi jej následovala. Proč? A co se s vámi dvěma stalo? Co se s ním stalo? Něco mi říká, že se odehrály velice vážné události… Člověk cítí, že jsi neklidná… eV svém blouznění jsi mluvila jako někdo, kdo stále jen a jen prchá, a viděla jsi krev, mrtvoly…

Aurelie se zachvěla zimou.

– Ne, ne, to není pravda… slyšel jste špatně.

– Neslyšel jsem špatně, řekl vrtě hlavou. Hleď, i právě v této chvíli jsou tvé oči vyděšeny… Člověk by řekl, že tvůj mučivý sen pokračuje…

Přistoupil k ní a zvolna jí řekl:

– Máš zapotřebí velkého odpočinku, ubohé dítě. A ten právě ti přicházím nabídnout. Dnes ráno jsem si zažádal o dovolenou a odjedeme. Přisahám ti, že nepronesu jediného slova, které by tě mohlo urazit. Ba, víc, nebudu ti nic říkat o oném tajemství, které jsi mi měla svěřit, poněvadž náleží mně zrovna tak jako tobě. Nepokusím se číst ve hloubi tvých očí, kde se skrývá a kde jsem se pokusili tak často, násilím, omlouvám se za to, rozluštiti neproniknutelnou záhadu. Nechám tvé oči na pokoji, Aurelie. Nebudu se již na tebe dívat. Můj slib je přesný a závazný. Ale pojď, ubohé dítě. Je mi tebe líto. Trpíš. Očekáváš, nevím co, a ke tvému volání může odpovědět jedině neštěstí. Pojď!

Zachovala s plachou umíněností mlčení. Mezi nimi vládl nevyléčitelný nesouhlas, nemožnost pronést slovo, které by nebylo poraněním či urážkou. Neblahá vášeň Bregeacova je dělila více, než tolik minulých věcí a než tolik hlubokých důvodů, které vždy působily, že na sebe vzájemně naráželi.

– Odpověz, řekl.

Aurelie pevně prohlásila:

– Nechci! Nemohu snést vaši přítomnost. Nemohu dále žíti v tomtéž domě jako vy. Při první příležitosti odejdu.

– A to, bezpochyby, ne sama! ušklíbl se. Ne více sama než posledně… Vilém, není-li pravda?

– Vyhnala jsem Viléma.

– Tedy někdo jiný. Jiný, kterého očekáváš, jsem o tom přesvědčen. Tvé oči nepřestávají hledat – tvé uši naslouchat… Tak na příklad v této chvíli…

Vrata do předsíně se otevřela a hned zase zavřela.

– Což jsem to neříkal? zvolal Bregeac se zlým smíchem. Člověk by opravdu řekl, že věříš, že někdo přijde. Ne, Aurelie, nikdo nepřijde, ani Vilém, ani onen druhý. Toť Valentin, kterého jsem poslal do ministerstva, aby mi přinesl došlou poštu. Neboť tam odpoledne nepůjdu.

Kroky sluhovy stoupaly po schodech do prvního poschodí a prošly předsíní. Vstoupil.

– Obstaral si, co jsem nařídil, Valentine?

– Ano, pane.

– Byly tam dopisy, listiny, k nimž nutno přičinit podpisy?

– Ne, pane.

– Vida, toť zvláštní. Ale došlá pošta?

– Pošta byla právě odevzdána panu Marescalovi.

– Ale jakým právem se Marescal opovážil…? Byl tam Marescal?

– Ne, pane, přišel a hned zase prý odešel.

– Odešel…? Ve dvě hodiny odpoledne! Běží tedy o poslání ve službě?

– Ano, pane.

– Pokusil ses zvědět, oč jde?

– Ano, ale v kancelářích nic nevěděli.

– Byl sám?

– Ne, s Laibonceem, s Tonym a se Sauvinauxem.

– S Labonceem a s Tonym! zvolal Bregeac. Ale v tom případě jde o zatčení. Jak jen se mohlo stát, že mi nebyla napřed podána, zpráva? Co se jen děje?

Valentin odešel. Bregeac se jal znovu přecházet pokojem a zamyšleně opakoval:

– Tony, zlý duch Marescalův…! Labonce, jeden z jeho milců – a vše to bez mého vědomí…

Uplynulo pět minut. Aurelie na něho úzkostně zírala. Náhle šel k jednomu z oken, jehož jednu okenici pootevřel. Z úst unikl mu výkřik a vrátil se, koktaje:

– Jsou zde na konci ulice – číhají.

– Kdo?

– Oba pomahači Marescalovi, Tony a Labonce.

– Nuže, a co? zašeptala.

– Nuže, jsou to oni dva, kterých používá vždy v důležitých případech. Ještě dnes dopoledne šel s těmito dvěma provést zatčení v této čtvrti.

– Jsou zde? zeptala se Aurelie.

– Jsou tam. Spatřil jsem je.

– A přijde Marescal?

– Bez pochyby. Slyšela jsi, co pravil Valentin.

– Přijde – přijde… zakoktala.

– Co je ti, zeptal se Bregeac, udiven jejím rozčilením.

– Nic, řekla, opanovávaje se. Mimoděk se člověk poděsí, ale není k tomu žádné příčiny.

– Bregeac uvažoval. I on hleděl opanovat své nervy a opakoval:

– Není žádného důvodu, pravda, člověk se poplaší nejčastěji pro chlapecky hloupou příčinu. Půjdu se ho zeptat a jsem jist, že se vše vysvětlí. Ale ano, naprosto jist. Neboť konec konců události dovolují věřit, že nejsme to my, nýbrž protější dům, který je střežen.

Aurelie pozvedla hlavu.

– Který dům?

– Týká se to věci, o které jsem právě mluvil… Nějakého člověka tam zatkli dnes dopoledne, či vlastně v poledne. Oh, kdybys byla viděla Marescala, když opouštěl dnes ráno v jedenáct hodin svou kancelář! Potkal jsem ho. Měl ve tváři výraz spokojenosti a ukrutné nenávisti… To právě mne pobouřilo. Člověk může cítit takovou nenávist v životě jen k jediné bytosti. A jsem to já, kterého takto nenávidí, či jsme to spíše my dva. A proto jsem si myslil, že hrozba se týká nás.

Aurelie povstala, jsou ještě krásnější.

– Co pravíte? Bylo provedeno naproti zatčení?

– Ano, byl zatčen jakýsi Limezy, který se vydává za cestovatele a badatele – baron de Limezy. V jednu hodinu dostal jsem o tom zprávu v ministerstvu. Právě ho zavřeli do policejního vězení.

Neznala jména Raoulova, ale nepochybovala, že jde o něho, a zeptala se třesoucím hlasem:

– Co udělal? Kdo je to, Limezy?

Podle Marescala je to lupič z rychlíku, třetí spoluvinník, kterého hledají.

Byla by málem upadla. Vypadala jako šílená a jata závratí tápala do prázdna, jako by chtěla – najít oporu.

– Co se děje, Aurelie? Jaký vztah má tato událost…?

– Jsme ztraceni, zasténala.

– Co tím chceš říci?

– Nemůžete pochopit.

– Vysvětli mi to. Znáš tohoto muže?

– Ano, ano – zachrání mne, zachránil mne před Marescálem, před Vilémem a před oním Jodotem, kterého tu přijímáte… Byl by nás zachránil ještě i dnes…

Bregeac se na ní díval s úžasem.

– To jeho jsi tedy čekala?

– Ano, řekla s roztržitým přízvukem. Slíbil mi, že tu bude… Byla jsem klidna… Viděla jsem ho provádět tak nesmírné věci – vysmívat se Marescalovi…

– A tedy…? zeptal se Bregeac.

– A tedy, odpověděla s tímtéž pomateným přízvukem, bylo by možná lépe, kdybychom se utekli do bezpečí… Vy jako já… Jsou věci, které by se daly vykládat proti vám – věci z dřívějška…

– Jsi šílená! řekl Bregeac zmaten. Nebylo nic, co se mne týče, nebojím se ničeho.

Přes své popírání vyšel z místnosti, táhna za sebou dívku na odpočívadlo schodů. Byla to ona, která se v poslední chvíli vzepřela.

– Ach, ne, k čemu? Budeme zachráněni – přijde – uprchne… Proč naň nečekat?

– Nelze uprchnout z policejního vězení.

– Myslíte? Ach, můj Bože, jaká je to hrůza!

Nevěděla, na čem se rozhodnouti. Děsné myšlenky vířily v jejím mozku pozdravující se dívky – strach před Marescalem – a pak bezprostřední zatčení – policie, která se na ni vrhne a zakroutí jí ruku v zápěstí.

Hrůza jejího otčima způsobila, že se rozhodla. Unášena vichrem bouře, doběhla až do své ložnice a vrátila se z ní ihned s cestovní brašnou v ruce. Bregeac se též připravili na cestu. Vypadali jako dva zločinci, kteří nemohou od nikoho nic už očekávat, leč od zmateného útěku. Sešli po schodišti a prošlí podsíní.

Právě v onom okamžiku bylo zazvoněno.

– Příliš pozdě, zašeptal Bregeac.

– Ale ne, řekla, sílena nadějí. Je to možná on, který přichází, a který jde…

Myslila na svého přítele z terasy v klášteře. Přisahal, že ji nikdy neopustí a že i v poslední chvíli dokonce dovede ji zachránit. Cožpak byly pro něho překážky? Cožpak nebyl pánem událostí a osob?

Bylo znova zazvoněno.

Starý sluha vyšel z jídelny.

– Otevři! řekl mu Bregeac šeptem.

Bylo slyšet šuškání a hřmot vysokých bot s druhé strany. Kdosi zaklepal.

– Otevři přece! opakoval Bregeac.

Sluha uposlechl.

Venku objevili se Marescal, provázený třemi muži, oněmi muži zvláštních pohybů, které dívka dobře znala. Opřela se o zábradlí schodiště, stenajíc tak slabě, že jedině Bregeac ji slyšel.

– Ach, můj Bože, to není on!

Tváří v tvář svému podřízenému Bregeac se vzpřímil.

– Co chcete, pane? Zakázal jsem vám sem se vrátit.

Marescal odpověděl s úsměvem:

– Přicházím ve službě, pane řediteli. Toť rozkaz ministrův.

– Rozkaz, který se týká mne?

– Který se týká vás i slečny.

– A který vás nutí, abyste jednal za pomoci tří mužů?

Marescal se dali do smíchu.

– Namoutě, ne, toť pouhá náhoda… Procházeli se právě v těchto končinách – a rozmlouvali jsme… Ale jestliže vám je to nelibé…

Vstoupil a spatřil obě zavazadla.

– Aj, aj! Malá cestička… Jen ještě minutku a mé poslání by se bylo nezdařilo.

– Pane Marescale, pronesl pevně Bregeac, máte-li vykonat nějaké poslání či mi něco sdělit, ukončeme to, a to hned a zde na místě.

Komisař se sklonil a tvrdě řekl:

– Žádné pohoršení, Bregeacu, žádné hlouposti! Nikdo dosud nic neví, dokonce ani ne moji lidé. Promluvme si ve vaší pracovně.

– Nikdo nic neví…? O čem, pane?

– O tom, co se děje a co je jistě hodně vážné. Jestliže vaše nevlastní dcera vám o tom nepověděla, možná, že dozná, že dohovoru o tom beze svědků sluší dáti přednost. Je to váš názor, ne, slečno?

Bílá jako mrtvola, nepustivši se zábradlí, Aurelie byla blízka mdloby. Bregeac ji zachytil a prohlásil –

– Pojďme nahoru.

Dala se vésti, Marescal chvíli posečkal, aby dal vstoupiti svým lidem.

– Nehýbejte se z podsíně všichni tři a ať nikdo nevejde ni nevyjde, ano? Vy, sluho, uzavřete se v kuchyni! Kdyby k něčemu nahoře došlo, zapískám a Sauvinoux přijde mi na pomoc. Ujednáno?

– Ujednáno, odpověděl Labonce.

– Není možný omyl?

– Ne, pane. Však víte dobře, že nejsme žádní studentíci a že půjdeme za vámi jako jeden muž.

– I dokonce proti Bregeacovi?

– U čerta, ano!

– Aj, láhev… Dej mi ji Tony!

Chopil se láhve, či spíše krabice, ve které byla, a rychle, bez přesně pojatého plánu, vyběhl na schody a jako pán situace překročil práh pracovny, z níž ho s hanbou vyhnali, není tomu ani půl roku. Jaké to pro něho vítězství a s jakou nestydatostí dal to cítit, procházeje se pevným krokem a prohlížeje si pořadem podobizny, zavěšené na zdi, které představovaly Aurelii jako dítě, malou dívenku, mladou dívku…

Bregeac se pokusili uplatnit své námitky.

Marescal jej okamžitě usadil:

– Zbytečně se namáháte, Bregeacu. Vaše slabost je, hleďte, že neznáte zbraní, které mám proti slečně a následkem toho proti vám. Až je poznáte, možná, že si pomyslíte, že vaší povinnosti je se podřídit.

Stojíce si tváří v tvář, oba nepřátelé, vzpřímeni, ohrožovali se vzájemně pohledem. Jejich nenávist byla stejně veliká, jsouc složena ze ctižádostí, stojících proti sobě, z opačných pudů, a zvláště ze soupeřství ve vášnivé lásce, ze soupeřství, které události ještě rozdražďovaly. Vedle nich Aurelie, sedíc na židli, čekala.

Podivnou věcí, která překvapila Marescala, bylo, že zase nabyla klidu. Stále ještě unavena, s tváří křečovitě staženou, přece jen neměla již, jako na začátku útoku, vzhled bezmocné a štvané oběti. Zachovávala jen ztrnulý postoj a vzhled, který na ní viděl na lavičce v SainteMarie. – Její oči, dokořán otevřené, zavlhké slzami, které stékaly po jejích bledých tvářích, byly upřeny v neznámo. Nač myslila? V hloubi propasti člověk se někdy znova vztyčuje. Myslí si, že on, Marescal, bude přístupen soucitu? Má snad nějaký plán obrany, který by jí dovolil uniknout spravedlnosti a trestu?

Uhodil pěstí do stolu.

– Uvidíme!

A nechávaje stranou mladou dívku, postavil se jedině proti Bregeacovi, tak blízko, že druhý musil o krok ustoupiti, a řekl mu:

– Bude to krátké. Pouze skutečnosti, skutečnosti, z nichž některé jsou vám známy, Bregeacu, tak jako jsou známy všem, ale z nichž většina neměla jiných svědků než mne, či které nebyly zjištěny nikým jiným, než mnou. Nepokoušejte se to zapírat; říkám vám je tak, jak se udály, v celé jejich prostotě. Zde jsou, zachyceny v protokolu. Nuže tedy, šestadvacátého dubna…

Bregeac se zachvěl.

– Šestadvacátého dubna, toť den naší setkané na boulevardu Haussmannově.

– Ano, toť den, kdy vaše nevlastní dcera odešla z domova.

A Marescal přesně doložil:

– A je to zároveň den, kdy tři osoby byly zavražděny v marseillském rychlíku.

– Jakže? Jaký vztah je mezi…? zeptal se Bregeac zaražen.

Komisař mu pokynul na znamení, že má míti strpení. Všechny věci budou proneseny na pravém svém místě, ve svém časovém pořádku, a pokračoval:

– Nuže, dne 26. dubna vůz číslo pět tohoto rychlíku byl obsazen jedině čtyřmi osobami. V posledním oddělení Angličanka nějaká, miss Bakefieldová, zlodějka, a baron de Limezy, jenž si dává říkat cestovatel. V oddělení vpředu dva bratři Loubeauxovi, bydlící v Neuilly nad Seinou.

Vůz následující, čtvrtý, mimo četné osoby, které nehrály žádnou úlohu, a které si ničeho nepovšimly, unášel především komisaře ve službách mezinárodního pátrání a mladého muže a mladou dívku, kteří byli samotni v jednom oddělení, jehož světlo zhasli a stáhli záclonky, jako cestující, kteří spí a které nikdo nemohl proto spatřiti, ani dokonce ne sám komisař. Onen komisař, toť jsem byl já, který stopoval miss Bakefieldovou. Mladý muž byl Vilém Ancivel, bursovní dohazovač a lupič, pilný návštěvník tohoto domu, který tajně ujížděl se svou družkou.

– Lžete! Lžete! zvolal Bregeac rozhořčeně. Aurelie je povýšena nad všechno podezření.

– Neřekl jsem vám, že jeho družkou byla slečna, odsekl Marescal.

A pokračoval chladně:

– Až do La Roche, nic. Ještě dál půl hodiny… stále nic. Poté však nastalo prudké, náhlé drama. Mladý muž a dívka vystupují ze tmy a jdou z vozu číslo čtyři do vozu číslo pět. Jsou zakuklení. Dlouhé šedivé blůzy a škrabošky. Ve voze číslo pět baron de Limezy na ně čeká. Společně všichni tři zabili a obrali miss Bakefieldovou. Poté baron se dá svázat svými společníky, kteří běží dopředu, zabijí a oberou oba bratry. Na zpáteční cestě potkali průvodčího vlaku. Prchají, zatím co průvodčí nalézá barona de Limezy, svázaného jako oběť a prý také obraného. To první dějství. Druhé dějství, toť útěk po železničním náspu a lesem. Ale bylo dáno znamení na poplach. Vyptávám se na vše. Rychle dávám potřebné rozkazy. Výsledek: dva prchající jsou obklíčeni. Jeden z nich unikl. Druhý je zatčen a uvězněn. Dávají mi o tom zprávu. Jdu k němu do tmy, v níž je skryt. Je to žena.

Bregeac couval stále dál a dále zpět a motal se jako opilý člověk. Zahnán až k opěradlu jednoho křesla, zakoktal:

– Vy šílíte!… Povídáte nesouvislé věci!… Šílíte!…

Marescal neúprosně pokračoval:

– Končím. Díky lžibaronovi, – dopustil jsem se chyby, že jsem se před ním neměl na pozoru – vězněná prchla a dostihla Viléma Ancivala. Nalézám znova jejich stopy v Monte Carlu. Poté pak ztrácím čas. Marně hledám… až do dne, kdy mne napadlo, abych se vrátil do Paříže podívat se, zda vaše pátrání nebylo šťastnější a zda jste nenašel útulku své nevlastní dcery. Tak mohl jsem vás předejít o několik hodin v klášteře SainteMarie a dostat se na terasu, kde slečinka si dala dvořit. Jenom že milenec se vyměnil: místo Viléma Ancivala byl to baron de Limezy, to jest, třetí spoluvinník vraždy.

Bregeac naslouchal s úžasem a hrůzou těmto příšerným obžalobám. Vše to jistě připadalo mu tak neúprosně pravdivým, to vysvětlovalo tak logicky jeho vlastní předtuchy a odpovídalo ták přesně polodoznáním, která mu právě Aurelie svěřila ohledně jejího neznámého zachránce, že se již neodvážil nic namítat. Občas se zadíval na dívku, která zůstávala nehybně a němě ve svém ztuhlém postoji. Slova nezdála se ji zasahovat. Spíše než těmto slovům, tak se aspoň zdálo, naslouchala zvukům zvenčí. Což dosud doufala v nemožné zakročení?

– A co dál? řekl Bregeac.

– Co dál? Díky jemu podařilo se jí ještě zas jednou uniknouti. A doznávám, že se tomu dnes směji, poněvadž…

Snížil hlas.

– Poněvadž mám svou odvetu – a jakou odvetu. Bregeacu! U čerta, pamatujete se…? Je tomu šest měsíců – vyhnali jste mne jako sluhu – vykopli jste mne, dalo by se zrovna říci… A pak – pak – mám ji v hrsti, holčičku – a je konec…

Otočil pěstí, jako by na klíč zavíral zámek, a jeho posunek byl tak přesný, projevoval tak zřetelně jeho děsnou vůli vzhledem k Aurelii, že Bregeac zvolal:

– Ne, ne, to není pravda, Marescale…? Ne, není-li pravda, vy přece nevydáte policii toto dítě zde…?

– Tam dole, v SainteMarie, jsem jí nabídl mír, řekl Marescal tvrdě, ona však odmítla… Tím hůře pro ni! Dnes, dnes je již příliš pozdě.

A jak Bregeac k němu šel a napřahoval k němu s prosbou ve tváři ruce, rázem udělal konec všem prosbám:

– Zbytečno! Tím hůř pro ni – tím hůř pro vás…! Nechtěla mne – nebude mít nikoho! A to je spravedlivé. Zaplatit za spáchané zločiny, toť zaplatit mně za bolest, kterou mi způsobila. Musí býti potrestána, a mstím se, trestaje ji. Tím hůře pro ni!

Dupal nohama či zase ranami pěstí do stolu doprovázen své kletby. Jsa poslušen své hrubé povahy, zahrnoval Aurelii nadávkami.

– Jen se na ni podívejte, Bregeacu! Copak ji i jen napadne, mne prosit za smilování? A jestliže i vy skláníte čelo, zdaž ona se také pokoří? A víte, odkud ono zarputilé mlčení, tato zatvrzená a svéhlavá síla? Poněvadž ještě stále doufá, Bregeacu! Ano, ona doufá, jsem o tom přesvědčen, že ji ten, který ji po třikrát zachránil z mých spárů, zachrání i po čtvrté.

Aurelie sebou nepohnula.

Marescal se náhle prudce chopil sluchátka telefonického přístroje a požádal o spojení s policejní prefekturou.

– Haló, policejní prefektura? Dejte mi spojení s panem Philippem, že ho volá pan Marescal.

A obrátiv se k dívce, přidržel jí k uchu druhé, volné sluchátko.

Aurelie sebou ani nepohnula.

Na druhém konci drátu ozval se Mas. Rozmluva byla krátká.

– Tos ty, Philippe?

– Marescal?

– Ano, Poslyš. Vedle mne sedí osoba, které bych chtěl dát jistotu. Odpověz přímo na mé otázky.

– Mluv!

– Kde jsi byl dnes dopoledne, v poledne?

– V policejní strážnici, jak jsi mne o to požádal. Přijal jsem chlapíka, kterého mi Labonce a Tony přivedli od tebe.

– Kde jsme ho čapli?

– Kde jsme ho čapli?

– V bytě, kde obýval, v ulici de Courcelles, právě naproti Bregeacovi.

– Zavřeli ho?

– Před mými zraky.

– Pod kterým jménem?

– Barona de Limezy.

– Obviněného z čeho?

– Že je náčelníkem tlupy lupičů z rychlíku.

– Spatřil jsi ho znova odpoledne?

– Ano, právě před chvílí, v místnosti, kde se zločincům otiskují palce. Je tam dosud.

– Díky, Phillippě. Toť vše, co jsem chtěl vědět. S Bohem!

Zavěsil zase sluchátko a zvolal:

– Tak vidíš, drahá Aurelie, kde je tvůj zachránce! Je ve vězení, spoután.

Aurelie pronesla:

– Věděla jsem to.

Marescal vybuchl v smích.

– Ona to věděla a přece jen čeká! Ach, jak je to zábavné! Má celou policii a celý soud na krku! Je to už jen cár, hadr, stéblo slámy, mýdlová bublina, a ona ho čeká! Zdi vězení spadnou! Strážníci vězení mu předvedou automobil! Zde je! Vstoupí sem krbem, stropem!

Byl všechen bez sebe a zmítal surově ramenem mladé dívky, ke všemu lhostejné a roztržité.

– Nic se nedá již dělat, Aurelie! Není již žádné naděje! Zachránce je sám v bryndě, Je zavřen pan baron! A za hodinku dojde na tebe řada, krasotinko!

Ostříhají ti vlasy! Vezení Saint-Lazare! Porota! Ach, darebnice, dost jsem se naplakal pro tvé krásné zelené oči a nyní je na nich…

Nedomluvil. Za ním povstal Bregeac a sevřel mu krk svýma dvěma, horečně se chvějícíma rukama. Čin byl bezděčný. Od první vteřiny, kdy se Marescal dotkl ramene dívčina, plížil se k němu, jakoby rozhořčen takovou urážkou. Mlarescal klesl pod silou nárazu a oba muži se svalili na podlahu.

Zápas byl zuřivý. Jeden i druhý vkládali do něho vztek, který jejich nenávistné soupeřství dráždilo k zuřivosti. Marescal byl silnější a mohutnější, ale Bregeac byl pobouřen a zápasil s velkou zběsilostí, že rozhodnutí bylo dlouho nejisté.

Aurelie na ně patřila s hrůzou, ale ani sebou nepohnula. Oba byli její nepřátelé, stejně bídní a ohavní.

Na konec Marescal, který setřásl se sebe svírající ho objetí a roztrhl vražedné ruce, hleděl zjevně dosáhnouti své kapsy a vyjmouti z ní svůj browning. Ale druhý mu kroutil ruce, takže nanejvýše podařilo se mu chopiti se píšťalky, která visela na jeho řetízku u hodinek. Zazněl ostrý zvuk. Bregeac zdvojnásobil úsilí, aby znova sevřel hrdlo svého protivníka. Dveře se otevřely. Stín jakýsi vskočil do místnosti a vrhl se na dva protivníky. Téměř okamžitě byl Marescal volný a Bregeac viděl na deset centimetrů od svých očí hlaveň revolveru.

– Bravo, Sauvinoux! zvolal Marescal. Tato pomoc vám bude pořádně započítána, příteli!

Jeho hněv byl tak veliký, že se dopustil zbabělosti, že plivl Bregeacovi do tváře.

– Bídáku! Lupiči! A ty si myslíš, že ti to přijde takhle lacino? Především podáš žádost o propuštění ze služby, a to hned… Ministr to požaduje – mám žádost v kapse… Není třeba víc, než abys podepsal.

Vytasil se s papírem.

– Toť tvá žádost za propuštění ze služby – a doznání Aureliino… Už napřed jsem je napsal… Tvůj podpis, Aurelie… Tu máš, čti: »Doznávám, že jsem se zúčastnila zločinu v rychlíku, posledního dvacátéhošestého dubna, že jsem střelila na bratry Loubeauxovy – doznávám…« Zkrátka, toť celá stručně zopakovaná historie… Nemusíš to ani číst…! Podpiš…! Neztrácejme času!

Namočil pero do inkoustu a násilím vždy znova snažil se jí je vsunout mezi prsty.

Aurelie odsunula pomalu ruku komisařovu, chopila se držátka a podepsala, podle vůle Maresoalovy, nenamáhajíc se ani čtením. Podpis byl hotov. Její ruka se netřásla.

– Aj! řekl s oddechem radosti… Tak už je to hotovo! Nemyslil jsem, že to půjde tak rychle. To je moudré, Aurelie. Pochopila jsi situaci. A co ty, Bregeacu?

Ten zavrtěl hlavou. Odmítal.

– Jakže? Co?! Pán odpírá? Pán si představuje, že zůstane na svém místě? Že se mu dostane snad dokonce povýšení? Povýšení otčímovi naší vražednice!? No, to se ti opravdu podařilo! A budeš mi dále dávat rozkazy, mně, Marescalovi? Opravdu, máš ty to pošetilé nápady, kamaráde! Tak ty si myslíš, že samo pohoršení, že skandál sám tě nesrazí dolů a že zítra, až budou lidé číst v novinách o zatčení tvé dcery, nebudeš nucen…?

Prsty Bregeacovy se zavřely nad násadkou, kterou mu podával Marescal. Přečtl si dopis, žádající o zproštění služby, a zaváhal.

Aurelie mu řekla:

– Podpište, pane!

Podepsal.

– Tak už je to hotovo, řekl Marescal, zastrkuje obě listiny do kapsy. Doznání a žádost o odpočinek. Můj nadřízený je odstraněn, což znamená volné místo, a to je mi slíbeno, a holka půjde do vězení, což vyléčí pozvolna lásku, která mne zžírala.

Říkal to cynicky, odhaluje tak dno své duše, a dodal s krutým výsměchem:

– A to ještě není vše, Bregeacu, neboť já nepustím z drápů svou kořist a půjdu až na konec.

Bregeac se trpce usmál.

– Chcete jít ještě dále? K čemu to?

– Ještě dále, Bregeacu. Zločiny této dívky, dobrá, výborně, ale což nutno přestati na tom?

Nořil své oči do očí Bregeacových, jenž zamumlal:

– Co tím chcete říci?

– Však ty dobře víš, co chci říci, a kdybys to nevěděl, a kdyby to nebylo pravda, nebyl bys podepsal a nedopustil bys, abych s tebou mluvil tímto tónem. Tvá odevzdanost v osud, toť doznání… A smím-li ti tykat, Bregeacu, je to proto, poněvadž máš strach.

Druhý namítl:

– Nemám strachu z ničeho. Snesu tíhu toho, co provedla tato nešťastnice v okamžiku poblouzení…

– A tíhu toho, cos provedl ty sám, Bregeacu.

– Mimo to zde není nic.

– Mimo to zde, pokračoval Marescal s temným přízvukem, je minulost. Nemluvme dál již o dnešním zločinu. Ale o zločinu z dřívějška, ano, Bregeacu?

– O zločinu z dřívějška? O jakém zločinu? Co to znamená…?

Marescal uhodil do stolu pěstí, což byl u něho nejvyšším důkazem, jenž podtrhoval vždy výbuch hněvu.

– Žádáš o výklad? Já, já o něj žádám. Jak? Co znamená nedávná výprava na břeh Seiny, jednoho nedělního dopoledne… A což číhání u opuštěné vily – a pronásledování muže s pytlem? Jakže, mám ti občerstvit paměť a připomenout ti, že ona vila byla vila bratří, které tvá nevlastní dcera zabila? a že onen člověk je jakýsi Jcdot, kterého dávám nyní hledat? Jodot, společník obou bratří… Jodot, kterého jsem potkávali kdysi v tomto domě… Hle, jak se vše to řetězí…! a jak zřít vztah mezi všemi těmito pletichami?

Bregeac pokrčil rameny a zamumlal:

– To jsou nesmyslu…! Hloupé domněnky…

– Domněnky, ano, dojmy, u kterých jsem se nezastavoval, když jsem chodil sem a když jsem čenichal, jako dobrý lovecký pes, všechny tvé rozpaky, zámlky, zmatená tušení ve tvých činech a slovech – ale domněnky, které se potvrdily pozvolna od nějaké doby – a které změníme v jistoty, Bregeacu – ano, ty a já – a aniž by ti bylo možno se mu vyhnouti, v nezvratitelný důkaz, v doznání, Bregeacu, které učiníš proti své vůli – zde – ihned…

Chopil se krabice, kterou přinesl a položil na krb, a rozmotal její provázek. Krabice obsahovala jeden z oněch slaměných obalů, která chrání láhve. V něm pak byla láhev, kterou Marescal vytáhl a postavil před Bregeaca.

– Tady je, kamaráde! Poznáváš ji, co? Toť láhev, kterou jsi ukradl jakémusi Jodotovi, kterou jsem ti vzal a kterou pak jiný mi ukradl před tvými zraky. Onen jiný? Docela prostě baron de Limezy, u kterého jsem ji odpoledne nalezl. Co? Chápeš mou radost? Toť pravý poklad tato láhev. Zde jest, Bregeacu, s nálepkou a se vzorem nějaké minerální vody – vody de Jouvence. Zde je, Bregeacu! Limezy ji opatřil zátkou a zapečetil ji červeným voskem. Toť papír, který jsi jistě chtěl vzíti Jodotovi, nějaké doznání, bezpochyby – kompromitující listina, psaná tvou rukou. Ó, můj ubohý Bregeacu…

Vítězil. Odstraňuje vosk a vytahuje zátku z láhve, vykřikoval vzrušeně.

– Marescal, slavný v celém světě…! Zatčení vrahů z rychlíku – minulost Bregeacova…! Jaké to skvělé obraty v pátrání a před porotou…! Sauvinoux, máš pro slečinku želízka? Zavolej Laboncea a Tonyho… Ach, toť vítězství – úplně vítězství…

Obrátil láhev. Papír z ní vypadl. Rozevřel jej. A unášen svými ohnivými řečmi, jako běhoun, jehož jeho prudkost vrhá ještě za cíl, četl, nemysle nejprve ani na smysl toho, co praví:

»Marescal je hlupák!«

X.

Slova, která mají váhu činů.

Nastalo mlčení úžasu, do něhož se prodlužovala nepochopitelná věta. Marescal byl všechen zpitoměn, jako zápasník, který jižjiž se zhroutí následkem rány do žaludku. Bregeac, stále ohrožován revolverem Sauvinouxovým, zdál se také zmaten.

A náhle vybuchl smích, smích nervosní, mimoděčný, jenž přes to však vesele zvonil v těžkém ovzduší místnosti. Byla to Aurelie, kterou pomatená tvář komisařova vrhala do tohoto záchvatu veselosti vpravdě nevčasné. Zvláště skutečnost, že komická ona věta byla pronesena, a to nahlas, právě tím, jenž byl jejím směšným předmětem, jí vháněla slzy do očí: »Marescal je hlupák…!«

Marescal se na ni podíval, neskrývaje svého neklidu. Jak jen bylo možno, že ona dívka byla přepadena takovým záchvatem radosti v děsné situaci, v níž se před ním nalézala, kolísajíc pod spárem protivníkovým.

– Což není situace již stejná? říkal si patrně. Co se jen změnilo?

A, bezpochyby, srovnával onen nepředvídaný smích a podivně klidné chování dívčino od počátku zápasu.

V co jen doufala? Což bylo možno, aby uprostřed událostí, které ji měly vrhnout před ním na kolena, podržela by dále oporu, jejíž pevnost by se jí zdála býti neochvějná?

Vše to se opravdu mu jevilo pod nepříjemným zorným úhlem a dávalo tušit léčku, dovedně nastraženou. Bylo nebezpečí v meškání. Ale s které strany hrozí nebezpečí? Jak vůbec připustit, že nějaký útok mohl by nastati, když přece nezanedbal žádného opatření z opatrnosti?

– Jestliže se Bregeac i jen pohne, tím hůře pro něho… vpálíte mu kouli mezi oči, rozkázal Sauvínouxovi.

Šel až ke dveřím a otevřel je.

– Nic nového tam dole?

– Náčelníku?

Sklonil se přes zábradlí schodiště.

– Tony?… Lalbonce?… Nikdo nevstoupil?

– Nikdo, náčelníku. Je snad nahoře nějaký křik?

– Ne… ne… Ostatně, je se mnou Savinoux.

Stále víc a více zmaten, vracel se rychle do pracovny, Bregeac, Sauvinoux a dívka sebou ani nepohnuli. Ale… ale… nastala neslýchaná věc, věc nad všechen pomysl, neuvěřitelná, fantastická, která mu podlamovala kolena a způsobila, že zůstal nehybně státi v rámu dveří, Sauvinoux měl mezi rty nezapálenou cigaretu a díval se na něho jako někdo, kdo žádá o oheň.

To bylo věru vidění těžkého snu, v tak velkém rozporu se skutečností, že Marescal odepřel nejprve dáti mu smysl, který mělo. Sauvinoux z poblouzení, za něž bude potrestán, chtěl kouřit a žádal o oheň, toť vše. Proč hledal dále? Ale pozvolna tvář Sauvinouxova se vyjasnila ve výsměšný úsměv, v němž bylo tolik zlomyslnosti a současně i drzého dobráctví, že Marescal marně se pokusil sám sebe klamat. Sauvinoux, jeho podřízený Sauvinoux, stával se mimoděk v jeho duchu novou bytostí, která nebyla již Sauvinouxem, jež nebyla již strážníkem a jež naopak přecházela do druhého tábora. Sauvinoux, toť byl…

V obyčejných okolnostech svého povolání Marescal by byl se hájil daleko více proti útoku skutečnosti tak obludné. Ale i nejpřednější události zdály se mu býti přirozenými, když šlo o toho, jejž nazýval muž z rychlíku. Ačkoliv Marescal nechtěl pronést, ani dokonce na dně své duše, slovo nenapravitelného doznání a podřídit se skutečnosti opravdu protivně ošklivé, jak uniknouti samozřejmosti? Jak nevědět, že Sauvinoux, vynikající tajný strážník, kterého mu ministerstvo doporučilo týden před tím, není nikdo jiný, než pekelná osobnost, kterou dopoledne zatkl, a která se nalézá nyní v policejním vězení, v místnostech služebního oddělení pro měření zločinců a pořízení otisků palce?

– Tony! zavyl komisař, vyběhnuv po druhé.

– Tony! Labonce! Vyběhněte přec nahoru, u čerta!

Volal je, křičel, počínal si jako vzteklý, narážel o zábradlí a o stěny schodiště jako čmelák do okna.

Jeho lidé za ním rychle přišli nahoru. On zakoktal:

– Savinoux… Víte, kdo to je? Toť chlap z dnešního dopoledne… chlap z protějška, jenž uprchl a se přestrojil…

Tony a Labonce byli velice zmateni.

Náčelník blouznil. Vstrčil je do místnosti a pak, ozbrojivše revolverem, zvolal:

– Ruce vzhůru, lupičové! Ruce vzhůru! Labonce, namiř na něj i ty!

Nevšímaje si ho, a postaviv si na psací stůl kapesní zrcátko, chlap Sauvinoux počal si pečlivě sundávat masku. Položil dokonce vedle sebe browning, kterým ohrožoval Bregeaca, několik minut před tím.

Marescal skočil dopředu, chopil se obraně a ihned zase ucouvl, míře naň oběma zbraněmi.

– Ruce vzhůru! nebo střelím! Slyšíš, darebáku?

»Darebák« nevypadal, jako by se tím mnoho rozčiloval. Tváří v tvář namířeným naň browningům vytrhával si několik chloupků, které tvořily na jeho tvářích licousy a které dodávaly jeho obočí neobvyklé houšťky.

– Střelím! Střelím! Slyšíš, padouchu? Budu počítat do tří a vystřelím! Jedna… dvě… tři…

– Provedeš hloupost, Rudolfe, zasyčel Sauvinoux.

Rudolf provedl hloupost. Ztratil hlavu. Oběma pěstmi vystřelil nazdařbůh do krbu, do obrazů, hloupě, jako vrah, kterého opájí vůně krve, a který vráží vždy znova a znova dýku do mrtvoly, ještě sebou trhající.

Bregeac pod prudkou střelbou se sklonil. Aurelie neudělala ni jediného posunku. Poněvadž její zachránce nehleděl ji hájit, poněvadž ho nechal střílet, bylo to proto, poněvadž se nebylo čeho obávat. Její důvěra v něho byla tak naprostá, že se téměř usmívala. Svým kapesníkem, napuštěným troškou sádla, Sauvinoux stíral si červenou barvu s obličeje. Objevoval se zvolna Raoul.

Zaznělo šest výstřelů. Z hlavní se kouřilo. Zrcadla byla rozbita, mramory popraskány, obrazy byly proraženy – místnost vypadala, jako kdyby bývala vzata útokem. Marescal, stydě se za svůj záchvat šílenství, opanoval se a řekl svým dvěma lidem:

– Čekejte na chodbě. Při nejmenším zavolání přijďte.

– Ale hleďte, náčelníku, navrhl Labonce, když Sauvinoux není Sauvinoux, bylo by snad lépe zatknout chlapíka. Však se mi nikdy nelíbil od chvíle, kdy jste ho předešlého týdne najal. Souhlasíte? Čapnem ho, my tři?

– Dělej, co nařizuji, poručil Marescal, jemuž poměr tří na jednoho nezdál se býti patrně dostatečný.

Vystrčil je ven a zavřel za nimi dveře.

Sauvinoux dokončoval svou přeměnu, obrátil si kabát, upravil si uzel své vázanky a povstal. Objevoval se jiný muž. Ze strážníčka, slabounkého a ubohého, stával se sebevědomý chlapík, dobře oblečený, elegantní a mladý, v němž Marescal shledával svého obvyklého pronásledovatele.

– Služebník, slečno, řekl Raoul. Smím se představit? Baron de Limezy, cestovatel – a policista již týden. Poznala jste mne okamžitě, není-li pravda? Ano, uhodl jsem to, dole, v podsíni… Především a hlavně zachovejte mlčení, ale jinak nic se nebojte, slečno. Ach, váš smích před chvilinkou, jak bylo milé jej slyšeti! A jaká to byla pro mne odměna!

Pozdravil Bregeaca.

– Jsem vám k službám, pane.

Poté, obraceje se k Marescalovi, řekl mu vesele:

– Dobrý den, starochu! Aj, aj, ty jsi mne věru nepoznal! Ještě teď se ptáš sebe sám, jak jsem mohl zaujmout místo Sauvinouxovo. Neboť ty věříš v Sauvinouxe! Můj ty smutku a zármutku, když si tak pomyslím, že je někdo, kdo věřil v Sauvinouxe a že onen člověk má vysokou hodnost, aby se tak řeklo, náramný kokrhel v policejním světě! Ale vždyť, můj drahý Rudolfe, Sauvinoux jaktěživ neexistoval! Sauvinoux, toť báj. Toť neskutečná osoba, jejíž výborné vlastnosti chválili tvému ministrovi a jejíž spolupracovnictví ti ministr vnutil prostřednictvím své ženy. A takto tedy jsem již po deset dní ve tvých službách, to jest, vedu tě správnou cestou, udal jsem ti byt barona de Limezy, dal jsem se sám sebou zatknouti, dnes dopoledne a objevil jsem tam, kam jsem ji schoval, přebáječnou láhev, která prohlašuje tuto základní pravdu: »Marescal je hlupák!«

Člověk by byl řekl, že Marescal vyskočí a chopí Raoula za hrdlo. Ale opanoval se. A Raoul pokračoval oním žertovným tónem, který působil, že Aurelie cítila se býti v bezpečí a který bičoval Marescala jako karabáč:

– Vypadáš, jako by ti bylo nějak špatně od žaludku, Rudolfe? Copak tě to lechtá? Mrzí tě, že jsem zde a ne ve vězení? A ptáš se sám sebe, jak jsem současně mohil jít do vězení jako baron de Limezy a zároveň tě doprovázet jako Sauvinoux? I jdi, děcko! Tys mi pěkný detektiv – smolař! Ale ano, starý kamaráde Rudolfe, to ti je náramně jednoduché! Poněvadž přepadení mého bytu bylo připraveno mnou, nastrčil jsem na místo barona de Limezy dobře zaplaceného človíčka, jenž má s baronem de Limezy určitou podobnost a kterému jsem dal rozkaz, klidně přijmout všechny nehody, které by ho mohly dnes stihnout. Veden starou služkou, ty jsi se vrhl jako býk na onoho človíčka, kterému jsem já, Sauvinoux, ihned zahalil hlavu hedvábným šátkem. A hybaj do policejní šatlavy! Výsledek: jsa zbaven pověstného Limezyho a naprosto bezpečen a uklidněn, tys přišel zatknout slečinku, čeho by ses nebyl odvážil, kdybych byl volný. Nu
že, bylo nutno, aby to bylo vykonáno. Slyšíš, Rudolfe, bylo to nutno. Byla nutná tato malá beseda mezi námi čtyřmi. Bylo nutno, aby všechny věcí byly objasněny, abychom se k tomu nemusili znovu vracet. A jsou teď vyjasněny, co? Jak se člověku volně dýchá! Jak se člověk cítí vysvobozen z celé haldy mučivých snů! Jak je příjemno, i dokonce pro tebe, pomyšlení, že ke konci deseti minut, slečna a já, složíme ti pěknou poklonu.

Přes tento mrazení působící pošklebek Marescal nalezl znova svou chladnokrevnost. Chtěl vypadat zrovna tak klidným jako jeho protivník a lhostejným posunkem chopil se telefonního sluchátka.

– Haló! Policejní prefekturu, prosím… Haló… Prefektura? Spojte mne s panem Philippem… Haló – tos ty, Philippe…? Nuže? Aj, už…? Zpozorovali již omyl…? Ano, jsem o všem zpraven, a to víc, než si můžeš myslit… Poslyš… Vezmi dva cyklisty – dva silné chlapy – a přijeď s nimi rychle sem, k Bregeacovi… Zazvoníš… Porozuměls, co? Nesmíš ztratit ani vteřiny!

Zavěsil znova sluchátko a díval se na Raoula.

– Odhalil ses trochu příliš brzy, chlapečku! řekl, vysmívaje se nyní zase on a zřejmě spokojen svým novým počínáním… Útok se nezdařil a znáš odpověď. Na chodbě jsou Lébonce a Tony. Zde pak Marescal a Bregeac, který, konec konců, nemá, co by s tebou získal. Hle, toť pro první náraz, kdybys pojal šílenou choutku, osvoboditi Aurelii. A poté, ve dvaceti minutách, budou tu tři zvláště vybraní muži z prefektury. To ti stačí?

Raoul se zabýval s vážnou tváří tím, že stavěl zápalky do štěrbiny stolu. Postavil jich tam sedm do řady a jednu jedinou stranou.

– U čerta! Sedm proti jednomu. Toť poněkud hubené. Co z vás jen bude?

Natáhl bázlivě ruku k telefonu.

– Dovolíš?

Marescal ho nechal jednat, ale střežil ho. Teď se i Raoul chopil sluchátka:

– Haló…! Číslo Elysées 22.23, slečno… Haló! Toť president republiky? Pane presidente, pošlete ihned panu Marescalovi prapor myslivců…

Marescal mu vytrhl vztekle sluchátko z ruky.

– Dost už hloupostí, ano? Předpokládám, že jsi sem nepřišel proto, abys dělal hlouposti. Jaký je tvůj cíl? Co chceš?

Raoul udělal zoufalý posunek.

– Ty nerozumíš žertu. A přec máme teď jako nikdy předtím příležitost si trochu zažertovat.

– Mluv tedy, nařídil komisař.

Aurelie ho zapřisahala:

– Prosím vás…

Raoul řekl se smíchem:

– Vy, slečno, vy máte strach z »chlapů« policejní prefektury a chcete, abychom jim upláchli. Máte pravdu. Mluvme.

Jeho hlas se stával vážnějším. Opakoval:

– Mluvme – když na tom trváš, Marescale. Pak mluvit znamená jednat a nic se nevyrovná pevné skutečnosti některých slov. Jsem-li pánem situace, jsem jím z důvodů dosud tajných, ale jež mi je nutno vyložit, mám-li dát svému vítězství nezviklané základy – a tě přesvědčit.

– O čem?

– O nevině, o naprosté nevině slečnině, řekl jasně.

– Aj, aj! vyšklíbl se komisař. Ona nevraždila?

– Ne!

– A ty také ne, snad?

– Já také ne.

– Kdo tedy vraždil?

– Jiní než my.

– Lež!

– Pravda! Od začátku až do konce této historie, Marescale, ses klamal – Opakuji ti, co jsem ti již řekl v Monte Carlu: znám slečnu velice málo. Když jsem ji zachránil na nádraží v Beaucourtu, spatřil jsem ji před tím jen jednou jedinkrát, odpoledne na čaji na boulevardu Haussmannově. Teprve v SainteMarie měli jsme spolu, ona a já, několik rozmluv. Nuže, během těchto rozmluv vždycky se chránila učinit narážku na zločin v rychlíku a já jsem se jí nikdy na to nevyptával. Pravda zjevila se mimo ni, díky mému zuřivému úsilí a zvláště díky mému přesvědčení, mimoděčnému a přes to pevnému, pevnému jako správné usouzení, že se svým čistým obličejem nemůže být zločinkou.

Marescal pokrčil rameny, ale nic nenamítl. Mimoděk byl přece jen zvědav znát, jak tento podivný člověk může vykládat události.

Podíval se na své hodinky a usmál se. Philippe a »chlapi« policejní prefektury se blížili.

Bregeac slyšel, ale nerozuměl, díval se na Raoula. Aurelie, náhle všecka úzkostná, nespouštěla s něho očí.

Počal, používaje nevědomky právě výrazů, jichž použil Marescal.

– Nuže, dvacátého šestého dubna železniční vůz číslo pět byl obsazen jen čtyřmi osobami: Angličankou miss Bakefieldovou…

Ale náhle se přerušil, po několik vteřin zapřemýšlel a pokračoval dále rozhodným tónem:

– Ne, takto se nesmí postupovat. Je nutno vrátit se daleko dále, až k samému prameni činů a vypovědět celou historii či to, co by se dalo nazvat dvěma obdobími historie. Neznám v nich některých podrobností. Ale co vím a co lze předpokládat docela určitě, postačí, aby vše bylo jasno a aby vše se sřetězilo.

– Je tomu asi osmnáct roků – opakuji toto číslo, Marescale… osmnáct roků… toť tedy první období historie – nuže, je tomu osmnáct roků, v Cherbourgu čtyři mladí lidé se scházeli v kavárně dosti pravidelně, to styky povrchní, jež neměly dlouhého trvání, ponějakýsi Bregeac, tajemník v námořním komisařství, Jacques Lancivel, jakýsi Loubeaux a jakýsi Jodot. Byly vadž tři posledně jmenovaní měli nějaké oplétačky s policií a postavení prvního, to jest Bregeaca, mu nedovolovalo, pokračovati v takovýchto stycích. Ostatně Bregeac se oženil o odstěhoval se do Paříže.

„Pojal za choť vdovu, matku dívenky, jménem Aurelie d’Asteux. Otec jeho ženy, Štěpán d’Asteux, byl starý venkovský podivín, vynálezce, badatel, stále po něčem pátrající, který by byl několikrát po sobě málem nabyl obrovského jmění nebo rozluštil tajemství, které bohatství dá. Nuže, krátkou dobu před druhým sňatkem jeho dcery, před sňatkem s Bregeacem, zdálo se, že právě objevil jedno z oněch báječných tajemství. Tak to aspoň tvrdí v dopisech, psaných dceři, aby o tom Bregeac nevěděl – a, aby jí to dokázal, píše jí, aby k němu přijela jednou s malou Aurelii. To byla cesta tajná, o níž však Bregeac na neštěstí zvěděl, ne snad teprve později, jak se domnívá slečna, nýbrž skoro ihned. Vyptává se své ženy. Ačkoliv mlčela o podstatě věci, jak to přisahala svému otci, a ačkoliv odmítla, povědět o místě, které navštívily, přece jen učinila některá doznání, jež v Bregeacovi vzbudila př
esvědčení, že Štěpán d’Asteux někde zahrabal poklad. Kde? A proč ho nepoužívat hned? Život manželů stává se trapným. Bregeac se den jak den více rozčiluje, znepokojuje Štěpána d’Asteux, vyptává se děcka, jež neodpovídá, pronásleduje svou ženu, hrozí jí, zkrátka, žije ve stavu rostoucího podráždění.

„Nuže, a tu ráz na ráz dvě události dovršují jeho rozhořčení. Jeho žena umírá na zánět pohrudnice. A dovídá se, že jeho tchán, Štěpán d’Asteux, stižen těžkou nemocí, je lékaři prohlášen za syna smrti. Pro Bregeaca je děsným pomyšlení, co se stane s pokladem, jestliže Štěpán jej odkáže své vnučce Aurelii »jako dar při dosažení plnoletí« (tento výraz nalézá se v jednom dopisu). Jakže, Bregeac by tedy nedostal nic? Všechna ona bohatství, o nichž předpokládá, že jsou bájná a skvělá, by mu tedy uklouzla před nosem? Je nutno vše zvědět, stůj co stůj, jakýmkoliv prostředkem.

„Onen prostředek dává mu neblahá náhoda. Jsa pověřen pátráním ve věci nějaké krádeže, je nucen zatknout své bývalé druhy ze Cherbourgu, Jodota, Loubeauxe a Ancivela. Pokušení je veliké pro Bregeaca. Podlehne mu a mluví. Obchod je okamžitě uzavřen. Tři oni darebáci získají okamžitou svobodu. Rychle se vypraví do provencaleské vesnice, kde dokonává stařec a vyrvou mu, ať po dobrém či po zlém, nutné údaje.

„Toto spiknutí se nezdařilo. Stařec, přepadený uprostřed noci třemi lupiči, byv vyzván, aby odpověděl a byv znásilněn, zemřel, nepromluviv jediného slova. Tři vrahové prchli, Bregeac má na svědomí zločin, z něhož mu nevzešel žádný zisk.

Raoul de Limezy se odmlčel a zadíval se na Bregeaca. Ten mlčel. Odpíral popírat nepravděpodobné obžaloby? Či doznával? Člověk by byl řekl, že vše to mu je lhostejno a že vyvolání minulosti, ať sebe hroznější, nemohlo zvýšit jeho nynější muka.

Aurelie poslouchala, s hlavou ve dlaních, a taky nic neprojevujíc ze svých dojmů. Ale Marescal nabýval znova pozvolna své jistoty, udiven, pravda, že de Limezy odhaluje tady před ním skutečnosti tak závažné a odevzdává mu s rukama a s nohama svázanýma na milost a nemilost jeho starého nepřítele Bregeaca. A znova se podíval na hodinky.

Raoul pokračoval:

– Byl to tedy zločin zbytečný, jehož důsledky však se tvrdě projeví, ačkoliv soud o tom nikdy nic nezvěděl. Především jeden ze spoluvinníků, Jacques Ancivel, vyděšen, odpluje do Ameriky. Než však odjel, svěřil vše své ženě. Ta se představí u Bregeaca a donutí ho, pod vyhrůžkou okamžitého udání, podepsat papír, jímž na sebe béře všechnu odpovědnost za zločin, spáchaný na Štěpána d’Asteux a prohlašuje za nevinny tři vinníky. Bregeac má strach a hloupě podepíše. Byvši odevzdána Jodotovi, tato listina byla zapečetěna jím a Loubeauxem do lahve, kterou nalezli pod polštářem Štěpána d’Asteux a kterou si náhodou ponechali. Od té chvíle mají Bregeaca v hrsti a budou moci na něm po libosti vydírati peníze.

„Mají ho v hrsti. Ale jsou to chlapíci chytří, kteří, místo« aby se vyčerpávali drobným vydíráním, dávají přednost tomu, dovolit Bregeacovi získat pořadem jen jednu myšlenku, objeviti poklad, o němž Bregeac jim neopatrně řekl. Ale Bregeac dosud nic neví. Nikdo nic neví… nikdo, mimo tuto dívenku, která viděla krajinu a která v tajnosti své duše zachovává zatvrzele rozkaz mlčet. Proto je třeba čekat a bdít. Až vyjde z kláštera, do kterého ji Bregeac zavřel, budou jednat…

„Nuže, vyšla z kláštera a hned den po jejím návratu, jsou tomu dva roky, Bregeac dostává od Jodota a Loubeauxe lístek, v němž mu oznamují, že mu jsou úplně k službám za příčinou hledání pokladu. Ať donutí dívenku, aby promluvila a ať jim vše oznámí. Jinak…

„Pro Bregeaca je to úder hromu. Po dvanácti letech doufal věru, že tato věc je definitivně pohřbena. Celíkem vzato, již se o to nezajímá. Věc připomíná mu zločin, jenž v něm budí hrůzu a dobu, na kterou si vzpomíná jen a jen s úzkostí. A tu, hle, všechny tytlo podlosti vystupují z hrobu! Hle, vynořují se náhle ze tmy druhové z dřívějška! Jodot jej znepokojuje už i zde. Dráždí ho. Co dělat?

„Tato otázka je jednou z těch, o kterých se nelze přít. Ať už chce či nechce, musí uposlechnout, to jest, znepokojovat svou nevlastní dceru, a nutit ji k tomu, aby promluvila. Rozhodne se k tomu, hnán i sám, ostatně potřebou vědět a se obohatit, která se ho znova zmocňuje. Od onoho dne neuplynul ani jediný den, aniž by došlo k výslechu, hádkám a hrozbám. Nešťastnice je štvána, nucena přemýšlet a vzpomínat. Na tyto dveře, za něž, ještě jako malé dítě, zavřela celou chabou skupinku obrazů a dojmů, tlukou stále nové a nové rány. Chtěla by žíti, nedovolují jí toho. Chtěla by se bavit, baví se dokonce někdy, stýká se s některými přítelkyněmi, hraje divadlo, zpívá… Ale při návratu znova počínají stálá, nekonečná muka.

„Muka, ke kterým přistupuje něco opravdu hnusného, co stěží se odvažuji uvést na paměť: láska Bregeacova. Nemluvme o tom. O tom víš právě tolik jako já, Marescale, poněvadž od chvíle, kdy jsi po prvé spatřil Aurelii d’Asteux, nastala mezi tebou a Bregeacem surová nenávist soupeřů.

„Takto zvolna této oběti zbývá útěk jako jediný možný konec. Je v této myšlence podporována osobou, kterou Bregeac proti své vůli snáší, Vilémem, synem posledního druha ze Choerbourgu. Vdova Ancivelová he měla v záloze, toho zde. Hraje svou úlohu, až dosud ve tmě, velice dovedně, nebudě nedůvěry. Jsa naváděni svou matkou, a věda, že Aurelie d’Asteux v den, kdy se zamiluje, bude směti svěřiti své tajemství snoubenci, kterého si zvolí, sní o tom, docíliti, aby jí byl milován. Nabízí jí svou pomoc. Doprovodí dívku na jih, kam, praví, jej právě volají jeho záležitostí.

„A nadchází šestadvacátý duben.

„Povšimni si dobře, Marescale, situace herců tohoto dramatu v oné době a jak se věci jeví, Je tu především slečna, která prchá ze svého vězení. Jsouc šťastna z této blízké volnosti, svolila, v poslední den, vypít čaj se svým otčímem v cukrárně na boulevardu Haussmannově. Setká se tam s tebou náhodou. Dojde ke skandálu. Bregeac ji odvádí domů. Uprchne a vyhledá na nádraží Viléma Ancivela.

„Vilém při této příležitosti sleduje dvě věcí. Odvede Aurelii, ale současně provede loupež v Nlizze, pod velením pověstné miss Bakefieldové, s jejíž tlupou je spolčen. A takto tedy nešťastná Angličanka je zachycena dramatem, v němž ona nehraje naprosto žádné úlohy.

„Na konec jsou tu Jodot a dva bratří Loubeauxové. Tito tři jednají tak obratně, že Vilém a jeho matika nevědí, že spolu vlastně soupeří. Ale tři lupiči sledovali všechny pletichy Vilémovy, vědí všechno, co se děje a co se osnuje v domě a jsou tu dne dvacátéhošestého dubna. Jejich plán je hotov: unesou Aurelii a donutí ji, ať již jakýmkoliv způsobem, aby promluvila. Toť jasno, co?

„A nyní, hle, jaké je rozdělení zaujatých posic. Vůz číslo pět: miss Bakefieldová a baron de Limezy.

V čele: Aurelie a Vilém Ancivel… Chápeš dobře, není-li pravda, Marescale? V čele vozu Aurelie a Vilém a ne dva bratří Loubeauxové, jak se až dosud za to mělo. Dva bratří, jakož i Jodot jsou jinde. Jsou ve voze číslo čtyři, ve tvém voze, Marescale, dobře skryti pod zataženým plátnem lampy. Chápeš?

– Ano, řekl Marescal šeptem.

– Dobrá. A vlak uhání. Uplynuly dvě hodiny. Stanice La Roche. Vlak se znova rozjíždí. Toť vhodná chvíle. Tři muži z vozu číslo čtyři, to jest Jodot a bratří Loubeauxové, vycházející ze svého temného oddělení. Jsou maskováni, oblečeni v šedivé blůzy a na hlavách mají čepice. Vniknou do vozu číslo pět. Hned poté nalevo spatří dva spící stíny, pána a dámu, jíž lze zahlédnout světlé vlasy. Jodot a starší z bratří se na ně vrhají, zatím co druhý zůstává na číhané. Baron je sražen k zemi a svázán. Angličanka se brání, Jodot ji chápe za hrdlo a teprve nyní zpozoruje omyl, kterého se dopustil: Není to Aurelie, nýbrž jiná žena zrovna tak do zlatova světlých vlasů. V tuto chvíli mladší bratr se vrací a zavede oba spoluvinníky až na konec chodbičky, kde se nalézají skutečně Vilém a Aurelie. Ale zde se vše mění. Vilém zaslechl hřmot. Dává dobrý pozor. Má svůj revolver a výsledek zápasu nene chává na sebe čekat: dva výstřely, oba bratří klesají a Jodot prchá.

„Shodujeme se, ne, Marescale? Tvůj omyl i můj omyl na počátku, omyl soudních úředníků, omyl všech byl, že se soudilo podle zevních známek a podle tohoto, ostatně velice logického pravidla: byl-li spáchán zločin, jsou mrtví vždy oběti a uprchlíci jsou zločinci. Nikoho nenapadlo, že by se mohl státi pravý opak, že útočníci mohou býti zabiti a že přepadení mohou zdrávi a bez pohromy utéci. A jak by Vilém okamžitě nepomýšlel na útěk? Vyčká-li, nastane pro něho zkáza. Vilém, lupič, nemůže připustit, aby soud strkal do této věci nos. Při sebemenším pátrání objevil by se rub v plné jasnosti jeho podezřelého života. Odhodlá se k tomu (aby to připustil? Toť bylo by příliš hloupé, když přece náprava je na dosah ruky. Neváhá, hledí přemluvit svou družku, ukazuje jí, jaký skandál dobrodružství vyvolá, skandál pro ni a skandál pro Bregeaca. Zmatená, s poplašeným mozkem, vyděšena tím, co viděla a přít
omností dvou mrtvol, dívka se neobrátila. Vilém jí navlékl násilím blůzu a masku mladšího bratra. I on sám se přestrojil, táhne ji za sebou, a odnáší kufřík, aby po sobě nic nenechal. A oba běží chodbičkou, narazí na průvodčího a vyskočí s vlaku.

Hodinu poté, po děsném pronásledování lesem, Aurelie byla chycena, uvězněna, vržena tváří v tvář svému neúprosnému nepříteli, Marescalovi, a ztracena.

„Jenom že zde nastal náhlý obrat. Na jeviště vystupuji já.

*

Nic, ani vážnost okolností, ani bolestné chování mladé dívky, plačící při vzpomínce na zlořečenou noc, nic nebylo by mohlo zabránit Raoulovi, aby udělal posunek pána, jenž vstupuje na jeviště. Povstal, šel až ke dveřím a vrátil se důstojně znova se posadit s veškerou jistotou herce, jehož zakročení rázem vyvolává ohromující účinek.

– Nuže, vstupuji na jeviště, opakoval, usmívaje se spokojeným úsměvem. Byl svrchovaný čas. Jsem jist, že i ty, Marescale, jsi rád, že spatřuješ uprostřed této kupy darebáků a hlupáků počestného člověka, který si hraje v té chvíli prostě jen proto, poněvadž slečinka má krásné zelené oči, na ochránce pronásledované nevinnosti. Zkrátka, hle, zde je pevná vůle, bystrý zrak, pomocné ruce, ušlechtilé srdce! Toť baron de Limezy. Jakmile je někde, vše se upraví. Události se chovají, jako hodné malé dětičky a drama se končí smíchem a upřímnou veselostí.

Znova se prošel trochu pokojem. Poté se sklonil nad mladou dívku a řekl jí:

– Proč pláčete, když přece všechny tyto ošklivé věci jsou ukončeny a když i sám Marescal se sklání před nevinností, kterou uznává? Neplačte, slečno. Vstupuji vždy na jeviště v rozhodnou chvíli. Toť již tak můj zvyk a nikdy si nezkazím dojem vstupu. Viděla jste to přece dobře oné noci tehdy: Marescal vás zavřel, já vás zachraňuji. Dva dny poté v Nizze zachraňuji vás před Jodotem, V Monte-Carlu, v SainteMarie, toť zase ještě Marescal, a já vás zachraňuji. A což před chvílí, nebyl jsem zde? Proto, čeho se bojíte? Všechno je ukončeno a není nám už třeba víc, než docela klidně odejít, než přijdou oni dva silní chlapi a než myslivci obklíčí dům. Není-li pravda, Rudolfe? Nic proti tomu nenamítáš, a slečna je volna…? Není-li pravda, jsi nadšen tímto rozuzlením, které uspokojuje tvůj smysl pro spravedlnost a zdvořilost? Pojďme, slečno!

Šla k němu bázlivě, cítíc dobře, že bitva není ještě vyhrána. Skutečně, na prahu dveří vztyčil se neúprosně Marescal. Bregeac pak hned k němu se přidal. Oba muži se spojovali proti soupeři, který vítězil…

XI.

Krev…

Raoul k němu přistoupil a, nedbaje Bregeaca, řekl klidným tónem komisaři:

– Život zdá se být velmi složitým, poněvadž jej vždycky vidíme jen po kouscích při nenadálých záblescích. Tak je tomu i při oné aféře v rychlíku. Je to zamotané jako román na pokračování. Události propukají nazdařbůh, jako prskavky, jež by nevybuchly v řadě, do které byly postaveny. Ale jakmile je bystrý duch znova položí na pravé jejich místo, vše stane se logickým, prostým, ladným, přirozeným, jako stránka dějin. Toť ona stránka dějin, kterou jsem ti právě četl, Marescale. Znáš nyní dobrodružství a víš, že Aurelie d’Asteux je nevinna. Nech ji odejít!

Marescal pokrčil rameny.

– Ne.

– Nebuď tvrdohlavý, Marescale! Vidíš přec, nežertuji již, nevysmívám se. Žádám tě prostě jen, abys uznal svůj omyl.

– Svůj omyl?

– Ovšem, poněvadž nevraždila, poněvadž nebyla spoluvinnicí, nýbrž obětí.

Komisař se ušklíbl:

– Jestliže nevraždila, proč utekla? Připouštím útěk Vilémův. Ale proč prchala ona? Co tím získávala? A proč od té doby nic neřekla? Mimo několik nářků na počátku, když zapřísahala četníky: »Budu mluvit před soudcem – povím mu… mimo tato slova nic, mlčení.

– Puntík a dost, Marescale, doznal Raoul. Tato námitka je vážná. I mne toto mlčení mátlo, ono tvrdošíjné mlčení, od něhož nikdy neustupovala, ani vůči mně ne, který jsem ji chránil a jemuž by bylo doznání mocně pomáhalo v jeho pátrání. Ale její rty zůstávaly zavřeny. A je to zde, v tomto domě, kde jsem teprve rozluštil záhadu. Ať mi promine, jestliže jsem prohledal její zásuvky v době její nemoci. Bylo to nutno. Marescale, přečti si tuto větu mezi návody, které jí zanechala její umírající matka, která si nedělala klamných představ o Bregeacovi: »Aurelie, ať se stane cokoliv, a ať je jakékoliv chování tvého otčima, nikdy jej neobžaluj. Haj ho, dokonce i kdybys měla jím trpět, i dokonce, je-li vinen: nosila jsem jeho jméno.«

Marescal namítl:

– Ale vždyť neznala zločinu Bregeacova! A kdyby jej byla i znala, onen zločin přece neměl vztahu k útoku v rychlíku. Bregeac nemohl tedy býti do něho zapleten.

– Ale ano.

– Kým?

– Jodotem.

– Co o tom svědčí?

– Důvěrná sdělení, jež mi svěřila matka Vilémova, vdova Ancivelová, kterou jsem vyhledal v Paříži, kde bydlí, a jíž jsem velice draho zaplatil písemné prohlášení o tom, co ví o minulosti a přítomnosti. Nuže, její syn jí pověděl? že v oddělení rychlíku, tváří v tvář slečně, u mrtvol obou bratří Jodot jí přisahal, napřahuje proti ní pěst:

»Jestliže řekneš jen jediné slovo, Aurelie, jestliže o mně budeš mluvit, budu-li zatčen, povím o zločinu z dřívějška. Tenkrát Bregeac zabil tvého dědečka d’Asteaux. »Toť tato hrozba, opakovaná poté i v Nizze, která vzrušila Aurelii d’Asteux a nutila ji mlčet. Řekl jsem přesnou pravdu, slečno?

Aurelie zašeptala:

– Přesnou pravdu.

– Nuže, pak vidíš přec, Marescale, tvá námitka padá. Mlčení oběti, ono mlčení, které v tobě zanechávalo podezřeni, je naopak důkazem v její prospěch. Po druhé tě žádám, aby ji nechal odejít.

– Ne, řekl Marescal, dupaje nohou.

– Proč?

Hněv Marescalův se náhle rozpoutal:

– Poněvadž se chci pomstít! Chci skandál! Chci, aby se vše vědělo, aby lidé znali útěk s Vilémem, zatčení, zločin Bregeacův! Chci pro ni zneuctění a hanbu! Odmítla mne. Ať za to pyká! A ať pyká i Bregeac! Byls dost pošetilý, že jsi mi dodal přesné zprávy, jichž se mi nedostávalo. Mám v hrsti Bregeaca i tuhle holku, a to líp, než jsem si to myslil – a i Jodota a Ancivela a celou tlupu! Ani jeden mi neunikne a Aurelie je mezi nimi!

Blouznil vztekem a zatarasoval celé dveře svou vysokou postavou. Na chodbě bylo slyšeti Laboncea a a Tonyho.

Raoul vzal se stolu kousek papíru, vyňatého z láhve, na němž bylo lze čísti nápis: »Marescal je hlupák!« Rozbalil jej lhostejně a podal komisaři:

– Tu máš, starochu, dej si to zarámovat a pověs si to k nohám své postele!

– I ano, jen žertuj, pronesl druhý, žertuj podle libosti, jak dlouho ti bude libo, to nezabrání tomu, že ji mám v hrsti, a že i tebe mám v hrsti! Oh, tys mi hleděl toho pořádně nabulíkovat od počátku! Což, žertík s cigaretou! Trochu ohně, libo-li… Měl jsem ho dost, abych ti ho dal, ohně! Dost, abys mohl po celý život v káznici kouřit, v káznici, odkud přicházíš a kam se brzo vrátíš. V káznici, opakuji ti to, v káznici! Copak si myslíš, že v zápasu s tebou jsem nepronikl své přestrojení? Copak si myslíš, že nevím, kdo jsi a že nemám dosud v ruce všechny důkazy, abych ti strhl s tváře škrabošku? Podívej se na něho. Aurelie, na svého milence, a chceš-li vědět, kdo to je, mysli tak trochu na krále všech podvodníků, na nejgentlemanštějšího lupiče, na mistra mistrů, a řekni si, že konec konců, baron de Limezy, lžišlechtic a lžicestovatel, není nikdo jiný než…

Nedořekl. Dole bylo zazvoněno. Byl to Philippe a a jeho dva chlapi. Nemohl to být nikdo jiný než oni.

Marescal si zamnul ruce a dlouze si oddychl.

– Myslím, žes nyní opravdu v bryndě, Lupine… Co tomu říkáš?

Raoul se zadíval na Aurelii. Jméno Lupin nezdálo se ji překvapovati, naslouchala s úzkostí hlomozu zvenčí.

– Ubohá slečinko se zelenýma očima, řekl, vaše víra není ještě dokonalá. Jak jen, u čerta, onen jakýsi pan Philippe vás může děsit?

Pootevřel okno a obraceje se k jednomu z mužů kteří stáli na chodníku pod ním, řekl:

– Jmenujete se Philippe, že ano? Z policejní prefektury? Poslyšte, kamaráde – na slovíčko, po straně aby to neslyšeli vaši tři chlapi (neboť jsou tři, co?). Nepoznáváte mne? Baron de Limezy. Rychle! Marescal na vás čeká.

Přirazil zpět okno.

– Marescale, teď snad už je vás dost. Na jedné straně čtyři – a na druhé tři – neboť nepočítám Bregeaca, který se, jak se zdá, nezajímá o toto dobrodružství, to jest sedm chlapíků jako lamželezo, kteří mne spolknou na jedno sousto. Až se všechen třesu. A slečinka se zelenýma očima také.

Aurelie se nutila do úsměvu, ale koktala jen nesouvislá slova.

Marescal čekal venku na schodech. Vrata do podsíně se otevřela. Vzhůru kráčely kroky, rychlé kroky. Brzo měl Marescal po ruce šest mužů, hotových vrhnout se na kořist jako smečka, kterou postačí poštvat. Dal jim šeptem rozkazy a poté se vrátil dovnitř s tváří rozzářenou.

– Žádný zbytečný zápas, že ano, barone?

– Žádný zápas, markýzi. Myšlenka, zabít vás všech sedm, jako sedm žen Modrovousových, je mi nesnesitelná.

– A proto mne budeš následovat?

– Až na konec světa!

– Bezpodmínečně, rozumí se?

– Ó, ano, pod jednou podmínkou: nabídni mi svačinu.

– Ujednáno! Suchý chléb, suchary pro psy a vodu, zažertoval Marescal.

– Ne, řekl Raoul.

– Nuže, jaké si přeješ chody?

– To, co ty, Rudolfe: chantillské trubičky, bábovku s rumem a alicantské víno.

– Co to povídáš? zeptal se Marescal tónem zneklidněného překvapení.

– Jen náramně prosté věci. Zveš mne, abych s tebou vypil čaj. Přijímám bez všech okolků. Nemáš v pět hodin dostaveníčko?

– Dostaveníčko…? prohodil Marescal, čím dále více znepokojen.

– Ale ano… Copak si nevzpomínáš? Ve svém bytě – či spíše ve svém mládeneckém bytečku – v ulici Duplan – malý byteček – dopředu… Což není to tam, kde se scházíš den jak den a kde se cpeš trubičkami, zalévanými alicantském vínem, se ženou svého…

– Mlč! zašeptal Marescal, jenž zesinal.

Všechna jeho jistota mizela. Nebylo mu již do žertů.

– Proč chceš, abych mlčel? zeptal se Raoul nevinně. Jakže, ty mne již nezveš? Nechceš mne představit paní…

– Mlč! u čerta! opakoval Marescal.

Zašel ke svým lidem a vzal si stranou Filipa.

– Na okamžik, Filipe, Musím s tebou probrat několik podrobností, než skončíme. Odveď své chlapíky, aby nemohli slyšet.

Zavřel znova dveře, vrátil se k Raoulovi a řekl mu, upíraje oči v jeho oči, hlasem temným, aby to Bregeac a Aurelie neslyšeli.

– Co to znamená? Kam tím chceš dospět?

– Naprosto nikami.

– Proč ona narážka?… Jak víš?…

– Adresu tvého mládeneckého bytečku? a jméno tvé drahé přítelkyně? Na mou věru, postačilo, abych udělal i u tebe, co jsem udělal Bregeacovi, Jodotovi a společníkům, diskretní pátrání o tvém soukromém životě, kteréžto pátrání mne dovedlo až k tajemnému přízemnímu bytečku, teple a měkce zařízenému, v němž přijímáš krásné dámy. Přítmí, voňavky, květiny… sladká vína. –. pohovky, hluboké jako hroby… Zkrátka, ráječek Marescalovýeh spádů!

– A co dál? zakoktal komisař, což na to nemám práva? Jaký vztah je mezi tím a tvým zatčením?

– Nebylo by mezi tím a mnou vztahu žádného, kdyby ses byl nedopustil té pitomosti, že sis zvolil onen chrámeček Amorkův za skrýš pro své dopisy od oněch dám.

– Lžeš! Lžeš!

– Kdybych lhal, nebyl bys bledý jako petržel.

– Vyslov se přesněji.

– V přístěnku je tam tajná pokladna. V této pokladně je skřínka, A v této skřínce choulostivé ženské dopisy s barevnými stužkami. Je jich dost, aby se jimi mohla zničit dobrá pověst dvou tuctů žen ze společnosti a hereček, jejichž vášnivá láska ke krásnému Marescalovi se projevuje v nich bez nejmenší výhrady. Mám uvést jejich jména? Žena návladního B., Slečna X. z Francouzské komedie… a zvláště ctihodná manželka, poněkud přezrálá, ale ještě obstojná, pana…

– Mlč, bídáku!

– Bídák je ten, kdo využívá svého pěkného zevnějšku, aby získal protekci a povýšení.

Podezřele se tváře a s hlavou skloněnou Marescal obešel dvakrát či třikrát kolem místnosti a poté se vrátil k Raoulovi a řekl mu:

– Kolik?

– Jak to, kolik?

– Jakou cenu žádáš za tato psaní?

– Třicet stříbrných, jako Jidáš.

– Nežertuj. Kolik?

– Třicet milionů.

Marescal se třásl nedočkavostí a vztekem. Raoul mu se smíchem řekl:

– Nerozčiluj se, Rudolfe. Jsem dobrý chlap a jsi mi sympatický. Nežádám od tebe ani jednoho měďáku za tvou komicko-zamilovanou literaturu. Je mi příliš drahá. Toť zábava pro celé měsíce. Ale vyžaduji…

– Co?

– Abys složil zbraň, Marescale. Naprostou bezpečnost pro Aurelii a pro Bregeaca, ba dokonce i pro Jodota a pro Ancivelovy, jež si beru sám na starost. Poněvadž celá tato aféra s hlediska policejního spočívá jedině na tobě a poněvadž není skutečných důkazů a žádné vážné známky, vzdej se jí: bude zařaděna mezi listiny.

– A ty mi vrátíš mé dopisy?

– Ne, Toť zástava, ponechám si ji. Nebudeš-li se náležitě chovat, uveřejním z nich některé, okamžitě, bez milosti. Tím hůře pro tebe a tím hůře pro tvé krásné přítelkyně.

Kapky potu perlily se na čele komisařově. Pronesl:

– Byl jsem zrazen.

– Možná, že ano.

– Ano, ano, zrazen, a to jí. Cítil jsem již po nějaký čas, že mne špehuje. Jen její pomocí jsi dovedl aféru tam, kam jsi chtěl a dal ses jí doporučit jejímu manželu a umístit u mne.

– Co chceš, odpověděl Raoul vesele, válka je válka. Jestliže používáš v boji prostředků tak špinavých, mohl jsem jednat jinak než ty, kdy šlo o to, bránit Aurelii proti tvé hrozné nenávisti? A pak, byl jsi příliš dobromyslný, Rudolfe. Neboť, u všech všudy, co pak sis myslil, že člověk, jako jsem já, usne na celý dlouhý měsíc a bude čekat na události a na to, až se ti uráčí jednat? Vždyť přece jsi mne viděl jednat v Beaucourtu, v Monte-Carlu, v SainteMarie, a viděl jsi, jak dovedu zaměňovat láhve a listiny. A tak, proč jsi tedy nejednal opatrně?

Zatřásl mu ramenem.

– Nu tak tedy, Marescale, neklesej pod bouří. Ztrácíš bitvu, budiž. Ale máš v kapse Bregeacovu žádost o zproštění služby, a poněvadž jsi u dvora dobře zapsán a místo je ti slíbeno, je to pořádný krok kupředu. Šťastné dny se i vrátí, buď o tom přesvědčen, Marescale. Ale jen pod jednou podmínkou: měj se na pozoru před ženskými. Nepoužívej jich, abys měl ve svém povolání úspěchy a nepoužívej svého povolání, abys měl úspěchy u nich. Buď zamilován, líbí-li se ti to, buď policistou, chceš-li, ale nebuď nikdy zamilovaným policistou a policejním zamilovancem. Jako závěr, přijmi dobrou radu: jestliže kdy potkáš cestou Arséna Lupina, utíkej, co můžeš. Pro policistu je počátkem moudrosti. Domluvil jsem. Dej své rozkazy. A s bohem.

Marescal hryzl svou uzdu. Kroutil a otáčel ve své ruce jednu ze špiček svého vousu. Ustoupí? Či vrhne se na protivníka a zavolá své chlapíky? Bouře v lebce, pomyslil si Raoul. Ubohý Rudolfe, všechen tvůj odpor je marný!

Rudolf nevzdoroval dlouho. Byl příliš bystrý, aby nepochopil, že každý odpor by jen zhoršil situaci. Uposlechl tedy, jako muž, který doznává, že nemůže neposlechnout. Zavolal zpět Filipa a promluvil s ním. Poté pak Filip odešel a odvedl s sebou všechny druhy, dokonce i Laboncea a Tonyho. Vrata podsíně byla otevřena a hned zase zavřena, Marescal bitvu prohrál.

Raoul přistoupil k Aurelii.

– Všechno je upraveno, slečno, a není nám třeba víc, než odejít, Váš kufřík je dole, není-li pravda?

Aurelie zašeptala, jako by se probouzela z mučivého sna:

– Je to možno? Tedy ne již žalář?… Jak jste toho docílil?…

– Oh, řekl vesele, člověk docílí všeho od Marescala po dobrém a řádným zdůvodněním. Je to výtečný hoch. Podejte mu ruku, slečno.

Aurelie mu nepodala ruky a prošla kolem vzpřímena. Marescal ostatně byl k nim obrácen zády, opíraje oba lokte o krb a svou hlavu o ruce.

Zaváhala poněkud, přibližujíc se k Bregeacovi. Ale ten zdál se býti ke všemu lhostejný a zachovával podivný výraz v tváři, který se Raoul později připamatovával.

– Ještě slovo, řekl Raoul, zastaviv se na prahu. Přijímám závazek, před Marescalem a před vaším otčímem, že vás dovedu do klidného útulku, kde po celý měsíc mne nespatříte. Za měsíc přijdu se vás zeptat, jak hodláte dále zařídit svůj život, ujednáno?

– Ano, řekla.

– Pak pojďme.

– Odešli. Na schodišti musil ji podpírat.

– Můj automobil je docela nablízku. Budete mít sílu, cestovat po celou noc?

– Ano, prohlásila, jet pro mne nesmírnou radostí, býti volná!… a zároveň nesmírnou úzkostí! dodala šeptem.

Ve chvíli, kdy vycházeli, Raoul se zachvěl. Výstřel zazněl v hořením poschodí. Řekl Aurelii, která ho nezaslechla:

– Auto je napravo… Hleďte, je odtud vidět… je uvnitř dáma, ta, o které jsem vám již vyprávěl, Je to má stará kojná. Jděte k ní. Já musím jít ještě zpátky nahoru. Jen na několik slov a přijdu za vámi.

Vyšel rychle nahoru, zatím co se dívka vzdalovala.

V pokoji, zvrácen na pohovku, Bregeac, s revolverem v ruce, dokonával, ošetřován svým sluhou a komisařem. Proud krve vytryskl mu z úst. Poslední křečovité za škubnutí a nehýbal se již.

– To jsem si měl pomyslit, zabručel Raoul. Jeho zhroucení… odchod Aureliin… Ubohý člověk! platí svůj dluh.

Řekl Marescalovi:

– Pomoz si, jak dovedeš, se sluhou a telefonuj, aby ti poslali lékaře, toť vykrvácení, co? Zvláště ať se nemluví o sebevraždě. Stůj co stůj, o tom Aurelie teď nic nesmí zvědět. Řekneš, že je na venkově, že je churava, u své přítelkyně.

Marescal ho vzal za ruku.

– Odpověz, kdo jsi? Lupin, pravda?

– To si dám líbit, řekl Raoul, Tvá odbornická zvědavost nabývá znova vrchu.

Postavil se pěkně tváří v tvář komisaři, ukázal se mu se strany a se tří čtvrtí a zasmál se:

– Viděl jsi ho, hlupáčku.

Sešel spěšně dolů a dohonil Aurelii, kterou stará dáma usazovala právě do pohodlného, krytého automobilu. Ale, vrhnuv z navyklé opatrnosti kolem dokola pohled, zeptal se staré dámy:

– Nespatřila jsi nikoho obcházet kolem vozu?

– Nikoho, prohlásila.

– Jsi si tím jista? Člověka poněkud obtloustlého, provázeného jiným, jenž má ruku na šátku?

– Ano, opravdu, ano! Přecházeli po chodníku, ale doleji.

Rozběhl se rychle znova a dohonil v úzkém průchodě, který vede podél kostela Saint Philippe du Roule, dva muže, z nichž jeden měl ruku na šátku.

Uhodil jim oběma na rameno a řekl vesele:

– Vida, vida, vida, tak vy dva se tedy znáte…? Jak se daří Jodote? A jak tobě, Viléme Ancivele?

Obrátili se. Jodot, oblečen jako měšťák, s ohromným poprsím a s chlupatou tváří kousavé dogy, neprojevil naprosto žádného podivu.

– Aj, to jste vy, chlap z Nizzy? Povídal jsem hned, že jste to vy, který doprovázel onu dívku před chvilkou.

– A toť také chlap z Toulouse, řekl Raoul Vilémovi.

A ihned pokračoval:

– Co tu robíte, chlapíci? Hlídali jste dům Bregeacův, co?

– Již po dvě hodiny, řekl Jodot drze. Příchod Marescalův, komedie policie, odchod Aureliin, všechno jsme viděli.

– Nu, a?

– Nu, a tak si myslím, že znáte asi celou tu historii, že jste lovil v kalné vodě a že Aurelie s vámi ujíždí, zatím co Bregeac se brání Marescalovi. Výslužba, patrně… Zatčení…

– Bregeac skončil právě sebevraždou.

Jodot sebou trhl.

– Cože? Bregeac… Bregeac že je mrtev?

Raoul je odvedl ke kostelu.

– Poslyšte mne, vy oba. Zakázal jsem vám, míchat se do této věci. Ty, Jodote, tos ty, který jsi zabil děda d’Asteux, který jsi zabil miss Bakefieldovou a který jsi způsobil smrt dvou bratří Loubeauxových. svých přátel, společníků a spoluviníka. Mám tě vydat Marescalovi…? A ty, Viléme, věz, že tvá matka mně prodala všechna ona tajemství za pořádné peníze, a to pod podmínkou, že nebudeš obtěžován. Slíbil jsem, co se týče minulosti, ale jestli znova začneš, mé sliby dál neplatí. Mám ti přerazit druhou ruku a vydat tě Marescalovi?

Vilém, všechen zaražen, byl by rád obrátil. Ale Jodot se rozčepejřil:

– Zkrátka, poklad má být jen pro tebe, to je nejjasnější.

Raoul pokrčil rameny.

– Ty věříš v onen poklad, kamaráde?

– Věřím v něj jako vy. Hle, bude tomu pomalu dvacet roků, co na té věci pracuji, a mám už dost vašich piklů, abyste mi jej vyfoukl.

– Tobě jej vyfouknout? Musil bys nejdřív vědět, kde se nalézá a co to vlastně jest.

– Nevím nic – a vy také ne, ne víc než Bregeac. Ale ona dívka ví. A hle, proč tedy…

– Chceš se rozdělit, řekl Raoul se smíchem.

– Nestojí to za to. Budu umět věru vzít si svůj díl sám, a to pořádný díl. A tím hůř pro ty, kdo mi překážejí; mám víc trumfů v rukou než myslíte. Dobrý večer, dal jsem vám výstrahu.

Raoul se za ním díval, jak uhání pryč. Tato příhoda ho znepokojovala. Co u čerta přišel sem dělat onen zlo věštící dravec?

– I co, chce-li běžet za autem čtyři sta kilometrů, proženu ho pořádně.

*

Druhého dne poté se Aurelie probudila v poledne v jasné ložnici, odkud viděla přes zahrady a sady temnou a vznešenou kathedrálu v Clermont-Ferrand. Bývalý dívčí výchovnv ústav oroměněný v útulnu a vysoko položený, poskytoval jí přístřeší co nejdiskrétnější a nanejvýš způsobilé nadobro vrátit jí zdraví.

Ztrávila tu klidných několik týdnů, s nikým nemluvíc, než se starou kojnou Raoulovou, procházejíc se v parku sníc po celé hodiny s očima upřenýma na město a na hory skupiny Puy de Dome jichž návrší royatská vyznačovala první předhoří.

Ani jednou Raoul nepřišel ji navštívit. Nalézala ve své ložnici květiny a ovoce, které sem kladla kojná, knihy a časopisy. Raoul se skrýval mezi cestičkami, které se hadovitě plazí mezi vinicemi blízkých vršků. Viděl ji a oslovoval ji v duchu řečmi, z nichž dýchala jeho den ode dne rostoucí vášnivá láska k ní.

Uhádal z pohybů dívčiných a z její svižné chůze, že se do ní vrací život jako do pramene skoro již vyschlého proudí znova svěží voda. Tma padala na příšerné hodiny, na pochmurné tváře, na mrtvoly a na zločiny, a nad zapomenutím rozvíjelo se klidné štěstí, vážné, nevědomé, chráněné před minulostí a dokonce i před budoucností.

– Jsi šťastna, slečinko se zelenýma očima, říkal. Štěstí je duševní stav, který dovoluje žít v přítomnosti. Zatím, co žal se živí zlými upomínkami a nadějí, kterou se nenechá klamat, štěstí se mísí do všech drobných událostí každodenního života a proměňuje je v prvky radosti a jasu. Nuže, jsi šťastna. Když trháš květiny a leháš si na svou pohovku, činíš to s výrazem spokojenosti v tváři.

Dvacátého dne dopis Raoulův jí navrhl výlet automobilem pro jedno dopoledne příštího týdne. Chce jí povědět důležité věci.

Neváhajíc, dala mu za odpověď, že přijímá.

V ustanovený den ráno odešla skalnatými cestičkami, které ji dovedly na hlavní silnici, kde na ni Raoul čekal. Vidouc jej, zastavila se náhle všecka zmatena a neklidná, jako žena, která se ptá sama sebe, ve slavnostní chvíli, kam jde a kam ji táhnou okolnosti. Ale on k ní přistoupil a dal jí znamení, aby mlčela. Bylo na něm, aby pronesl slova, jež je nutno pronést.

– Nepochyboval jsem, že přijdete, Věděla jste, že se musíme sejít, poněvadž tragické dobrodružství není ukončeno a některá rozluštění jsou pouze odložena.

Která? Na tom vám málo záleží, není-li pravda? Dala jäte mi poslání, abych vše upravil, vše zařídil a nařídil, abych vše rozhodl a vše vykonal. Uposlechnete mne prostě. Dáte se vést za ruku, a ať se stane cokoliv, nebudete míti již strach. To je již ukončeno, strach, který rozrušuje a ukazuje pekelná vidění. Není-li pravda, už napřed se budete usmívat na události a přijmete je jako přítelkyně.

Podal jí ruku. Dovolila mu stisknout svou. Byla by chtěla mluvit a bez pochyby mu říci, že mu děkuje, že má v něj důvěru… Ale patrně asi pochopila marnost takových slov, neboť mlčela. Vyjeli a projeli lázeňským místem a starým městečkem Royatem.

Kostelní hodiny ukazovaly půldevátou. Byla to sobota, patnáctého srpna. Hory se tyčily pod nádhernou oblohou.

Nevyměnili spolu ani jediného slova. Ale Raoul nepřestával ji v duchu něžně oslovovat.

– Což, teď už nemáte ke mně nenávisti, slečinko se zelenýma očima? Zapomněla jaté na urážku první chvíle. Ale já sám mám k vám tolik úcty, že si na to nechci poblíž vás vzpomínat. Nu tak tedy, usmívejte se přece trochu, poněvadž jste si nyní navykla vzpomínat na mne jako na svého strážného anděla!

Aurelie se neusmívala. Ale cítil, že je mu přátelsky nakloněna a že mu je blízka.

Automobil nejel déle než asi hodinu. Objeli Puy de Dome a dali se silnicí dost úzkou, vedoucí k jihu, se stoupáním vinoucím se jako tkanice a se svahy uprostřed zelených údolí či temných lesů.

Poté se silníce ještě zúžila, běžela středem pusté a suché krajiny a stala se příkrou. Byla dlážděna nesmírnými deskami lávy, nestejnými a nespojenými.

Toť stará římská silnice, řekl Raoul. Není ve Francii starého kouta, kde by se nenalezla podobná nějaká stopa, nějaká silnice Césarova.

Dívka neodpověděla. Teď náhle zdála se zadumanou a roztržitou…

Stará římská silnice byla nadále už jen stezkou pro kozy. Vyjet po ní vzhůru bylo těžké. Následovala planinka, s vesnicí téměř opuštěnou, jejíž jméno Aurelie spatřila na sloupu: Juvains. Poté les, planina náhle se zelenající, roztomilá na pohled. Poté pak znova římská silnice, šplhající vzhůru, zcela rovně, mezi svahy husté trávy. Pod tímto žebříkem zastavili. Aurelie byla čím dále tím více zamyšlena. Raoul nepřestával se na ni dychtivě dívat.

Když přelezli kamenné desky, položené tu stupňovitě na sebe, dospěli k širokému pruhu kruhovitého prostranství, jenž okouzloval svěžestí svých rostlin a svého trávníku a jejž obkličovala vysoká zeď z lámaného kamene, jejíhož tmelu nepoškodily nepohody a jež ubíhala do dálky, napravo a nalevo. Široká vrata tvořila do ní otvor. Raoul měl k nim klíč. Otevřel. Půda tu dále stoupala. Když dostihli k temeni tohoto náspu, spatřili před sebou jezero, jež leželo tu jako zrcadlo uprostřed věnce skal, jež je pravidelně obkličovaly.

Po prve položila mu zde Aurelie otázku, která projevila všechnu námahu uvažování, která v ní postupem rostla.

– Mohu se vás zeptat, zda, veda mne sem, spíše než jinam, sledoval jste nějaký účel? Či je to náhoda?

– Podívaná tato je spíše smutná, toť pravda, řekl Raoul, neodpověděv přímo, ale přece jen, je tu drsnost a divoká melancholie, které mají zvláštní povahu. Turisté sem nikdy nepřicházejí na výlet, řeklo se mi.

Přes to však lze se po jezeře projíždět lodicí, jak vidíte.

Dovedl ji ke staré loďce, kterou řetěz poutal ke kůlu. Usedla do ní, nepromluvivši jediného slova. Raoul se chopil vesel a pomalu odpluli.

Voda barvy břidlice neobrážela modře nebes nýbrž spíše temné zabarvení neviditelných mraků. Na konci vesel leskly se kapky, jež vypadaly těžké jako rtuť a bylo člověku až s podivem, že loďka může vnikat do těchto vln, aby se tak řeklo, přímo kovových. Aurelie v ně ponořila ruku, ale musila ji hned zase vytáhnouti, tak byla voda studená a nepříjemná.

– Oh, zvolala s povzdechem.

– Co? Co je vám? zeptal se Raoul.

– Nic… či alespoň… nevím…

– Jste neklidná… dojata…

– Dojata… ano… Cítím v sobě dojmy, které mne uvádějí v úžas… které mne rozrušují… Zdá se mi…

– Zdá se vám?

– Nedovedu to říci… zdá se mi, že jsem jiná bytost… a že nejste to vy, který jste zde. Chápete?

– Chápu, řekl s úsměvem.

Aurelie zašeptala.

– Nevysvětlujte mi nic. To, co pociťuji, mi působí bolest a přesto za nic na světě bych nechtěla toho nepociťovat.

Kruh skal, na jejichž temeni tu a tam objevovala se velká zeď a který se rýsoval o průměru asi pěti až šesti set metrů, tvořil docela vzadu zářez, v němž počínal súžený kanál, jejž jeho vysoké stěny ukrývaly paprskům slunečním. Zde byly skály ještě černější a smutnější. Aurelie je pozorovala s úžasem a pozvedla oči k podivným stínohrám, které tvořily: lvy, sedící na zadku, mohutné krby, nesmírné sochy, obrovské dračí hlavy okapů.

A náhle, když pluli doprostřed této fantastické chodby, zazněl jim do uší jakoby závan vzdálených a neurčitých zvuků, přicházejících zrovna tak jako oni z krajiny, kterou opustili o něco dříve, než před hodinou.

Bylo to kostelní vyzvánění, cinkání lehkých zvonů, písní spěže, veselé a radostné hlasy, celé zachvívání božské hudby, v níž hřměl hučící velký zvon katedrály.

Mladá dívka přímo omdlévala. Chápal, i ona chápala význam svého zmatku. Hlas minulosti, oné tajemné minulosti, kterou celou prožila, a nemohla na ni zapomenouti, zazníval v ní a kolem ní. Narážel na srázy, kde žula se mísila s lávou starých sopek. Přeskakoval se skály na skálu, se sochy na dračí hlavu okapovou, klouzal po tvrdé hladině vody, vystupoval až k modrému pruhu nebes, padal zpátky jako prach pěny až do hlubin propasti, a letěl probouzejícími se ozvěnami k druhému východu průrvy, kde probleskovalo světlo plného dne.

Všechna zmatena, zachvívajíc se vzpomínkami, Aurelie se pokusila zápasit a vzpřímila se, aby nepodlehla tolika dojmům. Ale neměla již sil. Minulost ji hroutila jako povolující se větev, i sklonila se, šeptajíc se vzlykotem:

– Můj Bože, můj Bože, kdo jen jste?

Byla chromena tímto nepochopitelným zázrakem. Nezjevivši nikdy nikomu tajemství, jež jí bylo svěřeno, žárlivě střežíc, od svého dětství, poklad vzpomínek, které si její paměť zbožně zachovávala, a jež neměla odhalit, podle rozkazu své matky jinému než tomu, kterého by milovala, cítila se nesmírně slabou před tímto podivným mužem, jenž četl v nejhlubší hlubině její duše.

– Nemýlil jsem se tedy? a je to skutečně zde? řekl Raoul, kterého půvabné podléhání dívčino nekonečně dojímalo.

– Je to vskutku zde, zašeptala Aurelie. Již cestou sem věci se mi připomínaly jako věci již jednou viděné… cesta… stromy… ona dlážděná cesta, vystupující vzhůru mezi dvěma svahy… a pak toto jezero, tyto skály, barvy a chlad této vody… a potom, a to zvláště, ono vyzvánění zvonů… Oh! Jsou to tytéž zvony jako tehdy… zvuky jich přiletěly za námi na témže místě, kde zastihly mou matku, otce mé matky a malou dívenku, kterou jsem tehdy byla. A, jako dnes, vyšlí jsme ze tmy, abychom se dostali do této druhé části jezera, pod tímtéž sluncem…

Pozvedla hlavu a dívala se. Jiné jezero, skutečně daleko menší, ale velkolepější se před nimi otevíralo, se skalami ještě sráznějšími a s ovzduším samoty ještě divočejším a útočnějším.

Jedna za druhou budily se vzpomínky. Vyjmenovávala je sladce, tisknouc se k Raoulovi, jako důvěrná sdělení, jež činíme příteli. Vyvolávala před ním obraz malé, šťastné dívenky, bezstarostné, bavící se podívanou na tvary a na barvy, na něž se dnes dívala očima zarosenýma slzami.

– Toť jako byste mne prováděla svým životem, řekl Raoul, jemuž pohnutí škrtilo hlas, a mám zrovna tak velkou radost, vida, jaký byl život váš onoho dne, jako vy sama, nalézajíc jej znova.

Aurelie pokračovala:

– Má matka seděla na vašem místě a její otec naproti vám. Líbala jsem ruku maminčinu. Hle, tento strom, docela samotný v této trhlině skal, byl tady… a též tyto obrovské skvrny rzi, která teče po této skále zde… A hle, vše se ještě zužuje, jako před chvílí. Ale zde není již průchodu, toť konec jezera…

Je dlouhé a prohnuté jako rohlíček… Najdeme docela nepatrnou pláž, jež je právě na konci… Hle, zde jest… s vodopádem vlevo, jenž se vylévá ze skály… Je ještě jiný napravo… Uvidíte písek… třpytí se jako slída… A hned dále je jeskyně… Ano, jsem si tím jista… A ve vchodu do této jeskyně…

– Ve vchodu do této jeskyně?

– Stál muž, který na nás čekal… podivný člověk s šedivým vousem, oblečený v blůzu z hnědého sukna, Bylo ho odtud viděti, vzpřímeného, velmi vysokého. Nespatříme ho zase?

– Myslil jsem, že ho uvidíme a jsem velice překvapen, potvrdil Raoul. Je téměř poledne a naše schůzka byla sjednána na poledne.

XII.

Stoupající voda.

Přistáli u malého pobřežíčka, na němž zrna písku ve slunci zářila jako slída. Skalní stěna vpravo a skalní stěna vlevo tvořily tu, setkávajíce se, ostrý úhel, který se prohluboval ve své dolejší části v malý záhyb, jejž chránila předsunutá břidlicová stříška.

Pod střechou byl postaven stolek s ubrusem, s mlékem a s ovocem.

Na jednou z talířů navštívenka nesla tato slova:

»Markýz de Talencay, přítel vašeho děda d’Asteux, Vás pozdravuje, Aurelie. Přijde sem odpoledne a omlouvá se, že Vám nemůže složit svou úctu dříve, než průběhem dne.«

– Očekával tedy můj příchod? zeptala se Aurelie.

– Ano, odpověděl Raoul. Mluvili jsme spolu dlouho, on a já, jsou tomu čtyři dny, a měl jsem vás přivést dnes v poledne.

Rozhlížela se kolem. Malířský podstavec opíral se o stěnu pod velkým prknem, plném kreslicích papírů, odlitků a krabiček s barvami a na kterém ležely i staré šaty. Napříč úhlu visela síť. V hloubi dva velké kameny tvořily ohniště, na kterém byl asi rozděláván oheň, neboť stěny byly černé a otvor otevíral se ve štěrbině skály, jako roura krbu.

– Což pak zde bydlí? zeptala se Aurelie.

– Často a zvláště v tomto ročním období. Ostatní čas pak ve vesnici Juvains, kde jsem ho objevil. Ale i pak přichází sem den jak den. Jako váš zemřelý děd, je to stařec podivín, velice vzdělaný, s uměleckými sklony, ačkoliv maluje velice špatně obrazy. Žije samoten, tak trochu poustevnícky, loví, poráží a prodává své stromy, dohlíží na pastevce svých stád a živí všechny chudáky tohoto kraje, jenž mu náleží na dvě míle dokola. A hle, je tomu již patnáct roků, co na vás čeká, Aurelie.

– Či při nejmenším, co čeká na mou plnoletost.

– Ano, následkem dohody s jeho přítelem d’Asteux. Vyptal jsem se ho na to. Ale chce odpovědět pouze vám. Musil jsem mu vypravovat celý váš život, všechny historie těchto posledních měsíců, a poněvadž jsem mu slíbil, že vás přivedu, půjčil mi klíč ke svému panství. Jeho radost, že vás opět spatří, je nesmírná.

– Proč však tedy není zde?

Nepřítomnost markýze de Talencay překvapovala Raoula čím dále tím více, ačkoliv žádný důvod mu nedovolil, přikládat tomu důležitost. Ale, nechtěje nijak znepokojit mladou dívku, hýřivě vyvíjel všechnu svou vervu a všechnu svou duchaplnost za tohoto prvního společného oběda, za okolností tak zvláštních a v rámci tak podivném. Stále dbaje pozorně toho, aby jí neurazil přílišnou něhou, cítil, že je blízko něho v plném bezpečí. Jistě že si i ona sama uvědomovala, že není již protivníkem, před kterým na počátku prchala, nýbrž přítelem, jenž chce jen její dobro. Již tolikráte ji zachránil! Tolikráte již sama se přistihla při přesvědčení, že nemůže doufat v nikoho, než v něho, a vidět svůj vlastní život jen jako odvislý na tomto neznámém a své štěstí zbudováno jedině vůlí tohoto muže.

Aurelie zašeptala:

– Chtěla bych vám poděkovat. Ale nevím, jak. Jsem vám povinna příliš, než abych vám mohla kdy odplatit.

Raoul jí řekl:

– Usmívejte se, slečinko se zelenýma očima a dívejte se na mne.

Usmála se a podívala se na něho.

– Tím jste vše zaplatila, řekl.

Ve tří čtvrti na tři hudba zvonů znova započala a mohutný velký zvon katedrály narážel ozvěnou v úhel skalních stěn.

Je to naprosto logické a tento zjev je znám v celém zdejším kraji. Když vítr přichází ze severovýchodu, to jest z Clermont-Ferrandu, akustická poloha těchto míst působí, že velký průvan přinutí všechny tyto zvuky dáti se nutně cestou, která se hadovitě vine mezi hornatými hradbami a dospívá k povrchu jezera. Toť naprosto jisté, toť matematicky přesné. Zvony všech kostelů v Clermont-Ferrandu a velký zvon jeho katedrály nemohou jinak, než přijít sem zpívat jak to právě činí… Aurelie zavrtěla hlavou.

– Ne, řekla, to není to. Váš výklad mne neuspokojuje.

– Znáte snad jiný?

– Ten pravý.

– Který to je?

– Ten: věřit a pevně v to věřit, že jste to vy, jeni přivádí sem zvuk zvonů, abyste mi znova dal prožíti všechny mé dojmy z dětství.

– Jsem tedy všemohoucí?

– Jste všemohoucí, řekla s přesvědčením.

– A zároveň i vševědoucí, zažertoval Raoul. Zde, v téže hodině před patnácti roky jste spala.

– Co tím chcete říci?

– Že vaše oči přemáhá spánek, poněvadž začíná znova váš život z doby před patnácti roky.

Nepokusila se naprosto odporovat jeho touze a ulehla do sítě.

Raoul hlídal ji chvíli na prahu jeskyně. Ale, podívav se na hodinky, trhl sebou popuzeně. Byli tři hodiny a čtvrt: a markýz de Talencay tu dosud nebyl.

– A co na tom? řekl si pohněvaně. A co dál? Na tom přece docela nic nezáleží.

Ale ano, na tom záleželo. Věděl to. Jsou případy, kdy vše je důležitě.

Vrátil se do jeskyně, zadíval se na dívku, spící pod jeho ochranou, chtěl znova k ní promluviti pěknou řeč a v duchu jí poděkovat za její důvěru. Ale nemohl. Vzrůstající neklid se ho zmocňoval.

Prošel malým pobřežíčkem a zjistil, že loďka, jejíž přídu vytáhl na písek, plavala nyní na dva či tři metry od břehu. Musil ji zachytit bidlem a tehdy zjistil ještě druhou věc, tu, že tato loďka, která za přeplavby se naplnila na několik centimetrů vodou, byla vodou naplněna nyní do výše třiceti či čtyřiceti centimetrů.

Podařilo se mu, vytáhnouti ji znova na břeh.

– U čerta, jaký se to stal zázrak, že jsme se nepotopili!

Nebyla to obyčejná díra, kterou vnikala voda, díra, kterou by bylo snadno ucpat, nýbrž bylo to celé shnilé prkno, a to prkno, které sem bylo teprve nedávno vsunuto a které bylo přibito jen čtyřmi hřebíky.

Kdo to udělal? Raoul si nejprve vzpomněl na markýze de Talencay. Ale jaký cíl by stařec sledoval, takto jednaje? Jaký důvod mohl člověk mít, věřit, že přítel děda d’Asteux by chtěl vyvolat katastrofu právě v okamžiku, kdy mladá dívka byla k němu vedena?

Jedna otázka přece však se naskýtala: kudy Talencay sem chodil, když nepoužíval loďky? Kudy přijde? Je tedy jistě podzemní cesta, která vedla k témuž pobřežíčku, přes to, že je ohraničeno dvojím výběžkem skalních stěn?

Raoul jal se hledat. Nebylo žádného východu nalevo, kde vedle dvou překážek žulových vyvěraly ještě dva prameny. Ale napravo, zrovna než skalní stěna se vrhá do jezera, bylo do kamene vtesáno asi dvacet stupňů a odtud pak vedla po úbočí svahu stezka, jež byla spíše přirozeným výstupkem, jakousi stezkou nad propastí, tak úzkou, že bylo nutno tu a tam se zachytit o vyčnívající kameny.

Raoul se dal na chvilku tímto «měrem. Tu a tam bylo nutno připevnit železnou skobu, které se bylo nutno zachytit, aby člověk nepadl do propasti. A tak mohl dospět, obtížně, až k hoření planině a zjistit, že pěšina vede kolem druhého jezera a směřuje k průseku. Krajina plná zeleni, zhrbolacené skalami, rozprostírala se kolem dokola. Dva pastýři vzdalovali se, pohánějíce svá stáda k vysokým zdem, obkličujícím širé panství. Vysoká postava markýze de Talencay se nikde neobjevovala.

Raoul se vrátil po hodině prohledávání. Během této hodiny, než se vrátil k patě skalní stěny, voda vystoupila a pokrývala již první stupně.

– Toť podivné, zašeptal se starostlivou tváří.

Aurelie ho patrně očekávala. Běžela mu naproti a zastavila se, všechna jsouc zděšena.

– Co je? zeptal se Raoul.

– Voda… pronesla, jak je vysoká! Byla daleko nižší nedávno ještě, není-li pravda…? Není pochyby…

– Skutečně.

– Jak to vysvětlujete?

– Toť zjev velice přirozený, jako zvony.

A pokoušeje se žertovat:

– Jezero podléhá zákonům o dmutí moře, které, jak víte, vyvolává střídání se přílivu a odlivu.

– Ale v kterém okamžiku příliv přestane?

– Za hodinu či dvě.

– To jest, voda zaplaví polovici jeskyně?

– Ano, Někdy dokonce asi celá jeskyně je zaplavena, jak to dosvědčuje ono černé znamení na žule, jež patrně znamená nejvyšší vodu.

Hlas Raoulův poněkud ztemněl. Nad tímto prvním označením výše vody bylo ještě jiné, které patrně odpovídalo stropu útulku – Co znamenalo toto označení zde? Bylo nutno připustiti, že za určitých období voda může dostoupit až k tomuto stropu? Ale následkem jakých výjimečných zjevů, jakých mimořádných převratů?

– Ale ne, ale ne, pomyslil si, vzpřimuje se. Každá takováto domněnka je pošetilá. Převrat? Ty nadcházejí jednou za tisíc roků! Výkyvy přílivu a odlivu? Toť výplody obrazotvornosti, kterým nevěřím. Může to být jen náhoda, jen přechodná nahodilost…

Budiž. Ale onu přechodnou nahodilost, co ji působí?

Mimoděčně uvažování v něm pracovalo. Myslil m nevysvětlitelnou nepřítomnost Talencayovou. Myslil na vztahy, které mohou existovat mezi onou nepřítomností a temnou hrozbou nebezpečí, kterého dosud nechápal. Myslil na onu pobořenou lodku.

– Co je vám? zeptala se ho Aurelie.

– Na mou pravdu, počínám věřit, že tu ztrácíme svůj čas. Poněvadž přítel vašeho děda nepřichází, pojďme mu naproti. Rozhovor může se konat zrovna tak dobře v jeho domě v Juvains.

– Ale jak odejít? Loďka vypadá, jako by jí nebylo možno použít.

– Je cesta, napravo, velice obtížná pro ženu, ale přece jen schůdná. Jenom že by bylo nutno přijmout moji pomoc a dát se nést.

– Proč bych neměla i já jít?

– K čemu byste se smočila? Je lépe, když vstoupím do vody jedině já sám.

Učinil tento návrh bez postranních myšlenek. Ale zpozoroval, že je všechna červená. Myšlenka, že bude jím nesena tak, jako na silnici v Beaucourt, byla jí nesnesitelná.

Zmlkli, jsouce oba rozrušeni.

Poté mladá dívka, jež stála na břehu jezera, ponořila do něho svou ruku a zašeptala:

– Ne, ne… nemohla bych snést této ledové vody, nemohla bych.

Vrátila se do jeskyně sledována jím a uplynula čtvrthodina, jež zdála se být Raoulovi velice dlouhou.

– Prosím vás, řekl, odejděme. Situace se stává nebezpečnou.

Uposlechla a opustili jeskyni. Ale právě v okamžiku, kdy se mu věšela kolem krku, něco zahvízdlo jim kolem ucha a urazilo kus skály. Jediným posunkem vyzvedl dívku, donesl ji dovnitř a vyběhl, jako by chtěl hnáti útokem.

– Raoule! Raoule! zakazuji vám… zabijí vás…

Chopil se jí znova a násilím ji donesl do bezpečí.

Ale tentokráte ho nepustila a zavěsivši se na něho, zastavila ho.

– Zapřísahám vás, zůstaňte…

– Ale ne, namítl Raoul, nemáte pravdu, je nutno jednat.

– Nechci… nechci…

Držela ho svýma chvějícíma se rukama a ona, která měla tak veliký strach, ještě před chvilkou, že bude jím nesena, tiskla jej k sobě s nezkrotitelnou silou.

– Ničeho se nebojte, řekl něžně.

– Nebojím se ničeho, řekla docela šeptem, ale musíme zůstat spolu. Stejné nebezpečí nás ohrožuje. Neopusťme se vzájemně.

– Neopustím vás, slíbil Raoul, máte pravdu.

Prostrčil pouze ven hlavu, aby se podíval na obzor.

Třetí koule provrtala břidlicovou tašku střechy.

Byli tedy obléháni, jakoby přikováni na jedno místo.

Dva muži, ozbrojení dalekostřelnými puškami, znemožňovali jim každý pokus o východ. Raoul, po rozptýlení mráčků, vířících v dáli, měl čas zjistiti postavení těchto střelců. Nestojíce daleko jeden od druhého, stáli na pravém břehu, nad soutěskou, ve vzdálenosti asi dvou set a padesáti metrů. Odtud, stojíce přímo naproti, ovládali jezero po celé délce, celý kout, jenž ještě zbýval z pobřežíčka, a mohli střílet i do celého vnitřku jeskyně. Byla jim vydána na pospas vskutku celá, až na prohlubeň vpravo, kde bylo nutno se skrčit, a až na nejzazší část jeskyně, nad ohništěm, vyznačeným oněmi dvěma kameny, až na onu část, kterou zakrýval dolejší okraj střechy.

Raoul se násilím pokoušel o smích:

– Toť podivné, řekl.

Jeho veselost zdála se býti tak bezprostřední, že se Aurelie opanovala a on pokračoval:

– Tak jsme tedy obleženi. Při sebe menším pohybu přiletí sem koule a střelba může zasáhnouti tak daleko, že jsme nuceni se skrýt do mýší díry. Doznejte, že to je po čertech dobře zosnováno.

– Kým?

– Myslil jsem nejprve na starého markýze. Ale ne, to není on, to nemůže býti on…

– Co se s ním však stalo?

– Je bezpochyby zavřen. Padl patrně do nějaké léčky, kterou na něho nastrojili právě ti, kdož nás obléhají.

– To jest?

– Dva hrozní nepřátelé, od nichž nemůžeme očekávati žádného smilování. Jodot a Ancivel.

Předstíral, pokud šlo o tento bod, přímou otevřenost, aby zmenšil v duši Aureliině představu pravého nebezpečí, jež je ohrožovalo. Jméno Jodot a Vilém, výstřely z pušky, nic ze všeho toho pro něho nemělo důležitosti vedle postupného stoupání této potměšilé vody, z níž si lupiči vytvořili svého hrozného spojence.

– Ale proč jen tento úklad? řekla.

– Jde o poklad, prohlásil Raoul, který, více ještě než Aurelii, hleděl sobě samému podat co nejpravděpodobnější vysvětlení. Učinil jsem bezmocným Marescala, ale dobře jsem věděl, že dříve čí později bude nutno se vyrovnat s Jodotem a s Vilémem. Mají proti mně náskok. Zvěděvše, nevím jakou lstí, o mém plánu, přepadli přítele vašeho děda, uvěznili jej, ukradli mu listiny a dokumenty, které vám chtěl svěřit a od dnešního rána již naši odpůrci byli připraveni. Jestliže nás nepřivítali ranami z pušek, když jsme pluli soutěskou, bylo to proto, poněvadž pastevci obcházeli planinou. Ostatně, proč pospíchat? Bylo zřejmo, že budeme čekati na Talencaye zde, důvěřujíce jeho navštívence a několika slovům, jež jeden ze spoluvinníků na ní načrtal. A zde to nastrojili svou léčku. Sotvaže jsme propluli soutěskou, jíž byla těžká stavidla uzavřena a hladina jezera, plnícího se dvěma vodopády, počala se
zvedat, aniž by nám bylo možno to zpozorovat před čtyřmi čí pěti hodinami. Ale tehdy pastevci se již vraceli do vesnice a jezero se stávalo nejpustší a nejnádhernější střelnicí. Poněvadž se loďka potopila a poněvadž koule zabraňují nám obléhaným vyjít, je nemožno utéci. A hle, tak chytrý Raoul de Limezy se dal napálit jako obyčejný Marescal.

Vše to bylo řečeno tónem lehkého žertu mužem, jenž sám nejdříve se baví podařeným kouskem, který mu byl proveden. Aurelii bylo málem do smíchu.

Zapálil si cigaretu t-a nastavil na konci svých prstů hořící sirku.

Zazněly dvě rány na planině a poté bezprostředně třetí a čtvrtá. Ale rány chybily.

Zátopa však rychle pokračovala. Poněvadž pobřežíčko tvořilo jakousi nádrž, voda přetekla její vnější okraj a proudila nyní drobnými vlnkami po rovině. Dosáhla až vchodu do jeskyně.

– Budeme více v bezpečí na obou kamenech ohniště.

Rychle na ně vyskočili. Raoul položil Aurelii do sítě. Poté pak, doběhnuv ke stolu, sebral s něho do ubrousku vše, co zbylo z oběda a položil to na prkno s výkresy. Dvě koule vedle vystříkly.

– Příliš pozdě, řekl. Není se nám již ničeho obávat. Jen trochu trpělivosti a dostaneme se z toho. Můj plán? Můj plán je, abychom si odpočinuli a se posílili. Mezitím nadejde noc. Pak vás ihned donesu na svých ramenou až na stezičku ve skalní stěně. Silou našich protivníků je bílý den, za něhož nám mohou překaziti odchod. Tma, toť naše spása.

– Ano, ale voda zatím stoupá, řekla Aurelie, a uplyne jistě celá hodina, než nastane dostatečná tma.

– A co dál? Místo, abych si namočil pouze nohy, vykoupám se až do poloviny těla.

Bylo to skutečně velice prosté. Ale Raoul znal velice dobře všechny vady svého plánu. Především slunce sotva zmizelo za vrcholkem hor, což značilo, že bude ještě půldruhé až dvě hodiny plné denní světlo. Mimo to nepřítel jistě se pozvolna přiblíží, postaví se na pěšinku, a jak by tu mohl Raoul s dívkou na ramenou k nim přistoupit a vynuti si průchod?

Aurelie váhala, ptajíc se sama sebe, co si má myslit. Mimoděk její oči se upíraly na body, jež jí dovolovaly sledovat stoupání vody, a chvílemi se zachvívala. Ale klid Raoulův na ni mocně působil.

– Zachráníte nás oba, zašeptala, jsem si tím jista!

– Výborně, teď máte již aspoň ve mne důvěru, řekl, neztráceje veselost.

– Ano, mám důvěru… Řekl jste mi jednoho dne – jen si vzpomeňte – čta z čar mé ruky, že se mám mít na pozoru nebezpečí z vody. Vaše předpověď se plní. A přece se ničeho nebojím, neboť vy můžete vše – vy konáte zázraky…

– Zázraky? řekl Raoul, hledající všechny prostředky, aby ji uklidnil bezstarostností svých slov. Ne, nekonám zázraků, ale uvažuji a jednám podle okolností. Poněvadž jsem se vás nikdy neptal na vaše vzpomínky z mládí a přes to jsem vás dovedl sem, do krajiny, kterou jste viděla, pokládáte mne za jakéhosi kouzelníka. Toť omyl. Všechno to bylo docíleno úvahou a přemýšlením a neměl jsem k tomu zpráv přesnějších než druzí. Jodot a jeho spoluvinníci znali také láhev a čtli jako já chemický její rozbor, napsaný pod jméno vody de Jouvence. Jaký bližší údaj z toho odvodili? Žádný. Já jsem hleděl přijít věci na kloub a spatřil jsem, že vzorec vody opakuje téměř přesně, až na jednu řádku, rozbor vody z Royat, jednoho z nejhlavnějších lázeňských míst v Auvergne. Podíval jsem se do mapy Auvergne a objevil jsem na ní vesnici a jezero Juvains. (Juvains, toť zřejmé stažení latinského slova Juventia, což zna
mená ve francouzštině Jouvence, mládí.) Tím zvěděl jsem vše. Za hodinku procházky a pobesedování v Juvains uvědomil jsem si, že starý pan dc Talencay, markýz de Carabas, pán celé této krajiny, tvoří jistě střed tohoto dobrodružství, i představil jsem se mu jako váš posel. Jakmile mi pověděl, že jste sem přijela kdysi v neděli a v pondělí Nanebevzetí, to jest čtrnáctého a patnáctého srpna, připravil jsem naši výpravu na tentýž den. Dnes právě zase vítr vane od severu jako tehdy, proto nás provázely zvuky zvonů. A hle, to tedy je ten celý zázrak, slečinko se zelenýma očima.

Ale slova nebyla již dostatečná, aby rozptýlila pozornost jeho družky. Za chvilku Aurelie zašeptala:

– Voda stoupá… Voda stoupá… pokrývá již oba kameny a smáčí vaše střevíce.

Pozvedl jeden z kamenů a položil jej na druhý. Takto, stoje výše, opřel svůj loket o provaz sítě a s výrazem nenucenosti a lhostejnosti v tváři jal se znova rozmlouvat, neboť měl se zřetelem k dívce hrůzu z mlčení. Ale v hloubi své duše, ačkoliv pronášel slova jistotv. oddával se jiným rozumováním a jiným úvahám o neúprosné skutečnosti, jejíž rostoucí hrozbu s poděšením si uvědomoval. Co nastane? Jak se postavit události tváří v tvář? Následkem činů, provedených Jodotem a Vilémem, hladina vody stoupá. Budiž. Ale oba lupiči patrně využívají jen stavu věcí, který již byl, a to od dob velmi dávných. Nuže, zdaž není nutno předpokládat, že ti, kteří učinili možným ono stoupání hladiny, a to z důvodů dosud tajných (z důvodů, jichž účelem bylo, toť jisto, oblehnout a utopit lidi v jeskyni), zároveň učinili možným i snížení hladiny? Uzavření stavidel mělo mít za následek otevření odpadu s ne
viditelným mechanismem, dovolujícím vodám, aby vytekly, a jezero, aby se vyprázdnilo, jak toho právě okolnosti vyžadují. Ale kde hledat onen odpad? Kde nalézt onen mechanismus, jehož otevření bylo spojeno se zavřením stavidel?

Raoul nebyl z těch, kdož klidně očekávají smrt. Pomýšlel nejprve vrhnout se na nepřítele nebo doplavat až ke stavidlům. Ale kdyby ho zasáhla střela nebo kdyby ledový chlad vody překazily jeho úsilí, co by se stalo s Aurelii?

Ať sebe pečlivěji hleděl zakrýt před očima Aureliinýma neklid svých myšlenek, dívka nemohla býti na pochybách o některých modulacích hlasu či o některých zamlčeních, plných úzkostí, kterou pociťovala i ona sama. Řekla mu náhle, jako by překonána úzkostí, která ji mučila:

– Prosím vás, odpovězte mi, prosím vás. Chtěla bych raději znáti pravdu. Není žádné naděje, není-li pravda?

– Proč! Vždyť se již stmívá…

– Ne dosti rychle… A až bude temná noc, nebudeme již moci odejít.

– Proč?

– Nevím. Ale mám tušení, že je všemu konec a že to víte.

Raoul řekl pevným tónem:

– Ne… ne… nebezpečí je veliké, ale dosud vzdálené. Unikneme mu, neztratíme-li ani na vteřinu svého klidu. Vše závisí na klidu. Je nutno uvažovat, chápat. Až všechno pochopím, jsem si jist, že bude ještě dost času jednat. Jenom že…

– Jenom že…

– Je nutno, abyste mi pomáhala. Abych úplně pochopil, je mi třeba vašich vzpomínek, všech vašich vzpomínek.

Hlas Raoulův se stával naléhavým a pokračoval se zadržovanou horoucností:

– Ano, vím, slíbila jste své matce, že jich nikdy nezjevíte, leda muži, kterého budete milovati. Ale smrt je silnějším důvodem k tomu, abychom mluvili, než láska, a i jestliže mne nemilujete, já, já vás miluji, jako vaše matka mohla by si byla přát, aby vás někdo miloval.

– Odpusťte, že vám to říkám přes přísahu, kterou jsem se zavázal vůči vám… Ale jsou hodiny, kdy člověk již nemůže mlčeti. Miluji vás… Miluji vás a chci vás zachránit… Miluji vás… Nedovedu připustit vaše mlčení, neboť bylo by hříchem proti vám. Odpovězte! Několik slov možná postačí, aby mi dala jasný obraz.

Aurelie zašeptala:

– Ptejte se mne.

Raoul ihned řekl:

– Co se stalo kdysi po vašem sem příchodu, po vašem a vaší matky příchodu? Jakou krajinu jste viděla? Kam vás váš děd a jeho přítel zavedli?

– Nikam, prohlásila. Jsem si jista, že jsem zde spala, ano, v síti jako dnes. Rozmlouvali kolem mne. Oba muži kouřili. Jsou to vzpomínky, na něž jsem zapomněla a které se mi vracejí. Připomínám si vůni tabáku a zvuk výbuchu láhve, kterou otevřeli. A pak… a pak… nespím již… dávají mi jíst… Venku svítí slunce…

– Slunce?

– Ano, to bylo patrně den poté.

– Den poté? Jste si tím jista? Všechno závisí na tom zde, na této podrobnosti.

– Ano, jsem si tím jista. Probudila jsem se zde, den poté a venku svítilo slunce… Jenom že všechno se změnilo… Vidím se ještě dnes zde a přece se vše změnilo… Je to jinde… Vidím skály, ale nejsou již na témž místě.

– Jakže… nejsou již na témž místě?

– Ne, voda již je neomílá.

– Voda již je neomílá a přece jen jste vyšla právě z této jeskyně?

– Vyšla jsem z této jeskyně. Ano, náš děd kráčí před námi. Má matka mne vede za ruku. Pod našima nohama je jaksi kluzko. Kolem nás jsou jakési domy… jakoby zříceniny… A pak zase zaznívají zvony… tytéž zvony, které stále slyším…

– Ano, takové to jest… takové to vskutku jest, pronesl Raoul mezi zuby. Všechno se shoduje s tím, co jsem předpokládal. Není možná žádná pochybnost.

Těžké mlčení je zalehlo. Voda tleskala s pochmurným zvukem. Stůl, malířský podstavec, knihy a židle plavaly již kolem.

Musil se posadit na konci sítě a sklonit se pod žulovým stropem.

Venku mísila se tma se slábnoucím světlem. Ale k čemu by mu mohla sloužit ještě tma, byť byla sebe hustější? Kterým směrem jednat?

Sešněrovával zoufale svou myšlenku, nutě ji, nalézt rozluštění. Aurelie se zpole vzpřímila a její oči prozrazovaly lásku a něhu. Vzala do své ruky jeho ruku, sklonila se a ruku políbila.

– Můj bože, můj bože, co to děláte, řekl všechen vzrušen.

Dívka zašeptala:

– Miluji vás!

Zelené oči zářily v polotmě. Slyšel bít srdce dívčino a nikdy dosud nepocítil tak veliké radosti.

Pokračovala něžně, obtáčejíc mu něžně hrdlo svými pažemi:

– Miluji vás. Hleďte, Raoule, toť mé veliké a jediné tajemství. Druhé mne nezajímá. Ale toto zde, toť celý můj život a celá moje duše! Milovala jsem vás ihned, neznajíc vás ani, dříve ještě, než jsem vás spatřila… Milovala jsem vás ve tmách, a právě proto js«m vás nenáviděla… Ano, styděla jsem se… To byly vaše rty, které mne podmanily tam v dáli na silnici v Beaucourtu. Pocítila jsem něco, co jsem neznala a co mne vyděsilo. Tolik radosti a tolik blaženosti v oné hrozné noci, a to blaženství, jehož se mi dostalo od muže, jenž mi byl neznám! Až do hloubi nitra měla jsem blažený a při tom odpuzující pocit, že vám náležím… a že by vám postačilo chtít, abyste ze mne udělal svou otrokyni. Jestliže jsem před vámi od oné chvíle prchala, bylo to následkem toho, Raoule, ne snad proto, že bych vás nenáviděla, nýbrž proto, poněvadž jsem vás příliš milovala a poněvadž jsem se vás obávala. Byla jsem
zmatena svým neklidem… nechtěla jsem vás již spatřiti, stůj co stůj jsem toho nechtěla a přes to jsem nemyslila na nic jiného, než jak vás zase uviděti… Jestliže jsem mohla snést hrůzu oné děsné noci a všech příšerných muk, které následovaly, bylo to pro vás a pro vás jsem prchala, pro vás, jenž jste vždy znova přicházel v hodinách nebezpečí. Hněvala jsem se na vás za to ze všech svých sil a přes to vždy cítila jsem se více vaší. Raoule, Raoule, obejměte mne pevně, Raoule, miluji vás!

Sevřel ji s bolestnou vášní pevně k sobě. Vpravdě nikdy nepochyboval o této lásce, kterou mu projevila horoucnost prvního polibku a která při každé jejich setkané se ohlašovala vyděšením, jehož uhádal hlubokou příčinu. Ale měl strach dokonce i z blaha, které cítil. Něžná slova dívčina, laskání jejího svěžího dechu jej oslabovalo. Nezkrotitelná vůle, vejít v zápas, se v něm vyčerpávala.

Vytušila jeho tajnou únavu a přitáhla jej ještě blíže k sobě.

– Odevzdejme se ve vyšší vůli. Přijměmež to, co je nevyhnutelno. Nebojím se smrti s vámi, ale chci, aby mne překvapila ve vašem náručí… má ústa na vašich ústech, Raoule. Nikdy nám život nedá více štěstí.

Obě její paže ho objímaly jako náhrdelník, který nemohl již sejmout. Pozvolna dívka přibližovala k němu hlavu.

On však přes to odporoval. Políbit tato nabízející se ústa, toť bylo svolit k porážce a, jak to ona pravila, odevzdat se v neodvolatelno. Ale on nechtěl. Všechna jeho povaha se bouřila proti takové zbabělosti. Ale Aurelie ho zapřísahala a koktala slova, která odzbrojovala a oslabovala.

– Miluji vás… neodpírejte to, co je nutné… miluji vás… miluji vás…

Jejich rty se setkaly. Raoul pocítil a vychutnal opojení polibku, v němž byla všechna horoucnost života a zároveň příšerná vášeň smrti. Zahalila je tma, rychleji padající k zemi od chvíle, jak aspoň se zdálo, kdy se oddávali své rozkošné malátnosti polibku. Voda stoupala…

To byla malátnost jen přechodná, z které se Raoul prudce vymanil. Myšlenka, že by tato půvabná bytost, kterou již tolikrát zachránil, měla poznat děsná muka vody, která vás proniká a vás dusí a jež zabijí, tato myšlenka způsobila, že se otřásl hrůzou.

– Ne, ne, zvolal. To se nestane… Smrt pro vás…? Ne – budu umět zabránit takové podlosti.

Aurelie ho chtěla zadržet. On chopil se jejích zápěstí a ona ho prosila bědujícím hlasem:

– Prosím tě… prosím tě… co chceš udělat?

– Zachránit tebe… a zachránit i sebe.

– Je příliš pozdě!

– Příliš pozdě? Ale vždyť dostavila se noc! Jakže, nevidím již tvých drahých očí… nevidím již tvých rtů… a já bych nejednal?!

– Ale jak?

– Což pak to vím? Hlavní jest, jednat. A pak, vždyť přece jen znám prvky jistoty… Jsou tu jistě již napřed známy prostředky, jak opanovat v určitou chvíli účinky uzavření stavidel. Jsou tu jistě i stavidla, jichž otevření dovoluje rychlé vypuštění vod. Musím je nalézti…

Aurelie ho neposlouchala. Sténala.

– Prosím vás… Cožpak mne necháte samotnou v této příšerné tmě? Mám strach, Raoule!

– Ne, poněvadž nemáte strachu ze smrti, nesmíte míti také strachu ze života… Nesmíte se bát žít dvě hodiny sama, dvě hodiny, ne více. Voda nemůže dosáhnout až k vám dříve než za dvě hodiny… A pak již budu zde… Přísahám vám, Aurelie, že tu budu, ať se stane cokoliv, abych vám řekl, že jste zachráněna – či abych s vámi zemřel…

Pozvolna, bez soucitu se vymanil z šíleného objetí. Sklonil se k dívce a řekl jí vášnivě:

– Měj důvěru, má drahá, milovaná. Víš, že jsem vždy vykonal, co bylo mým úkolem. Jakmile se mi věc zdaří, dám ti znamení… dvě zapísknutí… dva výstřely. Ale tehdy, i kdybys cítila, že tě voda studí, věř ve mne slepě.

Sklesla bez síly zpátky.

– Jdi, řekla, když to chceš.

– Nebudeš se bát?

– Ne, když si toho nepřeješ.

Raoul odhodil svůj kabát, svou vestu a své střevíce, vrhl pohled na svítící číselník svých hodinek, přivázal si je kolem krku a vyskočil.

Venku byla tma. Neměl žádné zbraně a žádného přesného údaje.

Bylo osm hodin.

XIII.

V temnotách.

První dojem Raoulův byl příšerný. Noc beze hvězd, těžká, neúprosná, noc plná hustých mlh, nehybná noc ležela těžce nad neviditelným jezerem a nad nerozeznatelnými skalami. Jeho oči nesloužily mu víc než oči slepcovy. Jeho uši slyšely pouze mlčení. Zvuk vodopádů již nezazníval; jezero je pojalo v sebe. A v této neprozkoumatelné propasti bylo nutno vidět, slyšet, jíti správným směrem a dosáhnout cíle. Stavidla na vypuštění vody? Ni vteřinu na ně doopravdy nemyslil. Bylo by bývalo šílenstvím, vyzývat smrt a hledat je skutečně. Ne, jeho cílem bylo, dostihnout obou lupičů. Ale oni se skrývali. Obávajíce se patrně přímého útoku od nepřítele takového jako byl on, zdržovali se moudře a opatrně ve tmě, ozbrojeni puškami a číhajíce bděle. Kde je nalézt?

Na nejvyšším okraji pobřežíčka voda mu dosahovala až po prsa a působila mu takové utrpení, že nepokládal za možné, doplavat až ke stavidlům. Ostatně, jak byl by mohl uvést v pohyb ona stavidla, neznaje, kde jsou umístěna?

Šel podél skalní stěny, tápaje, dostal se až na potopené stupně a došel až na cestičku, která se plazila vzhůru podél skály.

Její ztečení bylo nanejvýš trudné. Náhle však se zastavil. V dálce mlhami zářilo slabé světlo.

– Kde? Bylo nemožno to blíže určit. Bylo to na jezeře? Či vysoko na skále? Rozhodně světlo přicházelo z protějška, to jest z okolí soutěsky či místa, odkud lupiči stříleli a kde bylo možno se domnívat, že táboří. A to nebylo možno vidět z jeskyně, což svědčilo o tom, s jakou opatrností si vedli a zároveň poskytovalo důkaz jejich přítomnosti.

Raoul zaváhal. Měl dále sledovat cestu po souši, dáti se všemi oklikami strmých srázů a údolí, vystoupit na skály, sestupovat do prohlubní, odkud by ztratil s očí drahocenné světlo? Mysle na Aurelii, uvězněnou v hloubi příšerného hrobu, učinil rozhodnutí. Rychle zase seběhl po cestičce, kterou vyšel vzhůru, a jedním skokem vrhl se do vody.

Myslil, že ztratí dech. Muka chladu se mu zdála býti nesnesitelná. Ačkoliv bylo mu přeplavat ne více než dvě stě padesát kroků, byl by byl málem se toho vzdal, tak nesmírně se to zdálo býti nad lidské síly. Ale myšlenka na Aurelii ho neopouštěla. Viděl ji v duchu pod neúprosnou klenbou. Voda pokračovala ve svém surovém díle, jež nic nemohlo zadržet ani zpomalit. Aurelie jistě slyšela její ďábelský šepot a cítila její ledový dech. Jaká to podlost!

Zdvojnásobil své úsilí. Světlo ho vedlo jako dobrotivá hvězda a jeho oči se na ně horoucně dívaly, jako by měl strach, aby náhle nezhaslo pod děsným útokem všechněch mocností temnot. Ale, vzato kolem a kolem, zdaž zároveň i nenaznačovalo, že Jodot a Vilém jsou na číhané a že toto světlo, obrácené a vrhané dolů na jezero, slouží jim k tomu, aby pohledem zkoumali cestu, kterou se útok mohl uskutečnit?

Blíže se, pocítil jakýsi blahý pocit, výsledek to patrně činnosti svých svalů. Postupoval vpřed dlouhými, tichými rázy. Hvězda rostla, zdvojnásobována zrcadlem jezera.

Dal se šikmo mimo osvícené pole. Pokud mohl soudit, stanoviště obou lupičů bylo nahoře na skále, která ovládala soutěsku. Narazil na úskalí, poté pak našel pod nohama břeh z malých oblázků, kde vystoupil.

Nad jeho hlavou, ale spíše vlevo, šeptaly dva hlasy.

Jaká vzdálenost dělila Raoula od Jodota a od Viléma? Jak vypadala překážka, kterou bylo nutno překonat? Byla tu kolmá stěna či přístupný svah? Nebylo to možno rozeznat. Bylo nutno se pokusit nazdařbůh, vylézt nahoru.

Jal se mocně si třít nohy a trup suchým pískem, kterým naplnil svá dlaně. Poté vyždímal své mokré kusy oděvu, které si hned zase oblékl, a svěží a čilý se toho odvážil.

Nebyla to ani srázná stěna ani přístupný svah. Byly to vrstvy skály na sebe položené jako základy cyklopská stavby. Bylo tedy možno šplhat vzhůru, ale za cenu jakých úsilí, jaké odvahy, jakého nebezpečného tělocviku! Bylo možno šplhat, ale kameny, kterých se vytrvalé prsty chytaly jako spáry, vystupovaly ze svých dutin, rostliny se vytrhávaly i s kořeny a nahoře hlasy stávaly se zřetelnějšími.

Za plného denního světla byl by se Raoul nikdy nepokusil o tento šílený podnik. Ale nepřerušené tik tak jeho hodinek jej popohánělo jako neodolatelná síla; každá vteřina, která takto zněla poblíž jeho ucha, toť bylo tak trochu Aureliina prchajícího života. Bylo proto nutno, aby se mu podnik zdařil. Zdařil se. Náhle nebylo před ním již překážek. Poslední poschodí trávníku korunovalo stavbu. Nejasné světlo chvělo se v temnu jako bílý mráček.

Před ním hloubila se prohlubeň, půda jako jáma se snižující, v jejímž středu sesouvala se chýš, napolo již zřícená. Kmen stromu nesl čadící lampu.

Na protějším okraji byli k němu obráceni zády dva muži, ležíce na břichu, skloněni nad jezero, s puškami a s revolvery na dosah rukou. Vedle nich druhé světlo, světlo elektrické kapesní lampy, světlo, jehož svit vedl Raoula.

Podíval se na své hodinky a zachvěl se. Výprava trvala padesát minut, o hodně déle než předpokládal.

– Zbývá mi nanejvýš půl hodiny, abych zastavil povodeň, pomyslil si. Jestliže do půl hodiny nevyrvu Jodotovi tajemství stavidel, nezbude mi nic jiného, než vrátit se k Aurelii, podle svého slibu a s ní zemřít.

Lezl směrem k chýši, zakryt vysokými stromy. Dvanáct metrů dále Jodot a Vilém rozmlouvali, v naprostém bezpečí, dost hlasitě, aby mohl slyšet jejich hlasy, ne však dost hlasitě, aby mohl zachytit i jen jedno jediné slovo. Co dělat?

Raoul přišel sem bez přesného plánu, s úmyslem, jednat, jak to budou velet okolností. Nemaje žádné zbraně, pokládal za nebezpečné pustit se v zápas, který, když se to vezme kolem a kolem, mohl dopadnouti v jeho neprospěch. A. naopak zase, ptal se sebe sám, zda v případě vítězství nátlak a hrozby by přiměly protivníka takového jako je Jodot k tomu, aby promluvil, to jest, aby se prohlásil za přemožena a aby vydal tajemství, jež získat, stálo ho tak mnoho námahy.

Pokračoval tedy ve slézání návrší, s nekonečnou opatrností a v naději, že by zachycené slovo mohlo mu tajemství prozradit. Dostal se o dva a poté o tři metry blíže. Ani on sám neslyšel šustění svého těla po zemi a tak dostal se na místo, kde věty nabývaly přesnějšího smyslu.

Jodot pravil:

– Ale neměj přece strach, u čerta! Když jsme sestoupili dolů ke stavidlu, hladina dosahovala již páté čáry, která odpovídá stropu jeskyně, a poněvadž nemohli vyjít, je po nich již veta. Toť tak jisto a bezpečno, jako že dvakrát dvě jsou čtyři.

– Ale přece jen, namítl Vilém, měl jste se postavit blíže k jeskyni a odtamtud je hlídat.

– Proč pak, ty uličníku?

– Jen kdybych já neměl rtíků ještě napolo zchromlou! Vždyť sotva že jsem mohl střílet.

– A pak máš strach z toho chlapa, co?…

– Vy taky, Jodote.

– Neříkám, že ne, Proto jsem dal přednost ráně z pušky… a zavodnění jeskyně, když už jsme měli zápisky Talencayovy.

– Oh, Jodote, nepronášejte tohoto jména!…

Hlas Vilémův slábl. Jodot se zasmál:

– I jdi, ty zmoklá slepice!

– Jen si vzpomeňte, Jodote. Po mém návratu z nemocnice, když jste k nám přišel, maminka vám odpověděla: »Budiž. Víte, kde onen čertovský chlap, onen zatracený Limezy uschoval Aurelii a tvrdíte, že tím, že ji budete špehovat, dospějete až k pokladu. Budiž. Ať vám při tom můj chlapec pomáhá. Ale ať nedojde ke zločinu! Ať není prolita krev…«

– Vždyť nebyla prolita ani kapka krve, řekl Jodot výsměšným hlasem.

– Ó ano, ano, však vy víte, co chci říci, a co se stalo s oním ubohým mužem. Je-li někdo mrtev, byl spáchán zločin… Toť zrovna tak jako co se týče Limezyho a Aurelie, řeknete také, že nebyl spáchán zločin?

– A tak tedy, což, měl jsem nechat celé oné historie? Myslíš, že chlap jako Limezy by ti byl přepustil své místo tak pro nic za nic, pro tvé krásné oči? Vždy! ho přec znáš, čertovského chlapa. Přerazil ti ruku… a na konec byl by ti rozbil hlavu. Buď on nebo my, bylo nutno si vybrat.

– Ale Aurelie?

– Ti dva tvoří jeden pár. Nebylo možno zasáhnout jednoho bez zasáhnutí druhého.

– Ubohá…

– A co dál? Chceš poklad, ano či ne? Takový tučný holub nepřiletí ti sám do úst, v kterých ti visí dýmka.

– Ale přece jen…

– Což jsi neviděl závěti markýzovy? Aurelie, dědička celého panství Juvains… Tak co bys tedy byl dělal? Byl by sis ji snad vzal? K tomu, aby byl uzavřen sňatek, musí býti dva, hochu, a myslím si, že pan panáček Vilém…

– A tak co tedy?

– Co, maličký, hle, co se odehraje. Zítra se jezero juvainské stane zase tím, čím bylo, nebude ani vyšší ani nižší. Pozítří, a ne dříve, poněvadž jim to markýz zakázal, pastevci se vrátí. Najdou markýze, jenž se tu pádem zabil, v propasti soutěsky, aniž by kdo mohl se domnívat, že pomocná ruka nějaká mu dala malou ránu, která působí, že člověk ztratí rovnováhu. Bude tedy otevřena posloupnost. Není závěti, poněvadž mám ji já. Není dědiců, poněvadž není tu rodiny. Následkem toho podle zákona zmocní se panství stát. V šesti měsících dojde k veřejné dražbě. Koupíme je.

– Za co?

– Máme šest měsíců k tomu, abychom si zaopatřili peníze, řekl Jodot s příšerně temným přízvukem.

– A dojde-li k trestnímu stihání?

– Proti komu?

– Proti nám.

– K vůli čemu?

– K vůli de Limezimu a k vůli Aurelii?

– Limezy? Aurelie? Ti se utopili, zmizeli, není je možno nalézt.

– Není je možno nalézt? Naleznou je v jeskyni.

– Ne, neboť tam zítra ráno zajdeme a s dvěma hodně velkými kameny přivázanými k nohám, půjdou pěkně na dno jezera. Neviděli jsme jich, neznáme jich.

– A což auto Limezyovo?

– Odpoledne s ním ujedeme, tak že nikdo ani nezví, že sem přišli. Bude se myslit, že maličká se dala unést z ozdravovny svým milencem a že spolu bůh ví kde cestují. Toť můj plán. Co mu říkáš?

– Je výtečný, starý padouchu! řekl vedle nich nějaký hlas. Jenom že je v něm háček.

Obrátili se, trhnuvše sebou úžasem. Byl tu nějaký muž, sedící na bobku na arabský způsob, muž, který opakoval:

– Veliký háček. Neboť, konec konců, celý tento pěkný plán spočívá na tom, budou-li splněny dvě věci. Nuže, co se stane, jestliže pán a dáma upláchli?

Jejich ruce hledaly, tápajíce, pušky a browningy. Nebylo na dosah už nic.

– Zbraně?… Nač? řekl onen hlas výsměšně. Co pak já, já mám snad zbraně? Mám smáčené kalhoty, smáčenou košili, puntík a dost. Zbraně mezi statečnými chlapíky jako jsme my!

Jodot a Vilém se už ani nehýbali, jsouce zaraženi. Pro Jodota byl to muž z Nizzy, který se tu znova zjevoval. Pro Viléma pak muž z Toulouse. A především a hlavně, byl to nebezpečný, hrozný nepřítel, jehož se pokládali za zbaveny a jehož mrtvola…

– Na mou tě, řekl, směje se, a předstíraje lhostejnosti na mou tě, ano, jsem živ. Čára číslo pět neodpovídá stropu jeskyně. A pak, co pak vy si myslíte, že takovýmito kejklemi lze na mne vyzrát?! Jsem živ, starý Jodote! A Aurelie také! Je v bezpečí, daleko od jeskyně a není na ní kapky vody. Proto si můžeme promluvit. Ostatně bude to krátké. Pět minut a ani vteřinu déle. Chceš?

Jodot mlčel, všechen zpitoměn a udiven. Raoul se podíval na své hodinky a klidně, lhostejně, jako by jeho srdce neskákalo v jeho sevřených prsou nevýslovnou úzkostí, pokračoval:

– Hle. Tvůj plán je zhatěn. Jakmile Aurelie není mrtva, dědí a nedojde k prodeji. Zabiješ-li ji a dojde k dražbě, jsem zde a koupím panství já. Musil bys mne také zabít. Jsem nezranitelný. A proto jsi v bryndě. Je tu jen jeden prostředek.

Odmlčel se. Jodot se sklonil. Je tedy ještě nějaký prostředek?

– Ano, je jeden prostředek, pronesl Raoul, jediný: dohodnout se se mnou. Chceš to?

Jodot neodpověděl. Zhroutil se na dva kroky od Raoula a upíral naň oči, zářící horečkou.

– Neodpovídáš. Ale tvé zornice oživují. Vidím je, jak hoří jako zornice plavé šelmy. Jestliže ti něco navrhuji, je to proto, poněvadž tě potřebuji? Naprosto ne. Nemám nikdy nikoho zapotřebí. Jenom že ty již asi po patnáct až osmnáct roků sleduješ cíl, jehož jsi blízek dosáhnout, a to ti dává práva, práva, jež jsi hotov hájit všemi prostředky, i dokonce vraždu v to počítaje. Odkoupím ti tato práva, neboť chci míti klid a chci, aby jej měla i Aurelie. Dříve či později našel bys prostředek, provést nám nějaký nepříjemný kousek. To nechci. Kolik žádáš?

Jodotovi se zjevně ulevovalo.

– Navrhujte.

– Hle, řekl Raoul. Jak víš, nejde tu o poklad, z něhož by si každý mohl vzít svůj podíl, nýbrž o podnik, který je nutno postavit na nohy, o zužitkování něčeho, z čeho zisky…

– Budou značné, řekl Jodot.

– To přiznávám. Proto má nabídka je s tím v souladu. Pět tisíc franků měsíčně.

– Lupič sebou trhl, jsa oslněn tak vysokým číslem.

– Pro oba?

– Pět tisíc pro tebe… Dva pro Viléma…

Ten se nezdržel, aby neřekl:

– Přijímám.

– A ty Jodote?

– Snad, řekl druhý. Ale bylo by nutno mít zástavu, závdavek.

– Plat za tři měsíce. To ti vyhovuje? Zítra ve tři hodiny schůzka v Clermont-Ferrandu, na náměstí Jaude, a tam ti odevzdám šek.

– Ale ano, ano, řekl Jodot, jenž mu nedůvěřoval. Ale nic mi nedokazuje, že zítra mne baron de Limezy nedá zatknout.

– Ne, poněvadž by současně zatkli i mne.

– Vás?

– To si myslím! Toť by byl lepší lov, než si myslíš.

– Kdo jste?

– Arsén Lupin.

Toto jméno mělo zázračný účinek na Jodota. Vysvětloval si nyní zkázu všech svých plánů a zároveň vliv, kterým tento muž na něj působil.

Raoul opakoval:

– Arsén Lupin, hledaný všemi policiemi světa. Více jak pět set krádeží, více jak sto odsouzení. Jak vidíš, můžeme se dohodnout. Mám tě v ruce. Ale i ty máš v ruce mne a dohoda je hotovou věcí, toho jsem si jist. Mohl jsem ti před chvilenkou rozbít hlavu. Ne, mám raději dohodu. A pak, použiji po případě tvých služeb. Máš své chyby, ale i své zatraceně dobré stránky. Tak na příklad způsob, jak ses za mnou dostal až do Clermont-Ferrandu je prvotřídní, neboť dosud jsem ho neprohlédl. Proto máš mé slovo a slovo Arséna Lupina… toť zlato. Ujednáno?

Jodot poradil se šeptem s Vilémem a odpověděl:

– Ano, ujednáno. Co chcete?

– Já? Ale docela nic, starochu, řekl Raoul, stále lhostejně. Jsem pán, který chce mít pokoj a který platí, co nutno, aby jej měl. Staneme se společníky: toť pravé slovo. Chceš-li do průvodního kapitálu vložit již dnes nějaký příspěvek, jak libo, Máš nějaké listiny?

– Důležité. Návod markýzův, týkající se jezera.

– Ovšem, když jsi mohl zavřít stavidlo. Jsou podrobné, ony návody?

– Ano, pět sešitů drobného písma.

– A máš je zde?

– Ano. A mám také závěť… ve prospěch Aurelie.

– Dej mi ji.

– Zítra, za šeky, prohlásil Jodot jasně.

– Ujednáno, zítra za šeky. Potřesme si rukou. A rozejděme se.

Stiskli si vzájemně ruce.

– S bohem, řekl Raoul.

Rozhovor byl ukončen a přece pravá bitva musila býti teprve několika slovy vybojována. Všechna slova až dosud pronesená, všechny sliby, toť byly jen tlachy, mající zmást Jodota. Důležité tu bylo jedině zvědět, kde jsou umístěna stavidla. Promluví Jodot? Či uhodne pravou situaci, potměšilý důvod k počínání Raoulovu?

Nikdy dosud Raoul necítil do té míry úzkost. Řekl lhostejně:

– Byl bych věru rád viděl »onu věc«, než odejdu. Nemohl bys přede mnou otevřít stavidla?

Jodot namítl:

– Je třeba, podle zápisků markýzových, sedmi až osmi hodin, aby stavidla sama až do konce pracovala.

– Pak je otevři ihned. Zítra ráno, ty odtud, Aurelie a já s druhé strany pak spatříme »věc«, to jest poklady. Je to docela blízko, co? Pod námi? U splavu?

– Ano.

– Vede tam přímá pěšinka?

– Ano.

– Víš, jak se s tím musí zacházet?

– Toť snadné. Zápisky to udávají.

– Pojďme dolů, pomohu ti.

Jodot povstal a chopil se elektrické lampy. Nezvětřil nástrahy, Vilém šel za ním. Jdouce, spatřili pušky, které Raoul na začátku k sobě přitáhl a poté odstrčil poněkud dále. Jodot si jednu z nich přehodil přes rameno. Vilém též.

Raoul, jenž se uchopil svítilny, vykročil za oběma lupiči.

– Tentokráte, říkal si s radostí, kterou by byl vyzradil výraz jeho tváře, tentokráte jsme u cíle. Dojde snad ještě k několika škubnutím. A velký zápas je vybojován.

Sestoupili dolů. Na břehu jezera Jodot zamířil k hrázi z písku a z drobných oblásků, která lemovala úpatí skalní sténv, obešel skálu, která zakrývala dost hlubokou zátoku, v níž byla přivázána lodice, poklekl, odstranil několik velkých kamenů a odkryl řadu čtyř železných rukojetí, jež ukončovaly čtyři řetězy, probíhající pálenými hliněnými rourami.

– Toť zde, hned vedle kliky stavu, řekl. Řetězy zvedají železné lité desky, položené na dno.

Zatáhl jednou z rukojetí. Raoul učinil také tak a měl bezprostředně poté dojem, že pohyb se sděluje druhému konci řetězu a že kovová deska se hýbe kupředu. Dva druhé pokusy se také zdařily. V jezeře, na malou vzdálenost od nich, ozvala se řada zabublání a zavíření.

Hodinky Raulovy ukazovaly devět hodin a pětadvacet minut, Aurelie byla zachráněna.

– Půjč mi svou pušku, řekl Raoul. Či spíše ne. Vystřel sám – dvě rány.

– Proč to?

– Toť ujednané znamení.

– Znamení?

– Ano. Nechal jsem Aurelii v jeskyni, jež je skoro již celá naplněna vodou a to si můžeš myslit, jak je Aurelie zděšena. Proto, opouštěje ji, slíbil jsem jí, že jí dám zprávu jakýmkoliv způsobem, jakmile nebude se jí už čeho báti.

Jodot byl všechen užaslý. Odvaha Raoulova, ono doznání nebezpečí jej uvádělo ve zmatek a současně zvyšovalo v jeho očích i vážnost jeho bývalého protivníka. Ani na vteřinu nemyslil na to, využít situace. Dva výstřely z pušky zazněly mezi skalami a skalními stěnami, A hned poté Jodot dodal:

– Víte, vy, vy jste rozený náčelník. Člověku nezbývá než uposlechnout a nereptat. Zde jsou sešity zápisků a zde závět markýzova.

– To ti přičtu k dobru, zvolal Raoul vstrčiv do kapsy listiny. Udělám z tebe něco, Nejsi sice počestný člověk, to opravdu ne, ale přijatelný darebák. Nepotřebuješ této loďky?

– Ale ne.

Poslouží mi dobře, abych doplul k Aurelii. Ale teď si vzpomínám… Ještě vám dám dobrou radu: neukazujte se již v této krajině. Kdybych byl jedním z vás, upláchl bych této noci až do Clermont-Ferrandu. Na shledanou zítra, kamarádi.

Vstoupil do lodice a dal jim ještě několik rad. Jodot odvázal řetěz. Raul odplul.

– Jací hodní lidé! řekl si silně vesluje. Jakmile se člověk obrátí na jejich dobré srdce, na jejich přirozenou ušlechtilost, nedovedou nic odepříti. To se ví, kamarádi, že je dostanete, ony dva šeky! Jenom že nezaručuji, že je ještě možno na ně v bance něco vyzvednout, že tam ještě něco je na můj účet barona de Limezy. Ale přes to přece jen je dostanete, a to pořádně podepsané, jak jsem to přisahal.

Dvěstěpadesát metrů s dobrými vesly a po výpravě tak úrodné na výsledky, toť nebylo nic pro Raoula. Dostihl k jeskyni za několik minut a vjel přímo až do ní, s přídí napřed a s lucernou na přídi.

– Vítězství! zvolal. Slyšela jste mé znamení? Vítězství!

Veselé světlo naplnilo úzkou díru, kde by byli málem nalezli smrt. Síť vyplňovala ji celou od jedné stěny ke druhé. Aurelie v ní klidně spala. Důvěřujíc ve slib svého přítele, přesvědčena, že nic mu není nemožno, unikajíc úzkostem nebezpečí a hrůzám oné smrti, tak vytoužené, podlehla únavě. Možná, že snad i zaslechla zvuk dvou výstřelů. Ale rozhodně žádný hřmot jí neprobudil…

*

Když otevřela ráno poté oči, spatřila překvapující věci v jeskyni, kde denní světlo se mísilo se světlem svítilny. Voda opadla. V hloubi lodice opřené o stěnu, Raoul, oděn v plášť pastevce a v plátěné kalhoty, jež si asi vzal s prkna, z kusů oděvů starého markýze, spal zrovna tak hluboce, jako ona spala.

Po dlouhé minuty jej pozorovala pohledem laskavým, v němž byla i na uzdě držena zvědavost. Kdo byl tento člověk mimořádný, jehož vůle se stavěla proti rozhodnutím osudu a jehož činy braly na se vždy smysl a tvářnost zázraků? Slyšela, bez každého vzrušení, ostatně (neboť jaký to pro ni mělo význam?) obvinění Marescalovo a jméno Arséna Lupina, vržené ve tvář Raoulovi komisařem. Měla věřit, že Raoul není nikdo jiný, než Arsén Lupin?

– Kdo jsi, ty, jejž miluji více než svůj život? pomyslila si. Kdo jsi, ty, který mne stále zachraňuješ, jako kdyby to bylo tvým jediným posláním? Kdo jsi?

– Modrý pták.

Raoul se probouzel a němá otázka Aureliína byla tak jasná, že na ni bez váhání odpověděl.

– Modrý pták, pověřený tím, aby dával štěstí hodným a důvěřivým dívenkám, aby je chránil proti lidožroutům a zlým vílám a aby je zavedl do jejich království.

– Mám tedy své království, můj drahý Raoule?

– Ano. Ve věku šesti let jste se v něm procházela. Náleží vám dnes, a to z vůle starého markýze.

– Ach, rychle, Raoule, ať je vidím, či spíše, ať je opět spatřím.

– Pojezme nejprve, řekl. Umírám hlady. Ostatně návštěva a prohlídka nebude dlouhá a nesmí býti dlouhá. Co bylo ukryto po staletí, nemá se objevit definitivně na denním světle dříve, dokud nebudete paní svého království.

Podle svého zvyku vyhnula se všem otázkám o tom, jakým způsobem jednal. Co se stalo s Jodotem a s Vilémem? Měl zprávy o markýzi de Talencay? Dávala přednost tomu, nic nevědět a dáti se vésti.

Po chvíli vyšli spolu ven a Aurelie, znovu zmatena pohnutím, opírala hlavu o rameno Raoulovo, šeptajíc:

– Ach, Raoule, toť opravdu to… toť opravdu to, co jsem kdysi viděla druhého dne… se svou matkou…

XIV.

Pramen Mládí.

Podivuhodné divadlo! Pod nimi z hluboké arény odtekla voda a po celém podlouhlém prostranství, které ohraničovaly skály, stály zříceniny budov a chrámů, ještě sice vzpřímeny, ale se zkomolenými sloupy, se schody tu a tam rozházenými, se sloupořadími pobořenými, beze střech, bez štítů, bez říms, les to, zbavený bleskem korun, ale les, v němž dosud mrtvé stromy si zachovaly všechnu ušlechtilost a všechnu krásu horoucího života. Z toho všeho tamto vycházela Římská silnice, Triumfální cesta, lemovaná rozbitými sochami, pravidelnými chrámy, cesta, procházející pilíři pobořených oblouků, jež vystupovala až k pobřeží, až k jeskyni, kde se konaly oběti.

Vše to bylo vlhké, lesklé, zahalené tu a tam v plášť bahna, čí zase zatížené zkamenělinami čí zase krápníky, s kusy mramoru a zlata, jež se třpytily na slunci. Vpravo a vlevo široké, stříbrné stuhy hadovitě se vinuly vpřed. To byly vodopády, které znova našly své kamenné řečiště a vrhaly do něho své v kanály zachycené vody.

– Toť Forum… pronesl Raoul, jenž byl poněkud bled a jehož hlas prozrazoval pohnutí. Forum… Přibližně má stejné rozměry a stejnou polohu jako Forum Romanum. Papíry starého markýze obsahují plán a vysvětlení, jež jsem dnes v noci prostudoval. Město Juvains bylo pod velkým jezerem. Pod tímto jezerem zde byly lázně a chrámy, zasvěcené bohům Zdraví a Síly, a všechny stály kolem chrámu bohyně Mládí, jehož vidíte tamto kruhovité sloupořadí.

Vzal Aurelii kolem pasu. Sestoupili Posvátnou cestou. Jejich kroky klouzaly na velkých dlaždicích. Mechy a vodní rostliny střídaly se s místy jemných oblázků, kde bylo tu a tam možno vidět mince. Raoul zvedl z nich dvě: nesly obraz císaře Konstantina.

Ale došli k chrámku, zasvěcenému Mladosti. Co z něho zbývalo, bylo rozkošné a postačovalo, aby na základě toho obrazotvornost mohla si vytvořit ladnou rotundu, vyvýšenou o několik stupňů, s nádržkou, v níž se zvedala mísa, nesená čtyřmi zavalitými a buclatými dětmi, nad kterou patrně kdysi stála socha bohyně Mladosti. Bylo z ní viděti jen dvě nohy, podivuhodné tvarem a neobyčejně krásné, které nořily svá chodidla do oné mísy, do níž ony čtyři dětí vrhaly proudy vody.

Tlusté, olověné roury, kdysi patrně zakryté, a které asi vycházely z místa ve skalní stěně, v níž se skrýval pramen, vyčnívaly z nádržky. Na konci jedné z nich byl kohoutek nedávno spájen. Raoul jím otočil. Vytryskl proud vody, vlahý, s trochou páry okolo.

– Toť voda z pramene mládí, řekl si Raoul. Toť tato voda, kterou obsahovala láhev, ukradená u hlav postele vašeho děda a jejíž nálepka udávala složení vody.

Po dvě hodiny se procházeli bájným městem. Aurelie nalézala své dojmy z dřívějška, vyhaslé v hloubi její bytosti a náhle znova oživené. Viděla kdysi tuto skupinu pohřebních popelnic, a tuto zkomolenou bohyni a tuto ulici s nestejnou dlažbou a toto sloupořadí, zachvívající se dlouhovlasými vodními travami a tolik jiných věcí, tolik věcí, jež působily, že se melancholicky zachvívala.

– Můj miláčku, pravila, miláčku, vám, jedině vám přičítám všechno toto štěstí. Bez vás bych pociťovala jedině muka. Ale vedle vás všechno je krásné a rozkošné. Miluji vás!

V deset hodin zvony z Clermont-Ferrandu zazpívaly na velkou mši. Aurelie a Raoul došli ke vchodu soutěsky. Vody obou vodopádů sem vnikaly, tekly vlevo a vpravo od Vítězné cesty a vrhaly se do zejících čtyř stavidel.

Nádherná prohlídka končila. Jak to opakoval Raoul, to, co bylo ukryto po staletí, nemělo se objevit dosud v plném světle dne. Nikdo neměl se na to dívat před chvílí, kdy dívka bude uznána za všeho toho paní.

Uzavřel tedy stavidla, jimiž voda odchází, jsou-li otevřena a otočil pomalu rukojetí splavu, aby otevřel vodní dveře pozvolna. Okamžitě se voda nakupila v omezenějším prostoru, jak velké jezero sem se hrnulo širokou hladinou a oba vodopády vystoupily nad své kamenné žlaby. Tehdy Raoul a Aurelie se vrátili po pěšince, po níž sestoupil včera Raoul s oběma lupiči a zastavivše se v půli cesty, pozorovali rychle se hrnoucí vodu, která vystupovala v jezírku, obkličovala již základy chrámů a pospíchala k zázračnému pramenu.

– Ano, toť zázračný pramen, řekl Raoul, toť slovo, kterého užívá starý markýz. Vedle prvků, které obsahují vody royatské, má ještě, podle něho, látky, budící energii a sílu, látky, jež z ní činí pravou vodu Mladosti, prvky, pocházející z překvapující radioaktivitv, která z nich vyvěrá a jež se odhaduje milióntinami podle technického, naprosto neuvěřitelného výrazu. Bohatí Římané třetího a čtvrtého století přicházeli se omladit v tomto prameni, a byl to poslední prokonsul gallské provincie, který po smrti Théodosiově a po pádu římské říše chtěl ukrýt očím říš napadajících barbarů a chránit proti jejich podnikání poklady Juvainsu. Mezi jinými tento tajný nápis to dosvědčuje: »Z vůle Fabia Arally, prokonsula, před vpádem Scythů a Borussů vody jezera přikryly Bohy, které jsem miloval, a chrámy, kde jsem je uctíval.«

– Uplynulo patnáct století, patnáct století, v nichž arcidíla z kamene a z mramoru se pozvolna rozdrobila… Patnáct století, jež mohla by být sledována stem jiných, v nichž smrt a zkáza slavné minulostí by byla naplněna, kdyby váš děd, na procházce panstvím svého přítele de Talencay nebyl docela náhodou objevil mechanism splavu. Ihned oba přátelé pátrali, tápali, pozorovali, hleděli si domyslit. Opravili mechanismus. Uvedli v činnost staré dřevěné desky, které kdysi udržovaly ve stejné výši vody jezírka a vodou pokrývaly i nejvyšší části budov.

Toť celá historie, Aurelie, a hle, toť je vše, co jste navštívila ve věku svých šesti let. Po smrti vašeho děda markýz neopustil již svého panství v Juvains a všechen se plně zasvětil vzkříšení neviditelného města. Za pomoci svých dvou pastevců kopal, prohledával, jistil, zpevňoval, obnovoval úsilí z minulosti a toť darť který vám nabízí. Dar skvělý, který vám nepřináší pouze nesmírné bohatství pramene, jehož je možno hospodářsky využít, poněvadž je daleko cennější než všechny vody Royatu a Vichy, nýbrž i soubor děl a budov, jaké nikde jinde neexistují.

Raoul se vemlouval v nadšení. Tak uplynula zase více jak jedna hodina, v jejímž průběhu projevil všechno nadšení, jež v něm budilo dobrodružství vodami pohlceného města. Držíce se vzájemně za ruce, dívali se na vodu, jež stoupala, na sloupy a na sochy, které se pomalu snižovaly.

Ale Aurelie zachovávala mlčení. Na konec, cítě, že není již s ním v myšlenkové shodě, zeptal se jí na důvod toho. Neodpověděla nejprve, poté pak, za chvíli zašeptala:

– Nevíte dosud, co se stalo s Markýzem de Talencay?

– Ne, řekl Raoul, jenž nechtěl zarmoutiti mladou dívku, ale jsem přesvědčen, že zůstal doma, ve vesnici, jsa nemocen… ač-li nezapomněl na schůzku.

To by byla špatná výmluva. Aurelie zjevně nebyla jí uspokojena. Raoul uhodl, že po tolika prožitých dojmech a tolika odbytých teď již úzkostech myslila na vše to, co zůstávalo ve tmě, a že se znepokojovala tím, že tomu nerozumí.

– Odejděme, řekla.

Vystoupili vzhůru až k pobořené chýši, jež ukazovala, kde tábořili za nocí oba lupiči. Odtud Raoul chtěl se dostat na vysokou zeď a k východu, jímž pastevci vyšli ze statku.

Ale jak šli kolem sousední skály, ukázala Raoulovi na dost objemný balík, na plátěný pytel, postavený na okraj skalní stěny.

– Člověk by řekl, že se pohybuje, řekla.

Raoul vrhl na pytel pohled, požádal Aurelii, aby naň počkala a dal se do běhu. Náhlá myšlenka se ho zmocňovala:

Doběhnuv k okraji skalní stěny, chopil se pytle a hrábl do něho rukou. Za několik vteřin později vytáhl z něho hlavu, poté pak tělo dítěte. Ihned poznal malého pomahače Jodotova, toho, kterého lupič nosil s sebou jako lasičku a posílal na hon do sklepů otvory v mřížích a v plotech.

Dítě napolo spalo. Raoul, všecek rozloben, luště náhle záhadu, jež ho tolik vzrušila, zatřásl dítětem:

– Darebo! to tys nás sledoval, co, ihned z ulice de Courcelles? Co, jsi to ty? Jodotovi se podařilo, ukrýt té do zadního kufru na mém automobilu? a tys tak cestoval až do Clermont-Ferrandu, odkud jsi mu posla! poštou lístek? Doznej… nebo dostaneš…

Hoch nechápal příliš, co se to s ním děje a jeho bledá tvář zkaženého kluka nabývala vyděšeného výrazu.

– Ano, strejda to chtěl…

– Strejda?

– Ano, můj strýc Jodot.

– A kde je v této chvíli tvůj strýc?

– Odešli jsme dnes v noci všichni tři a potom jsme se zas vrátili.

– A co dál?

– Nu a tak tedy dnes ráno, sešli tady dolů, když voda vytekla a všude vše prohledali a sebrali pino věcí…

– Dříve než jsem tu byl já?

– Dříve než jste tu byl vy a slečinka. Když jste vyšli z jeskyně, skryli se za zeď, docela dole, dole, dále, než je jeskyně. Ale já jsem to všechno viděl, odtud, kde strejda mi řekl, abych naň čekal.

– A teď, kde jsou oba?

– Nevím. Bylo teplo, usnul jsem. Jedné chvíle jsem se probudil, a tu se prali.

– Oni se prali?…

– Ano, pro nějakou věc, kterou našli, pro věc, která se třpytila jako zlato. Viděl jsem, jak upadli na zemi… Strejda zasadil druhému ránu nožem… a pak… a pak již nic nevím… spal jsem snad… viděl jsem, jako by se zeď zbořila a je oba rozdrtila.

– Jakže? Jakže? Co to povídáš? zakoktal Raoul, všechen vyděšen… Odpověz… Kde se to odehrálo?

V kterou chvíli?

– Když zvonily zvony… docela na konci… docela vzadu… hleďte, tamhle.

Hoch se sklonil nad propast a byl zřejmě všechen udiven.

– Jé, řekl, voda se zas vrátila!…

Zauvažoval a poté se dal do pláce a do křiku, vzlykaje.

– Ó jé, jestli se voda vrátila, pak nemohli odejít a pak strejda…

Raoul mu zacpal ústa.

Mlč…

Aurelie stála před nimi, majíc křečovitě staženou tvář. Slyšela vše. Jodot a Vilém, zraněni, ve mdlobách, byli neschopni volat o pomoc či se pohnout, byli zasaženi vodou, udušeni, pohlceni. Kameny zbořené na ně zdi držely jejich mrtvoly.

– Toť děsné, zakoktala Aurelie, Jaká muka pro ony dva muže!

Ale vzlyky hochovy se zdvojnásobily. Raoul mu dal peníze a lístek.

– Tu máš, zde je sto franků. Půjdeš a odjedeš vlakem do Paříže, a půjdeš se představit pod touto adresou. Budou tam o tebe pečovat.

*

Návrat byl vykonán beze slov a před domem ozdravovny, kam se dívka navrátila, rozloučení bylo vážné. Osud trýznil oba milence.

– Rozlučme se na několik dní, řekla Aurelie. Napíši vám.

Raoul namítl:

– Máme se rozloučit? Ti, kdož se vzájemně milují, se nerozcházejí.

– Ti, kdož se milují, nemusí se rozloučení báti. Život je vždy znova spojí.

Ustoupil, ne beze smutku, neboť přiváděl ji zpátky rozrušenou.

Skutečně, o týden později dostal toto psaní:

Příteli!

Jsem všechna zmatena. Náhodou se dovídám o smrti svého otčíma Bregeaca. Toť sebevražda, že ano? Vím též, že našli markýze de Talencay na dně propasti, kam spadl, říká se nešťastnou náhodou. Jde o zločin, není-li pravda? O vraždu? A pak děsná smrt Jodotova a Vilémova… A pak tolik jiných mrtvých! Miss Bakefieldová… a dva bratři Loubeauxovi… a předtím, dávno, můj děd d’Asteux…

Odcházím, Raoule. Nehleďte zvědět, kde jsem. Já sama dosud nevím, kam půjdu. Je mi třeba uvažovat, prozkoumat svůj život, učinit rozhodnutí.

Miluji Vás, příteli! Čekejte a odpusťte mi!

Raoul nečekal. Chorobné blouznění tohoto dopisu, utrpení a muka, která se jím jemu projevovala, a i jeho vlastní bolest a jeho neklid, vše ho nutilo k činu a povzbuzovalo k pátrání.

Pátrání ta neměla výsledku. Pomyslil si, že se utekla do SainteMarie; nenalezl ji tam. Vyptával se na všech stranách. Uvedl v pohyb všechny své přátele. Byla to marná úsilí. Všechen jsa zoufalý, obávaje se, aby nějaký nový protivník znova dívku netrápil, ztrávil tak dva bolestné měsíce. Poté náhle dostal jednoho dne telegram. Prosila ho, aby přijel den poté do Bruselu a stanovila schůzku v lesíku de la Cambre.

Radost Raoulova byla nesmírná, když ji viděl přicházet usmívající se, odhodlanou, s výrazem nesmírné něhy ve tváři a s obličejem vyjasněným z každé zlé vzpomínky.

Podala mu ruku.

– Odpouštíte mi, Raoule?

Kráčeli chvílí tak blízko jeden k druhému, jako by se byli nikdy neopustili. Poté dívka vysvětlila:

– Řekl jste mi to, Raoule, že jsou ve mně dva protichůdné osudy, které na sebe narážejí a působí mi bolest. Jeden je osud blaha a veselosti, jenž odpovídá mé pravé povaze. Druhý je osud násilí, smrti, smutku a katastrof, všechen celek nepřátelských sil, které mne pronásledují již od mého dětství a hledí mne zavést do propastí, do níž bych byla již desetkrát padla, kdybyste mne byl desetkrát nezachránil. Hle, po dvou dnech v Juvains a přes naši lásku, Raoule, byla jsem tak zbabělá, že život mi působil hrůzu. Všechna tato historie, která se vám zdála bvt báječná a zázračná, nabývala pro mne vzhledu temného a pekelného. A není to správné, Raoule? Pomyslete na všechno to, co jsem vytrpěla! A pomyslete na vše to, co jsem viděla! »Hle, toť vaše království!« řekl jste. Nechci ho, Raoule, Mezi minulostí a mnou nechci, aby zbylo i jen jediné pouto. Jestliže jsem žila po několik týdnů stranou, bylo to proto, po
něvadž jsem neurčitě cítila, že je nutno vymanit se z vlivu dobrodružství, jehož jsem poslední na živu zůstavší svědkyní. Po letech a po staletích dostává se mi tohoto království, a jsem to já, která má úkol vynést na světlo, co je ve tmě a využít všeho, co království to obsahuje skvělého a mimořádného. Odmítám to. Jsem-li dědičkou bohatství a skvělých věcí, jsem i dědičkou zločinů a bezbožností, jichž nedovedla bych snést tíhu.

– Takže poslední vůle markýzova…? prohodil Raoul, jenž vyňal ze své kapsy papír a podal jí jej.

Chopila se listu a roztrhala jej na kousky, které ve větru kolem poletovaly.

– Opakuji vám to, Raoule, všechno to je ukončeno. Dobrodružství nebude mnou opět navázáno. Bála bych se příliš, aby nevyvolalo ještě víc nových zločinů a nových trestných činů. Nejsem hrdinka.

– Co tedy jste?

– Zamilovaná žena, Raoule… zamilovaná, která obnovila svůj život… a která obnovila jej pro lásku a pro nic jiného než pro lásku.

– Ach, slečinko se zelenýma očima, řekl, je opravdu vážné vzít na se takovýto závazek!

– Vážné pro mne, ale ne pro vás. Buďte jist, že, jestliže vám nabízím svůj život, chci z vašeho života jen to, co mi můžete dáti. Zachováte kolem sebe onu tajemnou záhadnost, která se vám líbí. Nebudete nikdy musit ji hájit proti mně. Přijímám vás tak, jak jste, a jste nejušlechtilejší a nejzajímavější ze všeho, s čím jsem se v životě setkala. Žádám vás jen o jednu věc, o tu, abyste mne miloval tak dlouho, jak budete moci.

– Vždycky, Aurelie!

– Ne, Raoule, vy nejste muž, který by věčně miloval, ni ten, žel, který by dlouho miloval. Ať trvá sebe kratčeji, poznám tak veliké štěstí, že nebudu mít práva se stěžovat. A nebudu si stěžovat. Na shledanou dnes večer. Přijďte do Královského divadla. Najdete tam volnou přízemní lóži.

Rozešli se.

Večer Raoul šel do Královského divadla. Hráli tam »Bohému« s mladou zpěvačkou, nově angažovanou Lucií Gautierovou.

Lucie Gautierová byla Aurelie.

Raoul pochopil. Neodvislý život umělkyně dovoluje, aby člověk nedbal některých konvencí. Aurelie byla svobodna.

Když bylo představení ukončeno – a za jakých ovací! – dal se dovést do šatny zvítězivší zpěvačky. Hezká světlovlasá tvářinka se k němu sklonila. Jejich rty se spojily.

*

Takto končí podivné a hrozné dobrodružství Juvainské, které po patnáct roků bylo podnětem k tolika zločinům a k tak velikým utrpením. Raoul se pokusil vyrvat špatné budoucnosti malého pomahače Jodotova. Umístil ho u vdovy Ancivelové. Ale matka Vilémova, které pověděl o smrti jejího syna, jala se oddávat pití. Hoch příliš časně zkažený, nemohl se už polepšit. Bylo nutno ho zavřít do polepšovny. Utekl odtamtud, vyhledal znovu vdovu a oba se vystěhovali do Ameriky.

Pokud jde o Marescala, vystřízlivělého a zmoudřelého, ale dále se honícího za ženami, ten postoupil v hodnostech. Jednoho dne požádal o audienci pana Lenormanda, pověstného náčelníka tajné policie. Po ukončení rozmluvy pan Lenormand přistoupil ke svému podřízenému a řekl mu, drže cigaretu ve rtech: »Trochu ohně, dovolíte?« a to tónem, který způsobil, že se Marescal zachvěl. Okamžitě poznal Lupina.

Poznal ho pořadem ještě v jiných maskách, vždy s úsměškem v tváři a pomrkávajícího očima. A po každé zazněla mu přímo před nosem větička ta, příšerná, ostrá, jako šleh bičem ve tvář, nečekaná a tak šprýmovná tím, jak na něho působila:

– Trochu ohně, prosím!

A Raoul koupil panství juvainské. Ale z úcty ke slečince se zelenýma očima nechtěl učinit známým úžasné ono tajemství. Jezero juvainské a pramen de Jouvence, pramen Mládí, jsou z počtu oněch nahromaděných divů světa a báječných pokladů, které Francie zdědí po Arsénu Lupinovi…

Advertisements